Promítáme digitální fotografii II. – nejen projektor dělá kvalitní obraz

Druhý díl seriálu. Tentokrát se budeme zabývat záležitostmi s projektorem jenom zdánlivě nesouvisejícími, projekčními plátny, kabely a drobným příslušenstvím, které můžete občas potřebovat.

Kde vezmete černou, když plátno je bílé?

Kvalitní obraz a spolehlivý provoz

Použijte svůj rozum

Kde vezmete černou, když plátno je bílé?

Základní otázka k promítání obrazu je klasická: „A mohu promítat na bílou zeď?“ Ale ano, můžete. Otázkou ale je, proč. On totiž i ten nejlevnější projektor poskytne docela slušný obraz, ovšem na běžné bílé zdi, i na té před chvilkou vymalované, ztratíte zhruba třetinu barevného kontrastu obrazu, bílá přestane být bílou a začne být šedivá. Jak to lze nejlépe poznat? Zcela obyčejně stačí obraz rozpůlit, jednu půlku promítnete na zeď, druhou na projekční plátno. Rozdíl je natolik evidentní, že za této situace si projekční plochu zpravidla pořídí každý uživatel. Na uvedené navazuje další bod. Čas od času dochází k poměrně komickým situacím, kdy si uživatel přeje barevně co nejvěrnější obraz v silném okolním osvětlení. Když už není možné jinak vysvětlit, že to prostě nejde, položím mu jednoduchý dotaz: „Kde chcete brát černou na plátně, když je bílé?“ Teprve pak začne probíhat střízlivění směrem k realitě a nastává další, tentokrát již rozumnější, rozhovor.

Černá na plátně vznikne totiž tak, že bílá část obrazu je natolik jasná, že neosvětlené plátno, byť je bílé, má několikanásobně nižší jas a lidské oko ho vnímá jako černé. To je extrémní zjednodušení, které v praxi ne zcela dokonale funguje. Realita je totiž taková, že se zpravidla promítá za existujícího okolního osvětlení (zatím budeme ignorovat promítání v kině), které je u projekce považováno za rušivé, protože snižuje kvalitu obrazu, a proto se nazývá „parazitním osvětlením“. Z toho vyplývá, že černá na plátně není až tak černá a celkový obraz je nekontrastní, lze říci „zašedlý“. Čím je okolního osvětlení více, tím je obraz vizuálně horší a ztrácí čitelnost. Reálný kontrast obrazu ve smyslu poměru nejtmavšího a nejsvětlejšího místa je menší než 100:1, lze to poměrně jednoduchým způsobem spočítat z výkonu projektoru a plochy promítaného obrazu (při projekci bílé) a naopak, z parazitního světla dopadajícího na plátno (při projekci černé).

Výše uvedené se velmi často podceňuje, lidé se dívají na promítaný obraz a hrdě hází čísly, jaký má ten obraz vysoký kontrast a jaká je to nádhera. Jenže fyzikální vlastnosti prostředí jsou pevně dány a realita je jiná. Pokud vezmu běžnou místnost se zatemněním v oknech vertikálními žaluziemi a ztlumeným stropním osvětlením tak, aby v ní bylo šero, jsou praktické podmínky a kontrasty obrazu následující (příklad):

Projektor má výkon 2500 ANSI lm a kontrast 800 : 1

Projekční plocha má rozměr 3 x 2 metry

Okolní osvětlení (parazitní) je 30 luxů

Jas na plátně v bílé => Výkon (2500) / Plocha plátna (6) + Parazitní osvětlení (30) = 447 luxů

Jas na plátně v černé => Výkon je 800x menší (2500 / 800) / Plocha plátna (6) = 0,5 luxu

Jas na plátně vytvořený parazitním osvětlením => 30 luxů

Jas na plátně v černé => Parazitní osvětlení + průsvit zobrazovacího prvku v černé = 30,5 luxu

Reálný kontrast obrazu, který vidíme černá : bílá => 447 / 30,5 = 14,7 => tedy 1 : 15

Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že pro běžnou projekci za denního světla nebo šera je údaj o kontrastu projektoru pouze doplňující a o kvalitě obrazu nijak nevypovídající. Nastává čas s tím něco udělat, takže půjdeme do kina. Proč? Protože v kině se promítá za úplné tmy, neosvětlené projekční plátno je tedy vizuálně černé (samozřejmě v reálu je bílé) a celková kvalita obrazu je tím pádem nejvyšší. V tomto případě hraje údaj o kontrastu roli velkou, protože tady se opravdu tato vlastnost uplatní.

