Rozhovor s Jadranem Šetlíkem

Většina z nás asi poprvé viděla fotografa – portrétistu na základní škole. Pěkně se děti učešeme, pozor, vyletí ptáček, cvak a za týden jsme se smáli spolužákům a oni nám.

Když mi Jadran Šetlík, asi nejslavnější český portrétista slíbil, že mi věnuje trochu času za účelem rozhovoru, chtěl jsem ho pozvat na kávu. Ne ne, odpověděl, přijďte se podívat ke mně do ateliéru, nejlepší kávu stejně dělám já. Nelhal, káva byla opravdu výborná.

Jak jste se dostal k fotografování?

Když mi bylo deset let, tak mi dědeček věnoval fotoaparát. Tenkrát byl můj tatínek dopisovatelem četky v Římě. Často mě bral do společnosti a tak jsem měl možnost fotografovat. Tehdy vznikaly moje první dokumentaristické pokusy. Pak jsem se, díky tomu, že jsem byl v Římě, dostal do zajímavé situace. Když jsem byl fotografovat římské památky, zahlédl jsem skupinu fotografů zaměřených na dvě dámy a zaslechl jsem „Claudia Cardinalle“. Mladíkovi se srdce rozbušilo a tím stařičkým fotoaparátem po dědečkovi jsem pořídil sérii fotek. Spousta z nich byla neostrých, emoce v tom zahrály své, asi tři čtyři se vydařily a Claudii na nich bylo možné poznat. To byl rozhodující moment v mém životě, kdy jsem si řekl, že to je to, co chci dělat. Pak jsem navštěvoval prostředí římských paparazziů. No a bylo to náramné, protože když oni někam nesměli, tak mě jako malého klučíka, nastrčili. Díky tomu jsem během roku získal nádherný archiv hvězd stříbrného plátna šedesátých let a mimo ně třeba papeže, Boba Kennedyho apod.

A jak jste pokračoval po návratu do Čech?

Navštěvoval jsem grafickou školu a pak jsem prošel takřka všemi žánry fotografie jako je architektura, sklo, móda… Móda, ta mě vždycky lákala nejvíc. Rád jsem fotil hezká děvčata. Portréty, které jsem tehdy dělal dívkám, posléze i herečkám a zpěvačkám, mě stále přibližovaly k mému vysněnému cíli. V oblasti reklamy jsem podle mého názoru dokázal maxima a tak jsem si říkal: „Co dál?“. Pořád jsem hledal něco dalšího, kde bych nebyl pouhým exekutorem grafických layoutů, a tak jsem si řekl buď teď nebo nikdy, buď odkážu svým dětem nějaké hmotné statky a „štosy“ katalogů nebo udělám něco, co pro mě osobně bude mít větší hodnotu. Rozhodl jsem se věnovat oblasti, která tady nebyla nijak výrazně zastoupena – portrétní fotografii – klasickému portrétu.

Existuje někdo, koho jste chtěl fotografovat a nepodařilo se vám to?

Bohužel, je to britská Královna matka. Jednal jsem o té možnosti s princem Charlesem při jeho návštěvě Prahy. Královna matka zemřela krátce před portrétováním.

Baví vás i jiné žánry než je portrét?

Ve fotografii jsem prošel takřka vším a jsem přesvědčen o tom, že když chcete v nějaké oblasti uspět, musíte se jí věnovat naplno. Nemám pocit, že bych musel hledat někde jinde. To, čemu se momentálně věnuji, mě naprosto baví a naplňuje. Ono je to víc než jen fotografování. Je to naprosto nevyčerpatelné téma.

Poodhalil byste něco z technické stránky? Třeba oblíbený fotoaparát, film?

Ono je jedno, na jaký fotoaparát fotíte. No a co se týče filmu, málokdo mi to věří, ale je to kinofilm. I z toho kinofilmu dělám obří zvětšeniny, metr a půl na dva a půl metru. Kinofilm mi umožňuje rychlost, pohotovost. Nemusím na to moc myslet.

Jaké druhy filmu používáte?

Různé. Od Fuji přes Kodak, Ilford, vždycky k danému způsobu nasvícení nebo k docílení určitého efektu. Fuji asi převažují a Ilfordy v černobílé.

O útěku k digitálním technologiím neuvažujete?

Přestože mám přístup k té nejlepší, tak ne. Je to jiné, i výsledný produkt je jiný. Ne, že bych to odsuzoval. Používám digitál na různé reportážní věci. Mám však rád klasický proces. Mé fotografie nejsou ničím nijak upravované. Ani počítačově, ani ruční retuší.

Takže žádná jiná idealizace než světelná a vizážistická?

Všechno práce vizážistické úpravy, i když nikdo není nikdy přehnaně nalíčený. Snad někdy s výjimkou modelingu, kde se ta dívka chce ukázat v pěti, šesti podobách.

Jak řešíte případné vady pokožky?

Hlavní je právě dokonalá vizážistická práce, následně svícení, volba měkkosti objektivu…

Jak dlouho trvá vizážistická práce?

Pochopitelně jinak u ženy a jinak u muže. U muže je to tak 20 minut, u ženy asi tak 2 hodiny.
Když někoho zveme na portrétování, tak to plánujeme zhruba na den. Ne, že by se od rána do večera mačkala spoušť. Je to o pohodě, o klidu u kávy nebo sklenky vína. Mezitím se pochopitelně líčí, pracuje. To je jediné, co po lidech vyžaduji, aby si vyhradili čas.

Nevadí vám při navazování kontaktu s portrétovaným přítomnost vizážisty?

U různých produkcí bývají týmy lidí a portrétovaným to vadit nesmí. U mě je to jinak. Abych docílil intimity prostředí, jsme u toho pouze dva. Já a Gábina – má vizážistka. Ona je velice normální, nekonfliktní a navíc je to moje životní partnerka, takže všechno probíhá víceméně v rodinném prostředí. Nejdůležitější je, aby se portrétovaní lidé dobře cítili.

Jaký druh světel používáte?

Snad všechny. Zpravidla, z takových 90ti procent používám jedno světlo, ať už typu velké soft-vany nebo flootru, včetně přímého světla. Směr často koriguji různými nástavci a filtry. To je můj hlavní výtvarný prostředek.

Zvětšeniny si děláte sám?

Ne, spolupracuji s jednou laboratoří v Brně. Pochopitelně kvalita zvětšenin je dána prací laboratoře. Mezi námi došlo k maximálnímu souznění profesionality s osobním cítěním tonálního podání, takže když něco vyfotím a udělám náhledovky, tak je to přesně vnímané.

Odcházím a musím uznat, že prostředí ateliéru Jadrana Šetlíka působí opravdu milým rodinným dojmem. Ateliér je prostorný, stěny jsou ozdobeny nejslavnějšími portréty, na stole voní domácí štrůdl a opodál spokojeně odpočívá pes. Teď, když dopisuji poslední řádky, mi došlo, že jsem přece jen na jednu otázku zapomněl. Jestli také před stisknutím spouště říká: Pozor, vyletí ptáček!!!