Jak jsem fotografoval velitele vesmírné lodi Apollo 13 J.A.Lovella a prvního československého kosmonauta V.Remka.
Je pátek 27. října 2000 a ve 22:30 se mi na stole v pracovně rozezvoní telefon. Volá známý, jehož agentura se zabývá činností v oblasti kultury a módy a oznamuje mi, že zítra přiletí do Dolní Lukavice americký kosmonaut, velitel vesmírné lodi Apollo 13 James Arthur Lovell. Předkové tohoto Američana pocházejí právě z této obce. Spolu s ním má přiletět i český kosmonaut Vladimír Remek. Zpráva prý je velice horká a má ji od jednoho z nejpovolanějších, starosty obce Dolní Lukavice, který přímo organizuje slavnostní přivítání a vůbec celou návštěvu obou kosmonautů. Mám tam jet fotografovat. I kdybych tam nebyl pozván jako fotograf, stejně bych si takovou návštěvu nenechal ujít.
Jdu si tedy nachystat nádobíčko. Do brašny dám Nikon F5, objektivy, které používám standardně 24mm, 28-105mm, 85mm a hlavně můj nejoblíbenější AF-S 80-200mm f/2,8. K tomu dva blesky a rezervní tělo FM2 s motorem MD-12 pro všechny případy. Ještě nezbytná kontrola stavu baterek a zásoby filmů a vše je připraveno. Nazítří v sobotu 28. října mám v Dolní Lukavici sraz se známým ve 13:30. Jak je u něj obvyklé, bude mít minimálně čtvrthodinové zpoždění.
V sobotu po poledni před odjezdem na domluvenou akci ještě na poslední chvíli přibalím monopod Manfrotto, který by se mohl hodit a každopádně jej lehce uvezu. Jsem na místě, malá obec Dolní Lukavice nedaleko Plzně. Jsem tu asi 10 minut před domluveným termínem, takže mám čas. Koukám po obloze a přemýšlím, jaký zvolím negativ. Mám u sebe Fuji New Superia Reala (100 ASA) a New Superia 800 ASA a pak také nové Kodaky SUPRA 100 a 400 ASA. Protože je takový obvyklý podzimní den (chvílemi vykoukne mezi mraky už hodně nízko položené ostré slunce a za chvíli se zase schová za mraky a je poměrně šero), volím po delší úvaze Kodak SUPRA 400 ASA. Už jsem se dávno přesvědčil o tom, že na správné volbě negativu podle světelných podmínek hodně moc záleží. Známý nezklamal a dorazil se svoji obvyklou “dochvilností”. No hlavně že už tu je. Jdeme se “akreditovat”, což v tomhle případě znamená, že se ukážeme starostovi. Kosmonauti mají každou chvíli přiletět vojenským vrtulníkem z Prahy.
Na ploše místního fotbalového hřiště je poměrně hodně diváků a vidím tu také fotografy z krajských novin a z ČTK. Volnou přistávací plochu zajišťuje vojenská policie. Pouze fotografové se alespoň zatím mohou poměrně volně pohybovat. Nasazuji na svůj F5 objektiv AF-S 80-200mm f/2,8 a do jeho stativové patice šroubuji monopod Manfrotto. Za chvíli přilétá vrtulník Mi 8 a začíná pomalu přistávat na hřiště. Spolu s ostatními fotografy zaujímám výhodnou pozici proti dveřím vrtulníku. Konečně vrtulník dosedl a z otevřených dveří vystupují dva reportéři ČT 1, několik vojáků a členové ochranky. Koutkem oka ještě stačím zahlédnout, jak se kruh lidí přes snahu vojenských policistů značně zužuje směrem k vrtulníku. V tom se na schůdcích objevuje J. A. Lovell a za ním V. Remek. Ve stejný okamžik dav lidí proráží ochrankou a už je až u vrtulníku a vítá oba kosmonauty. Ostatní fotografové zvedají fotoaparáty nad hlavu a fotí naslepo. To já bohužel nemohu, protože mám jednak pro tenhle typ fotek nasazený nevhodný objektiv a pak bych ještě mohl někoho zranit monopodem, nehledě na to, že bych byl díky němu stejně v davu lidí nepohyblivý. Dělám několik záběrů mezi davem těsně před tím, než úplně obklopí kosmonauty.