Výrobci projekčních ploch tenhle problém řeší desetiletí, nejen pro digitální projekci, ale také pro tu klasickou, filmovou. A tak pro projekci ve světelnějším prostředí vznikla plátna s lehce šedivým povrchem, která zvyšují kontrast a subjektivní kvalitu obrazu právě tím, že černá je „černější“. A díky nedokonalosti našeho vidění vypadá obraz subjektivně mnohem lépe.

Zbývá pár slov na téma projekčních povrchů, neboli pláten. Přestože najdete desítky variant pláten s řadou názvů, nejpoužívanějším povrchem je klasický bílý matný povrch, který má nejvěrnější podání barev a poměrně široký úhel, ze kterého lze obraz pozorovat bez ztráty jasu či kontrastu. Pro ručně či elektricky rolovaná plátna je zpravidla podložen silnou a těžkou textilií, protože musí vydržet poměrně časté hrubší zacházení a také udržet sám sebe v napnutém stavu (levná plátna s lehkým povrchem se často kroutí), k čemuž pomáhá i samotná hmotnost vlastního povrchu. Pro rámová či mobilní plátna jde pak spíše o fólii s našitým pevným lemem, protože tam je naopak požadována malá hmotnost, snadná manipulovatelnost a vypnutí je zajištěno uměle navázáním povrchu nebo jeho nacvakáním do rámu na druky. Všechny dnešní povrchy jsou omyvatelné a nehořlavé s výjimkou dodnes vyráběné perličky, které bych doporučil se širokým obloukem vyhnout (oddroluje se a chytá prach, nelze ji očistit).

Doporučení zde nehledejte, ziskovější a specializovanější povrchy mají užší úhel pohledu, což při divácích rozprostřených do šířky může velmi vadit, protože jas a kontrast obrazu při bočním pohledu velmi rychle klesá. Pro domácí použití postačují nejlevnější plátna, která mechanicky moc nevydrží, ale službu udělají. Pro častý provoz a mobilní plátna je rozumnější investovat více prostředků, protože ta nejlevnější mají řadu plastových prvků, které se po prvním pádu na zem rozpadnou. Ta dražší vydrží více, jsou zpravidla celokovová, takže také výrazně těžší. Samotný projekční povrch bývá stejný.

Pro potřeby zjišťování dostatečného jasu obrazu pro danou projekční plochu je potřeba převádět ANSI lumeny na luxy – zjednodušeně na intenzitu jasu vztaženou na plošný rozměr použité projekční plochy. Převodní vztah je jednoduchý :

Zisk povrchu plátna, neboli gain, nalezneme v datech povrchu každé projekční plochy, pro nejběžnější bílý povrch se pohybuje v hodnotách 1,0 až 1,5. S pomocí uvedeného vzorce můžeme udělat srovnání naší představy s realitou. V kině je dosahováno minimálního jasu v rozsahu 120 – 150 luxů, ovšem za úplného zatemnění. Pokud tedy máme danou velikost projekční plochy a světelný výkon projektoru, lze jednoduše dopočítat jas na plátně, který by měl být minimálně srovnatelný s výše uvedeným údajem (pokud promítáte alespoň za šera).

