Jan Svoboda: Prostor pro růžový obraz

Za svůj život jsme všichni viděli již velké množství fotografií, většina z nich však plyne beze stopy kolem nás. Jen výjimečně se stane, že nás některá opravdu zasáhne. Jedna z těch, na které nikdy nezapomenu, je Prostor pro růžový obraz.

Pamatuji se přesně na ten okamžik, kdy jsem uviděl tuto fotografii poprvé. Bylo to krátce před tím, než jsem chtěl podívat do prosté knížky s názvem Jan Svoboda, byla na obálce. Ihned, jak jsem ji zahlédl, jsem byl hluboce zasažen, byl jsem elektrizován. V tu chvíli jsem však naprosto netušil, co mě tak přikovalo k židli, abych se díval na ni místo do knihy. Vždyť tam skoro nic není. Jen stěna s kouskem podlahy, o kterou je opřena laťka. Obyčejná laťka opřená o obyčejnou zeď, obyčejný měkký stín. A můžu si jen domýšlet, že stín, příjemný měkký neostrý stín, vydává zamračená obloha za nevelkým oknem. Ano, to je správná cesta k pochopení. Můžu si domýšlet! Je to absolutně jednoduchá fotografie, ve které je toho tolik nevyřčeného, že fantazie může pracovat na plné obrátky. Dokonce musí, jinak v ní totiž rozum bude vidět jen laťku opřenou o zeď.

Chtěl jsem křičet nadšením. Začínalo to ve mně bouřit, určitě by se pode mnou podlomila kolena, kdybych neseděl. Připadal jsem si, jako bych právě dosáhl prozření, kdy vím všechno, ale zároveň jsem věděl, že nevím nic, že jsem nula. Byl to neskonale úžasný zážitek. Letěl jsem oblaky, uhýbaly se těsně přede mnou, přesunul jsem se do končin, kde je navždy klid a mír a ticho, ale zároveň to na mě křičelo až do ohluchnutí. Cítil jsem pokoj prázdné zdi, prázdné místnosti, prázdného domu, prázdného světa. Ale tato prázdnota je zároveň i nepříjemná. Proč je tu prázdno? Proč tu něco není? Proč tu něco není? Proč tu něco není! Vždyť tu je něco, odpovídám si. Něco. Cosi. Něco, co je však stejně nic. Laťka. Jak přízemně obyčejné. Ano, ale právě v této obyčejnosti je skryta ta velkolepost a monumentalita a strašná síla. Síla jednoduchosti. Síla v jednoduchosti. V jednoduchosti je krása. Neříká se to nadarmo, při sledování této Svobodovy fotografie jsem se o tom znovu přesvědčil. Jednoduchá tmavá zeď s jednoduchou světlou podlahou.

Přemýšlím, kde se tato vznešená scéna může odehrávat. Prázdná místnost ve starém prázdném domě s prkennou podlahou. Mám pocit, že takto obyčejně neobyčejná místnost nemůže být v obyčejném městě. Musí to být uprostřed ticha, v tajuplné oblasti, kam noha člověka již dlouho nevstoupila. Obyvatelé se z ní vystěhovali už dávno, před dlouhými desetiletími, dlouho, dlouho tomu již. A teď tu jsem já. Jsem tu sám. Stojím sám před zdí, o kterou je opřená laťka.

Přemítám, kdo a kdy ji sem umístil. A proč? Zamítám možnost, že by se sem octla náhodou, sama od sebe. Na náhody nevěřím. Někdo ji sem musel umístit. Ale kdo? Ale proč? Proč se laťky staví ke zdi? Proč ji ten kdosi nepoložil na zem, jako se to obvykle dělá? Překážela mu? Jenže teď překáží ještě víc, zabírá mnohem víc prostoru. Chtěl se na ni dívat? Vždyť není ničím výjimečná a ani jinak pěkná. Chtěl zničit tu depresivní prázdnotu? Určitě ne, protože prázdno je tu pořád. Ale je o něco hrůznější. Nebo ji chtěl nechat hovořit? Laťka přeci nemůže hovořit. Nebo… Ztišil jsem se. Slyším ji mluvit. Slyším ji mluvit o pomíjivosti lidí. O tom, že každý musí někdy zemřít, odejít jinam. O tom, že vše je marnost:

jsme oklamáni svými tužbami
všechno je úzkost porážka i sláva
smrt vysmívá se našim starostem
a času se nám nedostává

Slyším ji mluvit o přicházení a odcházení, o tom, že stejně po nás nic nezůstane. Člověk je jen stín, podobně měkký a bezvýrazný jako ten její, který vrhá od malého okna. Připadá mi, že jsem tato slova již někde slyšel. Déja vu nebo skutečnost? Či sen? Nevím. Opravdu nevím.

Začal jsem listovat knihou, kde byly další Svobodovy fotografie. Byly také nádherně jednoduché a procítěné, ale nic mě nenutilo zůstat u jediné z nich trochu déle. Našel jsem i fotografii z přebalu: Prostor pro růžový obraz, 1972. Jsem rozčarován. Proč fotografii musel dávat zrovna takový příšerný název? Nemám rád, když mě název omezuje, když se mi autor snaží vsugerovat svůj jediný zaručeně správný pohled. Proč omezuje mnohoznačnost interpretace?

Přemýšlím o názvu. Najednou mi zas tak špatný nepřipadá. Dává mi nahlédnout alespoň jedním očkem do duše autora, je jednodušší domyslet, co tím chtěl básník obrazu Svoboda říci. Prostor pro růžový obraz. Prostor, ve kterém by mohla být pověšená nádherná barevná krajinka. Anebo by to mohl být prostor, ve kterém by bylo zrcadlo v těžkém zlatém rámu, ve kterém by se zrcadlily všechny mé tužby. Anebo by to mohl být prostor, ve kterém by byla polička s knihami, ve kterých by byly zapsány všechny mé růžové zážitky.

Na fotografii je prostor, ve kterém by mohlo být cokoli. Ale je tam dřevěná laťka.