První tvář hory Fudži – kráska pod bílým závojem

Hora Fudži je s 3776 metry nejvyšším vrcholem japonského souostroví. Její jméno je pravděpodobně odvozeno ze slova “fuči”, které v řeči Ainuů, původních obyvatel severního Japonska, znamená “oheň”.

Fudži schovaná v mracích. Pod horou je město Fudži Jošida.

Tento název není vůbec od věci, neboť Fudži je hora sopečného původu a mezi lety 781 – 1707 zde bylo zaznamenáno celkem osmnáct erupcí. Ta poslední, v roce 1707, zanesla vrstvou popela až Tokio, vzdálené asi sto kilometrů. Přestože poslední dvě století proběhla v relativním klidu, za vyhaslou Fudži považována není a dodnes se obyvatelé Fudži Jošida, městečka na úpatí hory, každoročně koncem srpna modlí k Bohu ohně za zachování pokoje.

Láska a obdiv Japonců k hoře Fudži se po staletí promítají do nejrůznějších forem japonského tradičního umění, od tušových kreseb po kamenné zahrady, jakožto i do současného každodenního života – majestátnost hory, zrcadlící se na hladině jezera Motosu byla zvěčněna na pětitisícové bankovce.

Pokud není cílem zdolání vrcholu, konec prosince a začátek ledna je zřejmě nejlepší období pro výpravu k této posvátné hoře. Na přelomu roku bude její vrchol zcela jistě zdoben fotogenickým sněhovým závojem a k výborné zimní viditelnosti přispívá rovněž fakt, že se koncem roku v Tokiu zastavují smogutvorné továrny.

Vánoce se v Japonsku neslaví, vyjíždím tedy ve “všední den”, 26. prosince a po devíti hodinách úmorné cesty lokálkou se z Kjóta dostávám na místo určení – Fudži Jošida. Počasí je nepříznivé, nechumelí ani neprší, ale hlavně – není vidět hora. Vybavuji si vyprávění několika známých, kteří se vydali na výlet k Fudži, aby se po týdnu vrátili s pocitem, že ji někdo odnesl. První den tedy věnuji poznávání okolí.

V blízkosti hory Fudži je několik šintoistických svatyní, nazývaných Sengen Džindža. Hlavní je ta ve Fudži Jošida, plným jménem Kitaguči Hongu Fudži Sengen Džindža. Tato svatyně je obětována duchu hory Fudži, jež nese podobně kostrbaté jméno – Konohana-sakuja-hime. V dobách, kdy byl výstup na Fudži především poutní záležitostí, byla návštěva chrámu před započetím cesty povinností.

Fudži je ze severu obklopena pěti malými jezery vytvořenými v dávné minulosti lávou tekoucí z hory. Tato oblast, zvaná “Fudži-go-ko” neboli “pět jezer hory Fudži”, se stala vyhledávanou lokalitou japonských turistů. V době mé cesty je tu však, díky teplotám pod bodem mrazu, idylicky liduprázdno. Kromě jejich nesporné malebnosti jsou jezera Jamanaka a Kawaguči navíc zajímavou přírodní lokalitou. Jsou to totiž nejjižnější naleziště “marimo”, vzácných řas algae, které naši planetu osídlily už před trilobity. Sytě zelené, volně se vznášející sametové koule výjimečně dorůstající až do velikosti volejbalového míče, byly poprvé objeveny v jezeře Akan na Hokkaidu a označeny za přírodní monument. K vidění jsou dnes však jen ve speciálních akváriích a výzkumných stanicích.

Poněkud morbidní zajímavostí z okolí hory Fudži je zóna asi 60 km² hustého pravěkého lesa nedaleko jezera Sai. Ani nejotrlejší starousedlíci se neodváží vypravit příliš hluboko do pralesa z obavy před ztrátou orientace. Díky tomu se “moře lesů”, jak se tato oblast nazývá, stalo “oblíbenou” lokalitou sebevrahů. Od té doby, co se hrdinka jedné japonské novely vydala do této pasti spáchat sebevraždu, zde kordon policistů každoročně nachází pozůstatky několika desítek těl cíleně zbloudilých nešťastníků.

Následující den se vyčasuje a Fudži se konečně představuje v celé svojí kráse. Každé ráno a večer vybíhám na blízký kopec a nechávám se unášet impozantní geometrií hory. Pohled na Fudži, zvláště pak je-li osvětlena jemnými slunečními paprsky při východu nebo západu slunce, bere dech. Je skutečně nádherná a právem se stala symbolem Japonska.

Vodopády Širaitó pod horou Fudži

Vlakem přejíždím k jezeru Kawaguči a stan stavím přímo na kamenitém břehu. Ráno ani nemusím vylézat ze spacáku, abych mohl vychutnávat pohled na horu, osvícenou vycházejícím sluncem i její symetrickou reflexi na hladině jezera – obraz, kterého se nemohu nasytit, a který si vrývám hluboko do paměti jako jeden z nejkrásnějších.

Po zimním stanování u svaté hory Japonska jsem tak nabyl přesvědčení o její nadpřirozené kráse, majestátnosti a dokonalosti. Z tohoto opojení jsem však měl vystřízlivět následujícího podzimu, kdy jsem se po dlouhé době váhání rozhodnul horu Fudži zdolat. Ale o tom až příště.

Fotografie byly pořizeny aparáty Nikon F601 a FM2n a objektivy Nikkor 105/2.8, Tamron 70-210/2.8, Tokina 28-70/2.8. Filmy: Fuji Velvia, Provia a Kodachrome.