Přesto lze dát prosté doporučení: projektory se světelným výkonem 1500 až 3000 ANSI lumenů poskytnou bezproblémovou projekci pro plátno se šířkou v centimetrech rovnou výkonu projektoru v ANSI lm. Tj. 1500 ANSI je v pohodě pro plátno šířky 150 – 180 cm, 2000 ANSI pro plátno 200 – 240 cm, 3000 ANSI lm pak pro plátno do 300 cm. Pro větší rozměry to až tak neplatí, pro 4 x 3 metry se bere jako minimum 6000 ANSI lm, jenže když nemáte peníze, použijete zatemnění a pak mohou stačit i výkony poloviční. Nakonec, před pár lety tak výkonné projektory nebyly a přesto se promítalo i na velká plátna.

Kvalitní obraz a spolehlivý provoz

Platí zde přesně to, co ve fotografování, výsledná kvalita obrazu je dána nejslabšími články celého řetězce počítač – kabel – elektronika projektoru – zobrazovací prvky – objektiv. Začnu odzadu, po letech v branži si dovolím kacířskou poznámku, že značka objektivu dnes nerozhoduje, při běžné pohledové vzdálenosti nic nepoznáte a při pohledu zblízka si myslím, že také ne. Nakonec, v této oblasti i sama Leica poskytla v historii projekční techniky několik totálních propadáků, jinak řečeno, když se nedomyslí kompletní optická část, finální objektiv výsledek nezachrání. Ani zobrazovací prvky nejsou tím největším kamenem úrazu, byť se rozdíly najdou. Asi nejpodstatnější je z pohledu projektoru kvalita elektroniky, která převádí vstupní signál na signál pro zobrazovací prvky. U počítačového obrazu je to lhostejné, tam kvalita stačí vždy, protože bod na monitoru je při správném rozlišení bodem na projekční ploše. Pokud promítáte z počítače DVD, hraje elektronika projektoru roli, protože obraz je dynamický a ona si s ním musí poradit (také je důležitá kvalita přehrávače a grafického ovladače, to ale vypouštím). Pokud promítáte videoobraz (vstupy video, s-video, komponentní video, RGB, …), je elektronika důležitá a projektor od projektoru se tady liší, a to velmi. Pak může dojít k situaci, že LCD projektor bude pro video lepší než DLP, protože má dokonalejší elektroniku. Rozhoduje to, co vidíte, kupovat projektor jen podle ceny je hloupost.

Přenosné plátno na stativu, těžké, kovové, ovšem nezničitelné …

Projekční plocha již byla několikrát zmíněna, ovšem i kvalitní projekční plocha může poskytnout dost zoufalý obraz. Pokud totiž tenkou projekční plochu fóliového typu (její materiál je průsvitný) pověsíte těsně před jasně bíle vymalovanou zeď, světlo projektoru jí projde, rozptýlí se, následně se od zdi odrazí zpátky na plátno a finálně degraduje promítaný obraz. V běžném osvětlení to nebude moc vidět, ale v plně zatemněné místnosti je průsvit plátna markantní a ztráta kontrastu v tmavých odstínech jednoznačná. Rovněž tak by za plátnem měla být zeď jednolité barvy, případné barevné rozdíly jsou skrz plátno vidět. U rolovacích pláten je to jedno, jsou na neprůsvitné textilní podložce.

Existují průzvučná plátna, tedy plátna v určitém jemném rastru „děravá“, aby za nimi mohla být umístěna reproduktorová soustava. Pokud takové požadujete, v žádném případě ho nekupujte bez porady s odborníky a bez představy, jaký projektor k němu pořídíte. Konečnou verzi (rozměry) si nechte potvrdit písemně. Daný rastr děr může totiž interferovat s rozlišením projektoru a určité kombinace rozměrů a rozlišení se tedy nedají vůbec použít.

Dále existují projekční povrchy pro promítání zezadu, projektor je tedy za nimi, vepředu je volno a případně procházející lidé nestíní obraz jdoucí z projektoru (plátno samozřejmě zastíní). Logicky vyžadují místo za plátnem, za to ovšem poskytují vůbec nejlepší kvalitu obrazu. Klasické pevné plochy pro zadní projekci – matnice, jsou poměrně drahé, existují však stejně kvalitní povrchy ve formě fólie, jejíž cena zhruba odpovídá běžnému plátnu. Berte to jen jako informaci, nicméně kdo chce domácí kino a staví nebo rekonstruuje byt či dům, je dobré se touto možností zabývat. Projektor nepřekáží a nehlučí v interiéru, obraz je prvotřídní.

