Reportáž z Open Air VI. – Jemčina

Je pátek 13.9.2002 a vůbec mi to nepřijde jako špatné datum. Chybí jen pár hodin do setkání se stejně postiženými jedinci. Open Air VI. – Jemčina je na spadnutí a já pomalu balím a chystám se na odjezd. Pojeďte se také podívat jak to tam probíhalo.

Naše dočasné bydliště

Rychle hodit do kufru auta pár věcí s sebou, něco málo fotoaparátů, něco více filmů a hlavně nezapomenout fotky na šňůru, kolíčky a nějaké ty diáky na večer. Ještě letmá kontrola, rychle nasedat a hurá směrem na jih. Výjezd z Prahy nebude při pátku nic moc a tak mobilizuji svoji pamět a vyhledávám různé únikové trasy z přeplněné a ke kolapsu směřující Prahy. Docela se daří a za pár minut jsem již na Cukráku a nic mi nebrání se svižnou jízdou přibližovat k Jemčině. Již lehce za šera přejíždím u Dolního Bukovska komunikaci I/3 a ocitám se jako v jiném světě. Krásné rybníky, hráze a mohutné stromy a k tomu nádherná podvečerní nálada. Nejet na čas, tak okamžitě zastavuji a odvíjím první decimetry filmu ve své zrcadlovce. Už se nemohu dočkat, až vezmu fotoaparát a půjdu se courat touto nádhernou krajinou. Vše ještě umocňují výkřiky mého syna ze zadního sedadla: “Hele tati čáp, volavka, labuť … ty vole jelen…” Po upozornění, že takhle se to fakt neříká, mě přesvědčuje že to byl opravdu jelen. 🙂 Ale to už jsme v Jemčině, kolem zámku a hřebčína zahýbáme směrem ke kempu Baterie Slaný. Již pohled z dálky dává tušit, že o nás bude dobře postaráno.

Před jídelnou již sedí pár známých tváří a nebyla by to snad ani velitelka odchodu (Jarka), kdyby mě hned nevyhnala na večeři. Asi holka netušila, že při jízdě spíše vyprahne, než vyhládne. Ale velitelka je velitelka a tak poslušně odcházím na připravený guláš. Musím podotknout, že to byl velice příjemný vstup a chuťové pohárky si přišly na své. Následně jsme ubytováni v útulných chatkách a nic nám již nebrání si jít užívat první seznamovací večer.

Ranní opar nad Nežárkou

Dopravní kolaps v hlavním městě, ale i na ostatních silnicích, zapříčinil momentální menší stav fotografů ve společenské místnosti, ale během večera se vše urovnává a u krbu se schází velice slušný počet fotografů. S přibývajícím časem vzrůstá nejen náš počet, ale i dobrá nálada a témata k debatám. Setkávají se zde staré známé tváře a mezi ně pozvolna proplouvají tváře nové, které se záhy stávají tvářemi známými. Povídat je o čem, takže se loučíme až dlouho po půlnoci a jdeme si alespoň trochu odpočinout, jelikož počasí slibuje ráno mlhu a tím i příležitost k rannímu fotografování.

Jihočeský rybník

V sobotu ráno (5:45) na mě huláká budík a připomíná mi, že jsme si v noci dohodli focení mlhy. Moc se mi nechce, ale pohled z okna mě přesvědčuje. Oblékám se a odcházím na parkoviště, kde máme sraz s ostatními nadšenci. Je jich poměrně dost a tak pět aut odjíždí k nedaleké usedlosti na břehu Nežárky, kde máme možnost se pěkně vyřádit nejen na zamlžené vodě. K dispozici jsou nám i orosené pavučiny, namrzlé listy, nehybní pavouci, brouci a dokonce ránem zaskočený a ještě notně prokřehlý skokan zelený, který se vůbec nebrání být zvěčněn na citlivou emulzi našich filmů. Na snídani se vracíme lehce prokřehlí, po kolena promáčení, ale s úsměvem na tváři, jelikož ranní výlet se zdařil.

Myslivci na lovu

Dopoledne je volný program. Rozdělujeme se na několik skupinek a vyrážíme do blízkého či vzdáleného okolí na lovy bez zbraní. Počasí je nám nakloněno, je slunečno a obloha je plná krásných mraků, takže můžeme celý den v klidu pracovat. Na radu místňáka Mir@ vyrážíme k Paseckým rybníkům, které leží mimo turistické značky a je tu klid a pohoda. Staré stromy, kapradí, rákos, pařezy a klidné hladiny rybníků nám vytvářejí mnoho příležitostí k fotografování. Z tiché pohody nás vytrhují až výstřely. To místní myslivci ukájejí své lovecké vášně na divokých kachnách a umožňují nám přičichnout i k těmto lovům. Nevím jak kdo, ale já určitě zůstanu u toho svého lovení záběrů, jelikož je to mnohem klidnější a ulovení záběru nezhatí život oběti. To už ale směřujeme zpět do Kolenců, kde máme auta, dáváme si lehký oběd a rychle zpátky na základnu, kde se odehraje hlavní dějství tohoto podzimního OA.

