S Pavlem Jasanským o tělech, Paříži a radosti z fotografování

Rozhovor z fotografem Pavlem Jasanským u příležitosti jeho velké retrospektivní výstavy v klatovské Galerii U Bílého jednorožce.

Fotografická tvorba Pavla Jasanského (1938) bývá často rozdělována do svou proudů – na dokumentární a výtvarnou část. Klatovská výstava klade do popředí Jasanského výtvarně orientovanou fotografii – celé jedno patro je tu věnováno jeho zásadnímu cyklu Těla včetně krátkých filmů a instalací. V druhém patře galerie jsou představeny Jasanského dokumentární fotografie. Největší prostor tu má jeho cyklus Nová krajina, noví obyvatelé a Paristory, návštěvník tu však najde i ukázky ze souborů Masopust, Most, Olšanské hřbitovy a některých dalších.

Vaše retrospektiva zabírá celá dvě patra klatovské Galerie U Bílého jednorožce. Kolik je v Klatovech vystaveno fotografií? Postihuje Vaše výstava všechny Vaše cykly a soubory, nebo některé záměrně opomíjí?

Pavel Jasanský: z cyklu Těla, 80. léta. © Pavel Jasanský

Kolik je v Klatovech vystaveno fotografií přesně nevím, to byste se musel zeptat kurátora Jana Freiberga. Všechny cykly, na nichž jsem během let pracoval, v Klatovech samozřejmě nejsou a ani nemohou být – jednak by se do prostoru již nevešly, jednak by nezapadaly do dané koncepce. Je tam například jen jedna nebo dvě ukázky z cyklu Fotografie z Řecka. Není tam cyklus nazvaný Stoly, který jasně dokumentuje vznik objektů na základě dokumentární fotografie, a také dva soubory, které bych rád vystavil někdy v budoucnu.

Celé první patro galerie se vrací k vašemu cyklu Těla. Jak dlouho tento cyklus vznikal a kolik fotografií do něj patří? Má cyklus nějaké výraznější dobové souvislosti? Co Vás k němu inspirovalo?

Pavel Jasanský: z cyklu Těla, 80. léta. © Pavel Jasanský

Těla jsou mým nejrozsáhlejším souborem. Pracoval jsem na něm s přestávkami v průběhu celých 80. let minulého století a nemám přesně spočítané, kolik fotografií do něj vlastně patří. Odhaduji to na několik set. Od malých formátů jsem se dostal až fotografiím postav v životní velikosti. Největší fotografie má rozměr 6,3×3,3 m. Převážná většina z nich byla exponována na fotoplátno a poté vypnutá na rám, překližku nebo dřevotřísku. Pokud jde o vlivy, tak jsem rozhodně nebyl první, kdo různými nástroji, štětci i rukama zasahoval do hotových fotografií.

Cyklus Těla se vzpírá jednoznačnému zařazení i výkladu. Kdybyste do něj nezasahoval tuší, dalo by se mluvit o dynamickém pohybovém aktu. Chtěl jste záměrně přesáhnout hranice fotografie? Některé zásahy jsou až destruktivní. Vyjadřují tak určitou existenciální skepsi?

Těla zpočátku opravdu vznikala jako fotografie pohybových aktů. Seznámil jsem se s dvojicí talentovaných tanečníků výrazového tance. Doma ve sklepě jsem si vytvořil improvizovanou scénu ze sololitových desek s imitací kachlíků o velikosti 5×3,5 m včetně podlahy. Zpočátku jsem fotografoval dvojici, pak přibyli další: profesionální i nahodilí aktéři, kteří byli ochotni pracovat nazí. Do hotových fotografických obrazů jsem potom zasahoval čínskou tuší nebo černým tmelem, který jsem si sám míchal. I když výsledné obrazy bývají interpretovány různě, mně šlo především o zvýraznění snažení jednotlivců i celé skupiny. Zásahy štětcem jsem se snažil posílit napětí, agresivitu ve skupině, nebo naopak její soudržnost, zřetelné již na fotografiích. Za alegorii mezilidských vztahů, především kariérismu, může být považován menší cyklus Pyramidy, který je vlastně koláží z mnoha „těl“, vytvořených již dříve.

