Rafinovaná prostota fotografií Elliotta Erwitta

Po Helmutu Newtonovi nám Leica Gallery Prague představuje další eso světové fotografie 20. století, Elliotta Erwitta. Výstavní kolekce Magic Hands a Malá retrospektiva představují Erwittovy momentky, které nevznikly pro peníze, ale z čisté radosti z fotografování

Elliot Erwitt patří mezi fotografy, kterým je „shůry dáno“. Jeho fotografie jsou totiž tak samozřejmé, že divák má dojem, že se s fotoaparátem na krku již narodil. Erwittova tvůrčí invence se naštěstí nevyčerpala účastí v řadě reklamních kampaní ani reportážemi pro jeho „domovskou“ agenturu Magnum. Malá retrospektiva v citlivém výběru představuje „to ostatní“ z jeho tvorby. Momentky převážně z amerických velkoměst, ale i z cest po celém světě. Pokud pomineme Erwittovy oblíbené psy, pak je jejich ústředním tématem člověk.

Elliott Erwitt: New York, 1974. Repro: Nouvellesimages

Elliot Erwitt se narodil ruským rodičům v roce 1928 v Paříži. Část dětství prožil v Itálii – když mu bylo jedenáct, rodina před sílící hrozbou války utekla do Ameriky. Dospívající Elliot propadl nejprve filmu, o něco později fotografii. Sám si na brigádách vydělal na svůj první fotoaparát, dvouoký Rolleiflex. Erwitt se měl k světu hned od počátku: už jako začátečník bral zakázky na fotografování na pohřbech, svatbách či nejrůznějších oslavách. Byla to pro něj ta nejlepší fotografická škola. A kromě toho si vydělal i nějaký ten dolar.

I když Elliott Erwitt nějaký čas fotografii i studoval, významným tvůrčím obdobím se pro něj stala vojenská služba v Evropě. Od roku 1950 totiž působil jako fotografický asistent v Německu a později ve Francii. Právě ve Francii vznikl jeho fotografický esej z kasárenského života Postel a nuda, který poté otiskl časopis Life. Tehdy na sebe mladý fotograf poprvé významně upozornil. (Zde si dovolím maličko odbočit a konstatovat: jaká škoda, že za bývalého režimu bylo fotografování v kasárnách považováno za podvratnou a špionážní činnost. To by byly fotografie!)

V roce 1953 začal Erwitt spolupracovat s fotografickou agenturou Magnum. Nejenže se tak stal kolegou proslulých fotografů jako byl Robert Capa nebo Henri Cartier-Bresson, ale stal se též vyhledávaným fotografem. V pětadvaceti letech.

Elliott Erwitt: Aspect Of Love, Californie 1955. Repro: Nouvellesimages

Nyní je však Elliottu Erwittovi pětasedmdesát a v pražské Leica Gallery je k vidění to nejlepší z jeho volné tvorby. Vystavené fotografie nemají (až na výjimky) názvy. Erwitt dobře ví, že by to omezovalo jejich vyznění, a proto je raději označuje jen místem a datem vzniku. Mezi vystavenými snímky jsou výtvarněji pojaté „obrazy“ s tematikou rukou, například New York City, USA, 1961 (prsty ve dveřích) nebo Sicily, Italy, 1965 (gumové rukavice na šňůře), dále záběry krajin a městských scenérií, jimž jednoznačně vévodí fotografie nazvaná Wyoming, USA, 1954. I když není úplně vyloučené, že tuto fotografii Erwitt dopředu promyslel a inscenoval, podle všeho je to momentka, která vznikla náhodně přes zadní sklo automobilu. Ať už je to jakkoli, tak dynamická a zároveň romantická fotografie se povede jednou za život.

Elliott Erwitt: New York, 1974. Repro: Nouvellesimages

Nejvíce fotografií však Erwitt věnoval lidem. I když jsou tu i politici jako J. F. Kennedy, Fidel Castro nebo slavné osobnosti jako Marylin Monroe, převládají obyčejní lidé v běžných situacích. Erwitt je mistrem jemného paradoxu, takže jeho fotografie jsou dojemné i humorné zároveň (Lost Person Area, California, 1963 – Ballycotton, Ireland, 1982 – Managua, Nicaragua, 1957). Nejvtipnější součástí výstavy jsou pak fotografie nejrůznějších psů, které Erwitt miluje tak, že jim věnoval několik knih – nejproslulejší je Son Of Bitch, v níž s humorem zachycuje, že se psi velmi často podobají svým pánům. Při fotografování psů hledá nejen zajímavé situace (Paris, France, 1989), ale i nezvyklé úhly pohledu (New York, 1974). To však platí pro většinu Erwittových fotografií. Pokud se pozorně podíváte na jeho nejlepší momentky, pak podle úhlu záběru zjistíte, že nejspíš zůstal dvouokému Rolleiflexu dlouho věrný: snížená perspektiva („od pasu“ a „od země“) jim dodává na svěžesti a originalitě.

Elliot Erwitt vášnivě rád fotografuje a nejen to: vše nasvědčuje tomu, že má stejně vášnivě rád život a lidi. Jen tak je totiž možné, že z jeho fotografií přímo čiší člověčina.