Pět a pět 🙂

V kempu se ještě chvilku poflakujeme kolem pěkného jezu, kde se snažíme zachytit odlesky odpoledního slunce, ale pak už musíme jít natahovat šňůry a připravovat naší galerii. Opět je nataženo mnoho metrů nosného lana 🙂 a opět se ukazuje, že ho bude málo. I přes omezení 3 až 5 fotek na jednoho fotografa se schází obrovské množství děl. Poslední kolíčky zaklapávají a hlavní organizátor Petr, může prohlásit šesté Open Air za zahájené. Dle již zavedených zvyklostí se všichni přesouvají k první sérii snímků a poslouchají jejich autora, který nám prozradí pár podrobností o jejich vzniku i o sobě. Začíná dlouhá, ale příjemná cesta galerií na šňůrách.

Galerie na šňůrách je rok od roku lepší

Vzhledem k tomu, že jsem byl poctěn účastí v porotě, zastavil bych se zde a pokusil bych se trochu zhodnotit vystavené fotografie. Již v zadání bylo řečeno, že se má jednat o 3-5 fotografií, které tvoří ucelený soubor a musím s radostí konstatovat, že většina autorů tuto podmínku pochopila správně a opravdu vystavili celé série. Kvalita fotek se akci od akce neustále zvyšuje a pomyslná laťka se začíná pěkně zvedat. Jako iniciátor těchto setkání mám z toho upřímnou radost, ale dělat v této kvalitě porotce je velice nesnadný úkol. Udělit pouhých pět čestných uznání je skoro až nadlidský úkol. Porota musela jít hlouběji do obsahů jednotlivých vystavených souborů a tady už nám to autoři docela usnadnili a bohužel sobě trochu uškodili. Nemíním tady nikoho jmenovat, ale pár příkladů chybného výběru fotek bych tady chtěl uvést pro poučení. Prosím autory, kteří se v mém popisu poznají, nechť mi neposílají dopisní bomby ani výhružné maily. Svoji tvář ochotně nastavím na další akci.

Vyfotím si vás…

První celky, které byly vyhoštěny z elitní skupiny byly takové, které byť jen částečně nesplňovaly zadání. Sami jsme se ptali proč autor tří krásných nalezených zátiší doplnil svojí produkci o čtvrtý, naprosto nesouvisející portrét? Proč krásné balonové létání bylo doplněno pár záběry z cikánské vesničky? Proč byla série nočního města doplněna o portrétní fotografie?

Po vyřazení těchto autorů jich zbývá stále ještě mnoho a tak, ač neradi, musíme jít ještě více do detailu. A tady už jde na lámání chleba a musíme vyřazovat i poměrně zdařilé série, které mají lehké kosmetické vady. Pěkná série záplav, úvodní fotografie od čerpací stanice Aralu, následuje další a …. pak už jen voda. Kdyby autor doplnil ještě jeden Aral byla by to bomba. Krásní pavouci v nadživotní velikosti. Skoro si připadám jako v nějaké sci-fi, paráda. Jeden pavouk, druhý, třetí a ….. šnek. Proč?! Je sice také v nadživotní velikosti, je nádherný, ale proč je u pavouků? Dalším příkladem může být pěkná série z cikánské vesničky na Slovensku. Pěkné dokumentární, černobílé fotografie a najednou PRÁSK – barevný tisk z tiskárny. Je taky z oné vesničky, ale proč najednou barva? Poslední sérii, kterou jsme po dlouhých debatách a skoro až hádkách vyřadili, byly “dovolenkové” fotografie. Pět naprosto dokonalých a adjustovaných zvětšenin. Dvě z venkova (krajina, zvířata) a tři z města. Proč autor nepředstavil jen ty tři na kterých jsou ve své kráse ukázány pouliční bary a puby a lidé u nich?