Signálové kabely jsou častým kamenem úrazu. Zatímco za projektor platíme desetitisícové částky, u kabelu si každý řekne: „Vždyť je to jen drát!“, a koupí si ten nejlevnější. Nemám chuť to rozebírat, pro vzdálenost do 2 až 3 metrů je to víceméně jedno, tady se ani vysloveně špatný kabel neprojeví, pro vzdálenosti nad 10 metrů ale již ano, a to docela podstatně. Obraz může mít duchy nebo tzv. „zfousatí“, prostě ho chcete ještě kousek doostřit, ale ono to už nejde. Pak je přece jen lepší ten „drát“ koupit ve vyšší kvalitě, protože pokud například levnou variantu kabelu zazdíte do stěny, za rok může zestárnout natolik, že jeho „kvalita“ se může v obrazu projevit docela výrazně. Případně koupíte jiný projektor s vyšším rozlišením a kabel opět nestačí. A co pak s tím. Pokud potřebujete více výstupů, tedy na monitor i projektor zároveň, vyhněte se ještě stále používaným pasivním kabelovým rozbočovačům, grafické karty jsou koncipovány na připojení jediného zařízení, dvě zařízení již mohou vnášet rušení nebo způsobovat jiné problémy s obrazem. Použijte prvky aktivní (zesilující nebo převádějící 1:1), což se týká i přepínačů signálů, manuální provedení v mechanické formě je vůbec to nejhorší, co můžete svému projektoru udělat.

Není kabel jako kabel …

Pro představu na snímku vidíte, jaké jsou rozdíly mezi signálovými kabely. Mimochodem, zatímco u audio techniky je zvyšující se tloušťka kabelů pro přenos signálů v relativně nízkém frekvenčním pásmu 20 Hz až 20 kHz fyzikálně těžko obhajitelná, u vysokofrekvenčního koaxiálního kabelu je zcela logická. Takže „silnější“ kabel znamená menší útlum a tedy větší vzdálenost, na kterou lze nezkreslený signál přivést k projektoru.

Ten nejtenčí kabel (průměr cca 4-5 mm) je standardně dodáván k projektorům, délka nepřesahuje dva metry, a to je také rozumný strop, kam se dá dojít. Při menším rozlišení projektoru, 800 x 600 bodů, jsou takové kabely bezproblémově funkční pro vzdálenosti 10 – 15 metrů. Střední varianta (průměr 9 mm) je již profesionální kabel základního typu (5x koaxiální vodič), umožní připojení projektoru na vzdálenost zhruba do 30 metrů. Tlustá varianta (průměr 14 mm) je profesionální kabel střední třídy, 60 metrů zde není problém. Pokud se použijí zesilovače signálu (opakovače, distribuční zesilovače, …), použitelná délka kabelu se zvětšuje. Mimochodem, profesionální kabel neznamená obložený diamanty, ale třeba jen trvale zaručené vlastnosti bez podstatných změn vlivem stárnutí po řadě let používání.

Poznámka na závěr – pokud máte řadu krátkých kabelů, nesnažte se z nich pomocí spojek udělat kabel dlouhý, na každém přechodu mezi kabely přes redukci vznikají nepatrné odrazy. Takže 5x krátký kabel o dvou metrech se zcela jistě nerovná 1x kabel dlouhý 10 metrů z jednoho kusu, byť z pohledu prosté délky tomu tak je.