Pak musím rychle změnit pozici. Vzhledem k tomu, že vím, kam oba kosmonauti půjdou, mohu téhle informace s výhodou využít. Velkým obloukem obcházím dav lidí a cestou z objektivu sundávám monopod. Dostávám se přímo proti oběma kosmonautům a mám štěstí, protože místní kapela začala hrát americkou a českou hymnu, což dav lidí znehybnilo. Jsem v poměrně ideální pozici. Musím ještě nasadit blesk, protože budu muset fotit proti slunci, které zrovna poměrně intenzivně svítí a já potřebuji vyjasnit stíny v obličejích. Několikrát exponuji. Po chvíli za sebou zahlédnu kameramana z ČT 1. Je ještě zadýchaný a jak je vidět měl stejný nápad jako já. Dělám mu prostor, přesto jak později v televizi zjistím, jsem nebyl dostatečně rychlý a jsem zachycen v záběru. Exponuji ještě několik dalších políček filmu, hymny dohrály, kosmonauti pokračují k autům, která je mají dovézt na místní obecní úřad.
Tam následuje oficiální část návštěvy a setkání J. A. Lovella s příbuznými. Na obecním úřadě se moc fotit nedá, protože jednací místnost je malá a doslova našlapaná novináři. Dělám pouze jeden záběr V. Remka a místnost raději opouštím, což za chvíli stejně dělají všichni novináři vykázáni ochrankou. Pak následuje předání čestného občanství obce Dolní Lukavice J. A. Lovellovi a po té se oba astronauti přesunují do místní klubovny, kde mají rozdávat autogramy. Na podpisy takových slavných osobností už netrpělivě čeká dlouhá řada lidí. Mezi posledními zájemci o podpis vcházím do klubovny i já s F5 osazenou objektivem 28-105 a s připraveným bleskem SB-28. Exponuji několik záběrů a další přidávám při odchodu obou kosmonautů z klubovny.
Pohledem na hodinky zjišťuji, že čas tří hodin vymezený podle oficiálního plánu je vyčerpán. Vzácná návštěva se i s doprovodem musí přesunout zpět na místní hřiště a odtud vrtulníkem do Prahy, kde pokračuje dalším programem. Nasazuji na F5 znovu objektiv AF-S 80-200 a rychle odcházím na hřiště. Za chvíli tam přijíždí i vozy s návštěvou. Nával lidí už tu není takový a nálada je mezi všemi velice přátelská. Exponuji na svůj film další záběry a sleduji kosmonauty s doprovodem, jak se pomalu blíží k vrtulníku. Reportér ČT1,
který se spolu s doprovodem vrací také vrtulníkem do Prahy, projevuje obavu z nedostatku času, tak jej uklidňuji se slovy, že tam budou určitě včas, protože z Plzně do Prahy už je dálnice. Oba se tomu zasmějeme. Mezi tím už většina doprovodu nasedla do vrtulníku, ještě rozloučení J. A. Lovella s přihlížejícími lidmi a se svými příbuznými a v útrobách vrtulníku mizí i oba kosmonauti. Vojenská policie vytlačuje pomalu lidi na okraj hřiště, aby mohl vrtulník odstartovat. Vše probíhá v klidu a bez problémů. Exponuji ještě jeden záběr vrtulníku Mi 8 a jak zjišťuji, je to zároveň poslední volné políčko mého filmu. Vrtulník startuje, všichni přihlížející mávají a i okénkem ve vrtulníku je vidět jeho mávající posádka. Pilot vrtulníku ještě zakrouží nad hřištěm a nabírá směr Praha. Myslím, že všichni účastníci tohoto setkání budou mít na co vzpomínat.