Debata nad fotkami

Pak už zbývalo “jen” vybrat to nejlepší z nejlepšího a napsat diplomy. Jednoznačně vítězí “Krize muže středního věku” od Zdeňka Tichého. Nejen, že autor dobře a vtipně vyjádřil své pocity, ale každý z nás mu závidí nápad a hlavně to jak se u toho musel Zdeněk vyřádit. V závěsu za ním je hned Karl a jeho série “Žena”, Milna se sérií fotografií modelky z Volovky – Johanky a ŠtěpánK se svým “Mrtvým hřbitovem”. Poslední čestné uznání bylo uděleno fotografickému potěru za sérii “Pára na kolejích”. Nevím jak u ostatních, ale u tohoto potěru cena zapůsobila tak, že jsem přišel o jeden ze svých fotoaparátů a film. Nic nepomohlo ani večerní předčítání Arnoštova úvodníku, kterak fotografovat bez fotoaparátu. Ale zpět do Jemčiny. O kvalitě vystavených fotografiích svědčí i hloučky diskutující dlouho do noci a ještě i druhý den u děl na šňůrách, ale i u ostatních prací, které byly volně k nahlédnutí na stolech.

Příprava na promítání

Promítání diáků

Večerní obloha začíná tmavnout a ve společenské místnosti se pomalu vytvářejí podmínky pro noční maratón dnešní diashow. Po diskusi na FotoPrůvodci upravujeme tento program a každý z promítajících, kterých je dnes jedenáct, se prezentuje krátkou ukázkou svého “volného programu”. Na plátně se objevují scenérie z Ameriky, Irska, Norska. Barevné diáky střídají i černobílé série ze zapomenutých provozů českých podniků. Nováčci mohou nahlédnout na to jak vypadá taková malá fotovýprava, kterých je během roku mnoho. Vysokohorské Alpy střídají záplavy a na záplavy navazuje divoká voda – tentokráte ale řízená a ztěžující život tak maximálně závodníkům na kajacích či kánoích. Je toho mnoho a jsou to velká lákadla pro druhou část programu, kde již aktéři mohou své programy předvést v neokleštěné verzi. První promítací část končí i tak pozdě večer a po krátké pauze se opět v sále stmívá a následuje další a další dávka krásných obrázků ze všech končin světa či rodné hroudy. Poslední diák vyjíždí z projektoru kolem třetí ráno a i ti poslední vytrvalci jdou hledat útočiště ve svých chatkách. Venku začíná pršet, tak se ráno nemusí vstávat na mlhu a můžeme si přispat až do snídaně a pořádně se tak připravit na dopolední přednášku o makrofotografii.

Únava po promítání

Ráno je ve společenské místnosti již vše připraveno, na stolech leží různé objektivy, předsádky, makro kroužky, reverzní kroužky, blesky a nástavce na ně. Za tímto improvizovaným pultem stojí “prodejce” Pepa a hodlá nám prodat něco ze svých vědomostí o makrofotografii. Jak jsme se mohli včera i dnes přesvědčit na jeho fotografiích, bude co prodávat. Máme kliku, Pepa má dobrou náladu a dnes nám prý všechno řekne zadarmo. Začíná opatrně, ale po několika minutách se již na nás valí neuvěřitelné množství informací. Nejen základy, ale i finty ostříleného borce, které nám tuto piplavou práci trochu zjednoduší. Nezůstává jen u teoretického vysvětlování. Všechny vystavené věci si můžeme nejen ohmatat, ale i vyzkoušet a dosažené výsledky ihned vidět na displeji digitální zrcadlovky. Určitě to bylo zajímavé a poučné, jelikož i já, pro kterého není makrofotografie tím pravým šálkem kávy, jsem vydržel poslouchat až do konce a mnohému jsem se přiučil. Možná i nějaký ten reverzní kroužek v budoucnu pořídím.

Přednáška o makrofotografii

A je tady pomalu závěr, loučení a odjezdy k domovům. Moc se mi ani nechce, klidně bych ještě pár hodin či dnů poseděl, ale všechno jednou končí, takže mějte se krásně a někdy příště zase na viděnou. Jaké to bylo? PARÁDNÍ! Opět se sešla parta dobrých lidí, opět jsme mohli poznat spoustu nových tváří, viděli jsme hodně pěkných fotek, ještě více krásných diáků, probrali jsme nové technologie a postupy a spoustu jiných užitečných i neužitečných věcí. Bylo o nás královsky postaráno, za což patří absolutorium Petrovi Křížovi, který vše zařídil. Prostě další fajn víkend, na který budu dlouho vzpomínat.

Nakonec bych chtěl trochu zvednout káravý prst na přihlášené účastníky, kteří slíbili zaplatit na místě a nakonec nedorazili. Viďte Markéto a Multimotýle. Vás, co jste se přihlásili, zaplatili a nedorazili jen mohu upozornit, že jste o hodně přišli. A tím nemíním ty peníze :-)))

Foto: Pavel Pola