Punta Arenas – město na konci světa (2)

Pokračování procházky po městě na jihu Chile a jeho okolí: kolonie tučňáků a pozůstatky dřívějších kolonizačních pokusů.

Nandú

Tak pojď, brácho

Může tam být i lama, ovce, králík…

Na mapě je to z Punta Arenas k Seno Otway jen kousek, ve skutečnosti ale musíme ujet asi 70km, polovinu z toho po prašné silnici. Jedeme plochou krajinou, stromy kolem silnice veškeré žádné. Cestou tu a tam zahlédneme pštrosy nandú. Nakonec se před námi objeví moře. Musíme ještě zdlouhavě objet jakýsi povrchový důl a pak už jsme konečně na místě.

Tučňák Magellanův

Parkoviště, kiosek s občerstvením a pokladna. Platíme 2000 pesos za osobu a potom můžeme pokračovat dál po cestě mezi provazy, které tu jsou ne proto, aby tučňáci nemohli na lidi, ale naopak. Tučňáci tu ale ještě nejsou, až o kus dál, kam není od vstupu vidět.
Hnízdí jich tu několik set párů. Můžeme je vidět všude okolo cesty, po jednom i v párech, často spolu s mladými, kteří mají stále ještě prachové peří a kteří ještě nedorostli plné velikosti. Jsou to tučňáci magelanští, dorůstající výšky asi 70cm. Přítomnost lidí jim zjevně nevadí, můžeme je v klidu pozorovat ze vzdálenosti jen několika málo metrů. Část z nich míří k moři, kde skáčou do vln a po čase se vracejí s úlovkem ke svým mladým.

Na tučňáky by se dalo koukat dlouhé hodiny. Je ale zataženo a fouká ostrý studený vítr od moře, takže se brzy vypravíme na zpáteční cestu. Často zastavujeme, jednou, abychom zaznamenali nezvyklé dopravní značky, jindy kvůli neutěšeným příbytkům na pobřeží. A samozřejmě také kvůli pštrosům.

A jsme na asfaltce a frčíme zpátky do Punta Arenas. Kousek před městem se náhle změní světelné podmínky. Zapadající Slunce se dostane pod černé mraky a šikmé teplé paprsky osvítí barevné rybářské lodě, vytažené na břeh. Rychle zastavujeme a vybíháme s foťáky. Máme jenom asi pět minut, ale ty stojí za to.

Volební agitace: Volte Munoze!

Rybářské lodě

Obydlí na břehu Seno Otway

Obydlí na periferii

Vydáme-li se z cetra na jihozápad, domky jsou ještě menší a chudší a pak už je jen holá zvlněná pláň, po které věčný vítr žene kusy igelitu z blízké skládky. Silnice sleduje pobřeží Magellanova průlivu, občas ozdobené vrakem lodi.

Magellanův průliv

Cesta z Punta Arenas na jihozápad je cestou za historií. Tam někde totiž jsou zbytky Puerto Hambre, prvního pokusu Evropanů uchytit se na tomto nehostinném pobřeží. Nacházíme však jen fragmenty zdí kostela a pomník s pamětní deskou, která hlásá, že stojíme na místě, kde 25. března 1584 založil Pedro Sarmiento de Gamboa první osadu na břehu Magellanova průlivu. Místo však bylo velmi nehostinné a osada byla brzy opuštěna.

Geografický střed Chile

Vracíme se asi dva kilometry na rozcestí. V malém parčíku tu stojí sloup s pannou Marií, postavený na památku jejího zjevení v roce 1830 (které se ovšem událo někde úplně jinde). Hlavní atrakcí je tu ale sloup s mapou, označující geografický střed Chile. Nečekané, že? Je to způsobeno tím, že Chile do svého území počítá i tu část Antarktidy až k jižnímu pólu, kterou má ve správě. Zajímalo by mne, jestli bych podle stejného klíče nalezl třeba někde v Kamerunu geografický střed Norska.

Puerto Hambre – vše, co z něj zbylo

Posouváme se ještě kousek dál po pobřeží do Fuerte Bulnes. Stojí zde na malém návrší palisádou obehnaná dřevěná pevnost. Postavila ji tu v roce 1843 chilská armáda. Na popud Bernarda O’Higginse se totiž 21. září 1843 rozhodla chilská vláda obsadit území na břehu Magellanova průlivu …a večer téhož dne Williams převzal vlastnictví průlivu a přilehlých teritorií. Pevnost ale neměla dlouhého trvání. Místo opět nebylo příznivé pro trvalé osídlení a tak se po pěti letech osadníci přestěhovali na písečný výběžek – punta arenas – ležící o šedesát kilometrů severněji. A tam do dnešních dnů vyrostlo stotisícové město Punta Arenas. Původní pevnost Fuerte Bulnes byla zrestaurována roku 1942 jako památník.

Mezi stavbami Fuerte Bulnes, zrekonstruované pevnosti z XIX. století, jsme se potulovali skoro sami. Araukárie (vpravo) jsou překvapením: jejich domov je o tisíc kilometrů dál na sever, v provincii Araucania

Pobřeží Magellanova průlivu

Dál už silnice nevede. Pokud bychom chtěli pokračovat na mys Froward, nejjižnější výběžek jihoamerického kontinentu, museli bychom pěšky. A tak se vracíme do města, které je bránou k dobrodružsvím v jedné z nejnehostinnějších končin světa. Odtud se můžeme vypravit k úchvatným ledovcům a věžím Torres del Paine a dál do argentinských národních parků, jimž vévodí Cerro Torre a Cerro Fitz Roy, nebo se přeplavit trajektem přes Magellanův průliv za pláněmi a zasněženými vrcholky Ohňové země. Odtud také odlétá několikrát týdně letadlo ještě dál na jih, přes průliv Beagle na ostrov Navarino, ze kterého je za jasného počasí možno uvidět Wollastonské ostrovy s pověstným mysem Horn, Cabo de Hornos. A pak už je jen Drakeův průliv a za ním Antarktida.

Použitá technika: Canon EOS50E, objektivy 28-105/3,5-4,5 USM a 70-200/4L USM, film Kodak Supra 400