Konec 80. let je dobou vaší mimořádné fotografické aktivity. Traduje se, že jste v té době fotografoval v podstatě všechna témata související s člověkem. Cyklus Nová krajina noví obyvatelé zachycuje poněkud bizarní reálie posledních let českého socialismu. I když to možná zní podivně – byla pro Vás doba pozvolného uvolňování otěží nějak zvlášť fotogenická?

Pavel Jasanský: z cyklu Nová krajina, noví obyvatelé, 80. léta © Pavel Jasanský

Cyklus Nová krajina, noví obyvatelé vznikal velmi dlouhou dobu. Jeho ústředním tématem je život člověka na konci tisíciletí, a ten, jak jste jistě také pocítil, v sobě měl mnoho absurdních stránek. Je to cyklus převážně městských fotografií – zachytil jsem v něm například počátky grafitti, živé i gumové moderátory z rakouské televize, výlohy holičství, doma vyrobené automobily. Cyklus má, doufám, širší záběr, jsou v něm fotografie z evropských měst, a zamýšlel jsem jej jako svědectví o civilizaci v určitém čase.

Velmi mile mě překvapila vaše pařížská série. Je až podivuhodné, kolik českých fotografů Paříž v průběhu let fascinovala. Ponechme stranou klasiky jako byl Jaroslav Rössler a namátkou jmenujme Miroslava Hucka, Jana Ságla, Pavla Diase, Františka Dostála … Proč byla Paříž pro Vás přitažlivější než třeba Londýn, Vídeň nebo Řím?

Pavel Jasanský: z cyklu Paristory, 60. léta. © Pavel Jasanský

Tak to je těžká otázka. Paříž, Francie, francouzské víno a francouzská kultura byly Čechům vždycky blízké. Ale myslím, že takový Miloň Novotný má nejhezčí záběry z Londýna. Já jsem byl v Paříži několikrát a nejdůležitější z těchto cest souvisela s výstavou mých fotografií v Českém kulturním středisku v Paříži. Tehdy jsem v Paříži strávil hezkých 14 dní jako „kulturní misionář“, což byl jakýsi předchůdce dnešních pracovních a studijních pobytů. Na část pobytu jsem měl dokonce přiděleného průvodce z ministerstva kultury, což mělo velkou výhodu v tom, že jsem se dostal i na mimořádně zajímavá místa, o nichž jsem vůbec nevěděl. Moje první fotografie z Paříže vznikly během soukromého pobytu v tomto městě na samém sklonku 60. let.

Jak jako zkušený fotograf vnímáte současný fotografický rej? Masový rozvoj fotografování digitálními fotoaparáty, mobilními telefony a počítač namísto temné komory?

Pavel Jasanský: z cyklu Paristory, 60. léta. © Pavel Jasanský

Vzhledem k tomu, že jsem se dlouhá léta živil jako grafik, jsem se k počítačům dostal poměrně brzy. Již před mnoha lety jsem získal jednoduchý počítač a pokoušel jsem se na něm dělat grafické návrhy. V polovině 90. let, kdy jsem vedl kurz multimediální tvorby na pražské FAMU, už se počítač stával i pro studenty běžným pracovním nástrojem. Digitální fotoaparát nepoužívám, i když o koupi kvalitního digitálního přístroje jako fotografického zápisníku vážně uvažuji. Oba cykly, které připravuji k vystavení zpracovávám na skeneru a poté zadávám k tisku. Většinu fotografií jsem pořídil kinofilmovým Nikonem a Contaxem. V případě potřeby použiji i Technoramu 6×12 cm. Radost z fotografování mě, jak vidíte, dosud neopustila.