Přírodní památka Housle

Za přírodou není vždycky nutno jezdit daleko z měst, mimo civilizaci. Při dnešním tipu na výlet zůstaneme dokonce na území Prahy.

Náš dnešní cíl – přírodní památka Housle – je velice snadno dosažitelný i s pomocí městské hromadné dopravy. Dnes se také obejdeme bez mapy, neboť si bohatě vystačíme s obyčejným plánkem Prahy, který ale musí zachycovat celé město, nejen jeho střed. Obejdete se však docela dobře i bez plánku, zabloudit skutečně nelze. U stanice metra Dejvická začíná autobusová linka č. 160, která končí v Lysolajích. Ty byly původně vesnicí u Prahy (vznik obce se datuje do začátku 13. století), nyní jsou – od roku 1968 – její přímou součástí. Poblíž konečné lze i dobře parkovat, pokud pojedete autem. Značená cesta nezačíná přímo na konečné, je třeba sejít dolů mezi stromy do jakéhosi parku a vydat se kousek proti proudu potoka. Naučnou stezku v roce 2001 vybudovala základní organizace hnutí Brontosaurus za přispění Magistrátu Hlavního města Prahy.

První zastávkou naučné stezky je tzv. zázračná studánka. Není mi známo, co za zázraky má studánka na svědomí, ale objektivní pravdou je, že se jedná o mimořádně kvalitní pitnou vodu, jejíž kvalitu zkoumá 4x ročně akreditovaná laboratoř. Nepochybně je to jeden z nejčistších pramenů na území Prahy. Pít můžete bez obav, mám to vyzkoušeno; a kdo by nevěřil, může se o výsledku posledního výzkumu dočíst na tabulce umístěné nad pramenem. Původně to byl zdroj pitné vody pro Lysolaje, sloužil až do roku 1967, nyní se voda z pramene dále využívá jako dílčí vodní zdroj, i když je v celých Lysolajích vybudován vodovod. Nedílnou součástí studánky je i barokní kaple s obrazem Panny Marie Sedmibolestné; o kapličku se nyní starají sestry dominikánky žijící v Lysolajích.

Dále cesta pokračuje poměrně hlubokou roklí až do místa, odkud dále jít nelze. Údolí je takříkajíc slepé. Během nedlouhé cesty se na několika informačních tabulkách lze dozvědět něco o geologii, fauně i flóře tohoto místa. Kaňon vypadá relativně uměle a není to náhodou – byl to původně lom pro těžbu zvětralých pískovců (z nich se pochopitelně získával písek). Cesta, která je jedinou přístupovou možností do lomu, sloužila původně k odvozu písku. Vrstvy pískovce jsou nepravidelné a různě silné, za což může blízkost pevniny (před cca 80 miliony let bylo naše území zaplaveno mořem od severu) a nepravidelné usazování. Údajně se zde dají nalézt otisky lastur mořských mlžů, ovšem ve zvětralé hornině nejsou příliš patrné (to možná vysvětluje fakt, že jsem nic takového nenašel). Mimochodem – hornina je opravdu hodně zvětralá, takže si dávejte pozor na padající kameny (důkazy o padání dosti mohutných kamenů leží na dně celého údolí…). Ze stejného důvodu není zrovna rozumné pokoušet se zde o horolezecké výkony.

Z lomu se lze jedině vrátit na rozcestí: buď můžeme jít zpátky k prameni, nebo pokračovat do mírného kopce, abychom se dostali nad lom. Zde jsou asi 80 let staré stromy, původně zde byla pole. Je zde velký výskyt různých živočichů – brouky počínaje (např. zde bylo nalezeno 16 druhů střevlíkovitých brouků), přes zajíce či srny až po lišku (tu jsem při návštěvě, na rozdíl od zkamenělin, viděl, ale nebyl jsem jí sympatický a utekla). Les je smíšený, ale čím dál více převažuje trnovník akát, který ostatní dřeviny poměrně zdařile likviduje – jednak vypouští do půdy látky pro ostatní rostliny jedovaté a jednak po osekání větví nebo poražení celého stromu okamžitě začne růst znova. Květy akátu jsou oblíbenou potravou včel.

Místo je neobyčejně klidné a opravdu byste nehádali, že jste přímo v Praze. Nepotkal jsem zde vůbec nikoho. Housle lze navštívit kdykoli, ovšem nejlepší je to v době vegetačního období; v zimě působí místo poměrně dost nehostinně. Jaké vybavení s sebou? Fotografovat se jistě dá čímkoli, ale s kompaktem vybaveným málo světelným objektivem toho mnoho nepořídíte. Volte tedy spíše citlivější film (případně nastavení čipu); pro mně osobně se toto místo zdálo vhodnější zaznamenat barevně než černobíle, ale je to otázka osobního vkusu. Lze použít různá ohniska (já jsem měl s sebou objektivy 17mm, 50mm a zoom 28–105mm; pořídil jsem více fotografií, než je zde zveřejněno). Na své si jistě přijdou i milovníci makrofotografie – jsou tu nádherné mechy, hodně hmyzu apod. Určitě ale nezapomeňte vzít s sebou dobrý stativ, protože celá rokle je kvůli bujné vegetaci hodně tmavá. Co se týče denní doby, myslím, že je vhodnější dopoledne, protože je údolí rovnoměrněji osvětleno než odpoledne, kdy se již objevují velmi ostře ohraničená světlá a stinná místa, skály jsou povětšinou v temném stínu a navíc budete fotografovat v silném protisvětle (údolí je orientováno přibližně jiho-západně).

Technika: kinofilmová zrcadlovka Nikon F90x, objektivy Sigma 28–105mm f/2.8–4D ASP a Sigma 50mm f/2.8D EX Macro, stativ WF-603 Professional Tripod, UV filtr Kenko MC, materiál Fuji Superia 200 ASA.