Některá “bižuterie” je docela chytrá a univerzální

Přepínače, rozbočovače a jiné prvky zajišťující rozvod nebo přepínání signálu na více míst nebo větší vzdálenost by vždy měly být aktivního typu, ne mechanické. I ten nejlevnější aktivní taiwanský prvek je lepší, než mechanický přepínač, který bude už za pár měsíců nespolehlivý, nehledě na to, že bude uvnitř prodrátován takovým způsobem, že znalcům budou vstávat vlasy na hlavě. Opačným extrémem jsou mechanické přepínače značkových výrobců, které jsou sice prodrátované správně, ovšem stojí tolik, že se samy z případného použití diskvalifikují. U projektorů s nízkým rozlišením se značkové od neznačkových moc neliší, u projektorů s vyšším rozlišením nebo špičkových projektorů pro domácí kino již ano. Pamatujte na nejslabší prvek…

Následuje pár bodů, které možná řešit nikdy nebudete, ale když už ano, je dobré vědět, že existují. Jejich vliv na projektor není zanedbatelný.

Zásada jedné fáze je drobnost, o které se nemluví, protože tyhle problémy se vyskytují málokdy. Zato když se objeví, nelze je řešit. Přes obraz běhá tmavý pruh a ať nastavujete jakékoliv parametry, nezmizí. Je to příznak toho, že počítač, video, DVD přehrávač či jiné zařízení je připojeno do jiné fáze, než projektor. Problém vytváří nepatrný rozdíl napětí na zemním potenciálu, u většího počtu zásuvkových okruhů to není nic neobvyklého. Takže pozor, pokud míníte použít projektor napevno pod stropem, všechna zmíněná zařízení by měla mít jeden přívod z jedné fáze.

Rušení obrazu je také poměrně častý případ, stačí, když máte v domě dílnu nebo ji má váš soused, případně máte v rámci domácnosti nějaké elektrické motory (čerpadlo, kompresor, starší vysavač, …). Většinou stačí instalovat do rozvaděče velký odrušovací filtr, případně zakoupit kombinovanou ochranu proti přepětí, v které je odrušovací filtr rovněž. Kolísání napětí většinou nevadí, dnešní spínané zdroje jsou univerzální a tak ani výrazná odchylka od standardu nehraje roli. Občas se vyskytnou problémy ve starších elektroinstalacích, které jsou z hliníku a obsahují řadu nedokonalých spojů, případně z vytopených domů, kde jsou některé prvky rozvodů zrezlé a nespolehlivé.

Ochrana proti přepětí není úplně od věci. Pokud je doplněna ještě dalšími chráněnými konektory, je to ještě lepší. Každý systém má totiž takzvaná „zadní vrátka“, neboli slabé místo. Takže máte odrušený a chráněný počítač, televizi, DVD atd., jenže zbývá anténa a když se na ni dostane nějaké přepětí, můžete přijít o veškerou techniku. Proto se konečně na trhu vyskytují nejen přepěťové ochrany zásuvek, ale také telefonních či anténních kabelů. Jejich cena nepřevyšuje pět set korun, což za ty prostředky rozhodně stojí.

Extrémní případ, poškozený tepelný filtr a zaprášené čočky, výsledkem je „tekoucí“ čočka … Oloupaných polarizačních filtrů z důvodů zaprášení a následného přehřátí jsme viděli desítky.

Servis, jak nesmylný to požadavek prodejců! Když na nás začne blikat na palubní desce automobilu, že máme jet s autem na další garanční prohlídku po X kilometrech, běžíme k telefonu a objednáváme servis jako zcela samozřejmou věc. U projektoru již třista hodin bliká nápis „Vyčistěte vzduchové filtry“, ale proč bychom se obtěžovali, že ano? Rovněž onen alibistický požadavek ze záručních podmínek (kdo z nás je kdy četl?), že alespoň jednou za rok by měl projektor projít servisní kontrolou, u řady firem dokonce bezplatnou (pokud není poté požadováno vyčištění), většina uživatelů ignoruje. Jenže projektor je stroj jako každý jiný, vyžaduje buď uživatelský servis (vysavačem vysát filtr dokáže i uklízečka), nebo skutečný (v zaprášeném prostředí, třeba i v kancelářích, kde jsou výhradně koberce). Pokud ho dodržíte, dostanete zařízení s trvalou funkčností v řádu až deseti let, pokud ne, může se stát, že po dvou letech projektor doslouží a vy budete jen lát tomu „podvodnému“ prodejci.

