Riegrova stezka

Jsou místa, kde podzim umí opravdu kouzlit. Voda, barvy, les… Je potěšující, že stále existují neponičené lokality, kam stojí za to vyrazit. Do Pojizeří je opravdu asi nejlepší podívat se na podzim…

Nedlouhá naučná stezka vedoucí údolím Jizery ze Semil do Spálova (nebo samozřejmě naopak) je zajímavá pro turisty, geology i fotografy; na své si přijdou i příznivci železnice, protože stará trať kopírující tok řeky prochází krásnými a neobvykle stavěnými tunely. Jen pro cyklisty tato cesta není – s kolem je na stezku vstup zakázán. Jako do mnoha jiných míst je lépe sem cestovat vlakem, neboť se pak není třeba vracet kamsi k autu. A právě kvůli vlakům je vhodnější jít proti proudu Jizery, tedy ze Spálova do Semil, i když tabulky naučné stezky jsou číslovány po proudu řeky – při opačném směru nám totiž to nejlepší zbude na závěr a nepřipravíme se o dobrou motivaci dojít opravdu až na konec stezky. Cesta je středně náročná, rozhodně se ale nehodí pro malé děti nebo snad dokonce kočárky.

Cestu si ještě o něco málo prodloužíme, neboť sama Riegrova stezka není moc dlouhá a kromě toho se k ní dále uvedeným způsobem snadno dostaneme s pomocí železnice a vlastních nohou. Do zastávky Jesenný totiž jede přímý rychlík č. 940 Praha – Tanvald (a až nezvykle často také malé motoráčky ze Železného Brodu, kde lze případně nechat auto, jet do Jesenného, dojít do Semil a do Železného Brodu se vlakem opět vrátit). Zastávka Jesenný je přímo u Kamenice; z nádraží je možno dát se doprava po proudu řeky, po několika stovkách metrů přejít modrou visutou lávku pro pěší, dát se po zelené turistické značce nahoru do kopce (značka vede do Bozkova, kde jsou zcela výjimečné krasové jeskyně); na křižovatce s jinými značkami pak odbočíme opět doprava na červenou, která vede do Spálova a poté až do Semil. Druhou – delší, ale lákavější – variantou je dát se z nádraží po silničce doleva, pak přes starý kamenný most a od rozcestníku dále již po zmíněné červené, jež vede na křižovatku s onou „bozkovskou“ zelenou a dále do Semil. Dalším zajímavým cílem v okolí je zřícenina hradu Návarov (proti proudu Kamenice), ale o tom až někdy jindy.

První část červené značky z Jesenného (resp. z osady Bohuňovsko, která k Jesennému náleží) vede nahoru do smíšeného lesa, v němž ráno slunce s pomocí mlhy či oparu kreslí zajímavé věci. Les byl sice nedávno pravděpodobně poškozen polomem (takto zběsilou těžbu by si asi dovolil málokdo), ale rány se pomalu zacelují a vypadá to, že zas bude dobře. Nejprve se značka od řeky vzdaluje, ale po chvíli začne kopírovat tok Kamenice. Asi po 3 kilometrech, kdy stezka vede po lesních pěšinkách, dorazíme na silnici, červená značka se prudce stočí doprava a kopíruje málo frekventovanou silnici až k mostu pod Spálovem; u této obce je soutok Kamenice a Jizery, malá zastávka vlaku a hlavně hotel s restaurací, kde je možno se občerstvit – všem návštěvníkům to lze více než doporučit. Mají zde totiž lahůdky v takto zastrčeném koutě českého venkova naprosto nečekané (např. žraločí nebo klokaní steaky), vynikající polévky a skvělé svijanské pivo. Co víc si tulák může přát?, zpívá se v jedné písni, a zde je nutno bezvýhradně souhlasit. Přijedete-li ranním tanvaldským rychlíkem, dorazíte volnou chůzí (i s mnoha fotografickými zastávkami) k této oáze právě v době oběda.

