Punta Arenas – město na konci světa (1)

Chilské město Punta Arenas bývalo před otevřením Panamského průplavu důležitou zastávkou lodí, obeplovajících jihoamerický kontinent. Dnes je pro mnohé východištěm cest za poznáním nehostinných krajů Patagonie.

Punta Arenas

Čtyři lodě kormidlovaly tímto Hádovým podsvětím, stíny mezi stíny, jako Charónův člun na vodách Styxu. Z dálky zářily zasněžené vrcholky kopců a vítr od nich za nocí přinášel ledové závany. Kolem se neukázala ani živá duše a přece se zde skrývaly lidské domovy, protože za nocí zářily v temnotě po březích plápolající ohně, takže Magellan nazval tuto zemi “terra de fuego”, Ohňovou zemí…
…Teprve z mnoha pozdějších líčení pochopíme, proč Magellanův průliv platil ještě po staletí za postrach všech mořeplavců. Zde vždycky “fouká severák ze všech čtyř světových stran”, nikdy zde není možno proplout klidně, za slunečné pohody.
(Stefan Zweig, Magellan)

Střechy Punta Arenas

I dnes, stejně jako v říjnu 1520, žene vítr mračna přes šedé vody průlivu. Dešťové kapky bubnují na plechové střechy domků Punta Arenas, pak se na chvíli mraky roztrhnou a vysvitne slunce. Pravoúhlá síť ulic je přehledná a přestože jsem věděl, že město má okolo sta tisíc obyvatel, jeho velikost mě překvapila. Centrum okolo Plaza de Armas, hlavního náměstí s Magellanovou sochou, je ale malé a najdou se v něm všechny úřady, kanceláře a obchody a ulice jsou zde asfaltované. Jakmile se však vzdálíte z centra nebo zabočíte do některé z bočních ulic, asfalt zmizí a s ním i zděné patrové domy a vy se ocitnete mezi typickou archtekturou tohoto konce světa, dřevěnými domky pobitými plechem.

Magellanův pomník

Město je pokryté sítí autobusových linek a tam, kde by se velký autobus nevyplatil, projíždějí taxi colectivos, velká černá auta, na která si můžete mávnout a za mírný obnos se nechat odvézt. Jejich trasa je však pevně stanovená a nelze požadovat její změnu. Soukromých aut zde nejezdí mnoho; Chilané nejsou bohatí, ale snad díky tomu jsou spokojenější a přátelštější. Pokud si však s nimi chcete popovídat, musíte ovládat španělštinu. Znalost jiných jazyků zde není rozšířená ani na místech, kde byste to očekávali, třeba na letištích. Zato, když už se do lámání španělštiny pustíte, mají s vámi Chilané trpělivost a snaží se porozumět.

Na severovýchod vede široká třída k letišti a potom dál pokračuje pampou mezi řídce roztroušenými farmami k 250km vzdálenému zálivu Ultima Esperanza. Na jeho břehu se rozkládá Puerto Natales, jediné městečko na cestě z Punta Arenas do parku Torres del Paine. To už jsem se ale příliš vzdálil od místa, se kterým vás chci seznámit.

Zaoceánské lodě čnějí vysoko nad střechy města

Ulice centra jsou plné lidí, mnozí z nich jsou turisté z gigantických výletních lodí, které právě kotví v přístavu a výrazně převyšují všechny stavby města. Na chodnících vyhrávají žebráci veselé melodie, boční uličky se změnily v tržiště. Ryby, textil, sluneční brýle, elektronika – až na to první vesměs obvyklý mix levného zboží z Asie, tak jak ho známe i od nás. Po ulicích se potulují smečky bezprizorních psů těch nejrůznějších plemen, nejsou ale nijak obtížní. V parku na náměstí pár kluků předvádí break dance. Docela jim to jde. Na zemi rozložil pouliční prodavač po dece mobilní telefony, které však v této zemi nemají valného významu. Signál je jen ve větších městech a to ještě ne všude. Pokud chcete něco typicky místního, musíte hledat obchod s vlněným zbožím. Prodejna suvenýrů pak nabízí hlavně tučňáky ve všech možných velikostech a provedeních.