Kudy proudil do projektoru s tímto vzduchovým filtrem vzduch bylo pro techniky záhadou.

Tady ze mě hovoří vlastní zkušenost. Když v projektoru po dvou a půl roce technici najdou krápníky v délce centimetrů z kombinace tabák + prach, žádná záruka uznána nebude. Když s autem nedorazíte dva roky do servisu a zavaříte motor, také máte smůlu. Pojal jsem tento bod dosti tvrdě, ale dodnes mě překvapuje, kolik peněz lidé investují do kvalitního projektoru a dál se o něj již nestarají. Přitom je to zařízení produkující díky výbojce poměrně hodně tepla, takže jeho jediným nepřítelem je přehřátí z důvodu zaprášení vnitřních částí, jiné problémy se zde povětšinou nevyskytují. Ještě mohou odejít malé chladící větráčky, ale to uslyšíte (odcházející ložisko vydává velmi nepříjemné zvuky), případně vám to projektor řekne sám (když se větrák vůbec netočí). Oprava stojí pár stokorun, když to necháte plavat, může to být pár tisícikorun.

Vezměte si to k srdci a alespoň si přečtěte manuál vztahující se k běžné údržbě, mimo vyčištění filtrů tam stejně nic jiného nebude. Když dorazíte jednou ročně do značkového servisu, může technik během pár minut poznat, zda projektor potřebuje uvnitř vyčistit od prachu nebo ne. Solidní firma vám tohle zjištění udělá zadarmo, právě tady se totiž nejlevnější spotřební projektor od značkovějšího bude hodně lišit.

Použijte svůj rozum

Když někdy zaznamenávám, jaké důvody byly klíčové pro výběr projektoru z pohledu uživatele, nezbývá mi, než nad tím kroutit hlavou. Na projektor je třeba nahlížet jako na počítačový monitor, nic jiného to není, hlavní užitná vlastnost je projekce co nejlepšího obrazu. Vše ostatní je bonus navíc.

Proto vybírejte projektor tam, kde vám ho jsou schopní ukázat, promítněte si své materiály a pokud vám projektor vyhovuje, zajímejte se také o ostatní záležitosti. Dnešní projektory, hlavně ty nejlevnější, se kvalitou obrazu zatím stále liší, takže je dobré mít nějaké srovnání. Ve střední třídě je již kvalita obrazu špičková, tam se projektory odlišují možnostmi nastavení, počtem vstupů či rozsahem měnitelných parametrů v menu. Co tedy doporučuji? Nenechte se nachytat animovanými filmy, kterými se často prezentuje „kvalita“ projektoru, LCD nebo plazmového monitoru či televize. Animovaný film bude mít vždycky perfektní obraz, protože má relativně málo detailů a velmi jasné a zářivé barvy s minimem šumu. Nechte si pustit filmy s nočními scénami, pleťovými odstíny, rychlé scény s řadou jasných a kontrastních efektů. Přineste si vlastní DVD se scénami nebo fotografiemi, které znáte. Tato maličkost velice rychle odhalí opravdovou kvalitu obrazu z projektoru.

Zbývá poslední poznámka tohoto dílu, ne všechny reklamní akce jsou tak suprové, jak na první pohled vypadají. Třeba dodání druhé výbojky za „výhodnou“ cenu občas znamená, že než ji použijete, dávno se na ni nevztahuje žádná záruka. Zatímco když u některých značek výbojku zakoupíte, až ji budete opravdu potřebovat, můžete mít záruku docela dlouhou, bývá v rozsahu 3 – 6 měsíců nebo v počtu provozních hodin. Při její ceně je to argument minimálně k zamyšlení.

Příště si povíme, jak projektor prakticky používat a nastavit, jak se k němu chovat, aby sloužil co nejdéle, a které funkce nejraději nepoužívat, byť nám je výrobci nabízejí.