Quo vadis FM?

Fotografie již nikdy nebude taková, jaká bývala. S příchodem digitálních technologií se změnila mírou tak nevídanou, že to otřáslo všemi hodnotami, kterými si ještě nedávno mohl být amatérský fotograf jist. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Příchod digitálních věků neustálo ani logo měsíčníku Fotografie magazín.

Již delší dobu jsem si pohrával s myšlenkou, že bych napsal několik svých postřehů ke směřování časopisu Fotografie magazín. Ale pořád se mi zdálo, že doba ještě nenázrála nebo již přezrála anebo mi přišlo že nemám slov. Avšak změna loga časopisu mi vetkla do rukou… klávesnici.

Ještě předtím, než se začnu věnovat tématu článku, rád bych upozornil, že následný text je výsledkem mých úvah a mých názorů a není žádným oficiálním stanoviskem Paladixu, či jeho vymezením se vůči jeho papírovým protějškům.

To co mi na FM vadí asi nejvíce je, že čtenáře nekultivuje. Neroste s ním. Teoretické části se neustále bahní v základech a jediné, čeho se čtenář dočká, jsou, dle mého názoru, nevkusné noticky pana Homoly, který si na můj vkus až příliš často na něco stěžuje. Buď na to, že někdo nechápe jeho (jeho peřeje), případně si stěžuje na čtenáře, že zasílají nedobré fotografie do soutěže a ještě nedovedou správně vyplnit formulář.

Tyto stesky do kvalitního a fundovaného časopisu nepatří. Ten první případ (odkazy na nepochopení okolního světa) jsem ochoten ještě s povzdechem nad jejich hodnotou přehlédnout. Ten druhý (úvahy nad tím jak čtenáři nejsou zdatnými fotografy, že nedokáží fotografovat na zakázku jako profesionálové apod.) ve mně však vzbuzuje návaly.

Přeci od toho tady fotografický časopis je. Aby kromě generování zisku kultivoval a rozvíjel schopnosti lidí, které fotografie těší. A to především prostřednictvím svého obsahu, fotografických soutěží a komunity, která se kolem něj tvoří. Ale v žádném případě to redaktorům nedává právo díla čtenářů znevažovat či se s despektem dívat na jejich přístup k fotografii. Vždyť kvalita časopisecké soutěže je úměrná kvalitě vlastního časopisu – a tím i jeho redaktorů.

Rád bych uvedl, že tady nikterak nehodnotím fotografickou erudici pana Homoly, ale spíše výsledky jeho práce jako redaktora. A ke které mám celou řadu výhrad (např. dle mého názoru absolutně nezvládnutý rozhovor s Anthony Suauem ve FM 10/2001 – něco takového by se snad ani do tisku přes kvalitního editora dostat nemělo).

A s tím souvisí i má další výtka. Časopis mi přijde bezkoncepční. Chybí tam provázanost mezi jednotlivými částmi i mezi jednotlivými čísly. Byť se za cca poslední dvě čísla se autoři snažili dělat monotematická čísla, s koncepcí jako takovou se nic zásadního nezlepšilo.

Myslím, že časopis, který svoji tvář staví na stoleté historii svého trvání, by již měl mít své dětské nemoci za sebou a ne na mě působit jako mnohá porevoluční periodika, která vznikala s nadšením, ale bez potřebné báze znalostí a zkušeností. Před deseti lety ale nad tím šlo zamhouřit oko. Dnes ne.

Navíc celý časopis tříští těžko rozeznatelné reklamní stránky od těch nereklamních. A to raději nemluvím o naivních pokusech vyhovět recenzentovi. Např. ve FM 10/2001 “Zkušenosti za pultem“ – a reklama na poslední straně Foto – Video Milan Škoda či ještě hloupější seskupení rozhovor: “Ceny na vaší straně“ a vložený nabídkový katalog.

Chápu, že časopis musí z něčeho žít a jen prodejem se (většinou) neuživí. A vím to moc dobře, neboť profesionálně jsem v redakcích různých časopisů působil dlouhou dobu. Ale také vím, že symbiózu inzerent – vydavatel lze využít ve prospěch čtenáře a ne v jeho ohlupování. Je to jen otázka snahy, vkusu a umu. Rozhovor Ceny na vaší straně je však tou nejhorší ukázkou, kam až může vydavatel v honbě za inzerentem zajít. Rozhovor není označen jako placená reklama (a jeho obsah placenou reklamu připomíná) a navíc ani nenese čtenáři žádný užitek. A časopis, to by měla být především služba čtenáři.

Navíc poslední (a nejen to) číslo je plné neuvěřitelné a přímočaré „masáže“ ve prospěch digitálních přístrojů a technologií. „Digitály jednoznačně převyšují kinofilmy.“ „Digitální tisk na nejlevnější bublinkové tiskárně je na rozměru 20×30 nerozeznatelný od klasické fotky.“ A tak dále. Přitom z podstaty je zřejmé, že situace je daleko rozmanitější a spletitější. A rozhodně není jednoznačná. A právě různé pohledy a přístupy by měly ctít otevřenou platformu kvalitního magazínu o fotografii.

A navíc takto zjednodušené a jednoznačné výkřiky do tmy jsou objektivně vyvratitelné nesmysly. Viz např. FM 10/2001 pp24 Nikon LS-30 se svými 2700 dpi stačí pro dokonalé zvětšeniny z kinofilmu do rozměru 50×60 (i když možná mám jen posunutou hranici dokonalosti). Nebo také zcela zavádějící tvrzení o tom, že digitální fotografie je jednoznačně levnější než klasická v neoznačeném PR článku Zkušenosti za pultem ve FM 10/2001.

Toto směřování (a tady mluvím o koncepci a ne o tom, že by se nemělo psát o digitálních technologiích) mi přijde nezdravé. A někdy mi přijde že je psáno na zakázku – a to ať už primárně zainteresovaného inzerenta (což považuji za nepravděpodobné) či za jednoduchou snahou získat si dosud jen málo rozebraný trh (takže spíše než čtenáře zkultivujeme, spadneme na úroveň, kde nejvíc budeme prodávat). Anebo to samozřejmě může být i úplně jinak.

Co však na FM hodnotím velice kladně jsou rubriky Portfolio, Příběhy slavných fotografií a Recenze-výstavy-knihy. Ty jsou vlastně jediným (a silným) důvodem, proč ještě tento časopis sleduji. Jsou myslím hezky vedeny a čtenáře seznamují s velice širokým spektrem tvůrců. A právě ten široký záběr představovaných autorů dává těmto rubrikám ten správný význam. Neboť i když autor či fotografie toho kterého čtenáře oslovit nemusí, je pro každé dozajista přínosem pozorovat a promyslet si jak tvoří „ti druzí“.

Nečekejte ode mě žádný duchaplný závěr a ani odpověď na otázku, kam FM míří. Sám to nevím. A patrně tvůrci FM asi také ne. A to mi přijde na celé věci to nejsmutnější.