Poblíž soutoku Jizery a Kamenice, našich snad nejčistších řek, je další zajímavost, prakticky sousedící s pozemkem, na němž leží hotel – plně funkční hydroelektrárna a soudě podle zánovních cedulí s nápisem „ČEZ – obnovitelné zdroje“ se s touto technickou lahůdkou i nadále počítá. Vodu do elektrárny vede podzemní tunel začínající asi 1,5 kilometru proti proudu Jizery u přehradní hráze a jezu. U hotelu, resp. u poblíž se nacházejícího rozcestníku, začíná (v souladu s číslovanými tabulkami naučné stezky však spíše končí) vlastní Riegrova stezka (tady si dovolím malou pravopisnou odbočku – pořád se domnívám, že by se mělo psát spíše Riegerova, ale jakkoli se mi to nezdá, převzal jsem pravopis použitý na tabulkách naučné stezky).

Stezku vybudoval v roce 1909 Klub českých turistů a byla nazvána po nejvýznamnějším semilském rodákovi. Cesta v délce 3,5 kilometru vede zpočátku spíše jakýmsi parčíkem s lavičkami a studánkou či pramenem Antala Staška. Pak se ale více přiblíží k Jizeře a začne periodicky stoupat a klesat, jak to stále divočejší terén vyžaduje. Některé části cesty byly vylámány ve skále, stejně jako tesaný tunel, kterým je nutno projít. Do údolí se vstupuje úzkou soutěskou s prakticky kolmými stěnami – pro chodce je zde vybudována 77 metrů dlouhá galerie zavěšená na skále 5,5 metru nad hladinou Jizery. Při cestě ze Spálova do Semil však budeme údolí touto galerií naopak opouštět. Nejvyšší bod stezky tvoří zhruba v její polovině tzv. pěšorest, kryté lavičky pro chvíli odpočinku vysoko nad řekou. Odtud je nádherný výhled na dost velkou část údolí. Všechny geologické zajímavosti a jevy – pro mě, geologického analfabeta, však poněkud nepochopitelné – jsou zajímavě popsány; je vidět, že Pan Vědec nejen rozuměl geologii, ale také měl zdejší kraj rád. Ze Semil se lze vrátit do Železného Brodu nebo až do Turnova vlakem, z něhož je vidět celé údolí z trochu jiné perspektivy (trať vede po druhé straně řeky) než ze stezky.

Čím a jak fotografovat? To je otázka, na kterou je zrovna tady těžké odpovědět. V údolí, obzvláště za slunečného dne s velkými světelnými rozdíly, je nutno trochu experimentovat. Hodí se tedy spíše digitální přístroj (samozřejmě lépe zrcadlovka s výměnnými objektivy, možností použití filtrů a také s pokud možno přesným měřením expozice), aby bylo možno hned na místě kontrolovat výsledky. S diapozitivním filmem se může méně zkušený fotograf nadít mnoha nepříjemných zklamání, zatímco barevný negativ zvládá velký rozsah jasů asi nejlépe z dostupných záznamových médií. Pokud to přístroj (a následně samozřejmě také konverzní software, např. Photoshop se zásuvným modulem Camera Raw) umožňuje, zkuste fotografovat do formátu RAW, protože dovoluje pohodlně měnit vyvážení bílé, s nímž mohou nastat dost velké problémy – co krok, to jiné světelné podmínky. Dobré je mít s sebou rovněž polarizační a přechodový filtr. Často je třeba použít expoziční korekce – u digitálu zpravidla mírně záporné (-1/3 až -1 EV), aby nebyla na snímcích vypálená místa (v editoru lze pak snímek zesvětlit), u barevného negativu spíše +1/3 EV pro zdůraznění barevnosti scény.

Na své si mohou přijít i milovníci makra, stejně jako „lesní fotografové“. Spíše užijete základní zoom, širokoúhlý objektiv a případně také makro-objektiv. Rozhodně se vyplatí vzít s sebou stativ (nejen kvůli fotografování tekoucí vody, ale také proto, že v lese je někdy dost šero). Blesk můžete nechat doma (s výjimkou případného makro-blesku). Údolí Jizery si zejména na podzim zaslouží barevné zpracování, přímo si o něj říká. Podzim je také dle mého subjektivního soudu nejlepším obdobím pro návštěvu tohoto místa; pokud se tedy rozhodnete vyrazit na Riegrovu stezku, snažte se tuto nádherně barevnou dobu nepromeškat…

Technika: digitální zrcadlovka Nikon D70 s objektivem AF-S DX Nikkor 18–70mm f/3.5–4.5G IF-ED, stativ WF-603 Professional Tripod, polarizační filtr Kenko MC, přechodový filtr Hoya Half-color, CF karta SanDisk Ultra II 1 GB
Mapa: PJSoft InfoMapa 9.0