Obchod se suvenýry

Mineme kostel a je tu budova Museo regional Salesiano. V přízemí jsou zoologické sbírky. Získáte zde přehled o tom, co v těchto končinách vlastně žije. Není toho mnoho. Nejvíc nás překvapuje puma tím, jak je nečekaně velká. Kvalitou ale exponáty nevynikají. Jdeme do dalších pater. Míjíme model kříže, již třikrát vztyčeného na jihu na mysu Froward (tip na třídenní pěší výlet). Ten současný je železný, 24m vysoký a postaven byl roku 1987.

Právo azylu

Nejzajímavější jsou etnografické sbírky, i když jsou spíše zaměřené na misijní činnost salesiánů. Podívejte, co jsme z těch divochů udělali! Fotografie Indiánů, oblečených do “civilizovaných” šatů a provádějících ruční práce. Kanoe z kůry, zbraně, v dalším sále expozice, věnovaná lovu velryb, s židlemi, vyrobenými z velrybích obratlů.

Za zmínku jistě stojí část, věnovaná salesiánovi jménem DeAgostini, který žil v první polovině 20. století a věnoval se poznávání a fotografickému dokumentování krajiny. Podnikal i výpravy do Torres del Paine, kde se po něm jmenuje jedna z věží. Jeho fotografie neztratily dodnes na působivosti. Na další expozice, prezentující historii místní petrochemie nebo historii letecké dopravy však už nemáme energii a vycházíme na ulici.

Památník těm, kdo přišli dříve

Ta nás vede dál z města. Uprostřed, mezi dvěma dvojicemi jízdních pruhů, je zelený pás, upravený jako park. Na něm je v jednom místě, na umělé terénní vlně, umístěn pomník prvním osadníkům. Je to bronzové sousoší shrbeného pastevce s koněm, ovcemi a ovčáckými psy, to vše v téměř životní velikosti. Místní batolata mají povyražení z možnosti “svézt se” na zádech některého z kovových zvířat.

Hřbitov

Po pravé ruce máme městský hřbitov. Projdete bránou a ocitnete se v jiném světě. Jestliže domky ve městě, obité plechem, vám mohou připadat zanedbané a odbyté, hrobky jsou jejich pravým opakem.

Cestičky hřbitova v Punta Arenas

Pečlivě opravené a natřené bíle nebo pastelovými barvami tu stojí v ukázněných řadách, oddělených štěrkovými cestičkami a až do absurdnosti pečlivě střiženými keři. U vchodu je velká mapa hřbitova s vyznačnými národními sekcemi – jsou tu Chorvaté, Italové, Němci… – a doporučenou turistickou vyhlídkovou trasou. Procházíme pomalu hřbitovem. Některé hrobky jsou velmi výstavné. Květiny na hrobech nejsou časté, vše je ale pečlivě upravené a nevidíme žádné známky devastace a vandalství.

Nikam to odtud není blízko

Ze zvědavosti pokračujeme dál z města, do bezcelní zóny. Ne že bychom něco potřebovali – Zona Franca patří prostě k místním atrakcím. Je tu několik nákupních středisek standardního západního typu, ceny v nich nejsou nižší než ve městě, v některých případech se mi zdá, že je tomu spíše naopak. Můžete zde ale doplnit sportovní vybavení, jsou tu k dostání plynové vařiče a stany, které jsme ve městě neviděli. Stavujeme se alespoň na kafe. Mají tu totiž espresso, což je unikát. Jinde dostanete pouze granulovanou kávu.

Silnice se zužuje a cestou k letišti míjí skupiny skladišť a dílen. Letiště samo je z poloviny vojenské a všechna přijíždějící vozidla jsou podrobována kontrole. Že by doznívající řád Pinochetova vojenského režimu, nebo vzpomínka na konflikt se sousední Argentinou? My ale ještě neodlétáme, letiště jen mineme a netrpělivě vyhlížíme odbočku k zálivu Seno Otway, na jehož břehu se nachází kolonie tučňáků.

Technologie fasád domů

Ukázka typické elektroinstalace

Ještě jedna fasáda

Použitá technika: Canon EOS50E, objektivy 28-105/3,5-4,5 USM a 70-200/4L USM, film Kodak Supra 400