Rozhovor: Vojta Hurych – fotograf a vypravěč

Kolem nás je spousta inspirativních tvořivých lidí, kteří za sebou mají zajímavé projekty. Rádi bychom, abyste se alespoň s některými z nich setkali na stránkách Paladixu v podobě rozhovorů. V prvním z nich jsem si povídal s Vojtou Hurychem nejen o svatební fotografii.

S Vojtou jsem se poprvé setkal asi před čtyřmi lety a od té doby pozorně sleduji jeho práci, ať už jde o svatební fotografii, kterou fotí tak trochu jinak, nebo o jeho dokumenty, reportáže či fotografování filmu, které mu přinesly ocenění v soutěži Czech Press Photo.

Vojto, na začátek se nemohu zeptat jinak: jaká byla Tvoje cesta k fotografii a proč právě svatby?

Moje cesta k fotografii? Poprvé jsem fotil, když mi s sebou na lyžák taťka dal svou dálkoměrnou Minoltu AL-F. Vysvětlil mi, co a jak si mám nastavit a já si překvapivě dovezl plus mínus 30 ostrých fotek. V deváté třídě jsem dostal Praktiku. V provizorní fotokomoře jsme si pak s kamarádem vyvolávali dokonce i negativy. Upřímně, spíš jsem na to chtěli balit holky. A protože dost neúspěšně, tak jsem se k fotografii pořádně vrátil, až když jsem na vysoké odjel na Erasmus do Slovinska, kde jsem na digitál fotil jako o život. Po návratu domů jsem se přihlásil na seminář Digitální fotografie, v rámci kterého jsme měli zpracovat nějaké námi zvolené téma. Osloven válečnou fotografií a sociálním černobílým dokumentem jsem si vybral snad nejprovařenější téma – život tělesně a mentálně postižených v denním stacionáři. Nicméně udělal jsem tam jednu fotku, při jejíž pořízení jsem cítil jakési nadosobní štěstí. Dost možná to byl moment, kdy jsem se rozhodl stát fotografem. Rozhodně jsem ten pocit chtěl zažívat častěji.

Co se týče svateb, tak to bylo vlastně naprosto přirozené. Můj taťka je ze sedmi dětí a já jsem nejmladší „vnouče“ všech. Ještě dodám, že z dvaceti čtyř sestřenic a bratranců. Od mala mě naši tahali po takových těch poctivých vesnických veselkách. Vzpomínám si, jak jsem chodil do kuchyně a ujídal tetiny výborný kremrole nebo jak jsem se za kulturákem popral s klukama, protože lovili čolky v požární nádrži a pak na ně šlapali. To vše v takovém tom kousavém nepadnoucím a hlavně zděděném sáčku. Dokonce si vybavuju, jak nás na společně fotce šteloval pan fotograf a já to naprosto bojkotoval. Není to tak dávno, kdy mi taťka prozradil, že sestřenka od něj nemá ze svatby jedinou fotku, protože si zapomněl založil film. Jsem vlastně svatební fotograf, který pamatuje focení svateb na kinofilm (smích).

Svatba je dřina (© Vojta Hurych)

Často o focení mluvíš jako o vyprávění příběhu a fotograf je v Tvém pojetí vypravěč. Co si pod tím máme představit v případě svatby?

Asi se budu opakovat, ale dnes musí vyprávět příběh úplně všechno. Třeba i toaletní papír. Určitě znáte Harmasan. Do devadesátých let jsme neměli moc na vybranou a tak jsme se s ním na záchodě všichni drásali pozadí. Když si dnes přečtete obal, dozvíte se, že „dřív jsem býval řádný drsňák, dnes jsem už vyměknul“. Příběh dnes zkrátka prodává.

Co se týče svateb, pak s nadhledem říkám, že nevěřím svatebním fotografům, kteří za sebou nemají alespoň vlastní svatbu nebo rozvod. Až po naší svatbě s Barunkou mi došlo, jak velkou šancí jsou svatební fotky zachytit něco, co časem (v ideálním případě) získá na mnohonásobné hodnotě. Svatba je podle mě oslavou lásky dvou lidí s jejich nejbližšími. Je to obrovská šance zachytit celou škálu emocí lidí, kteří se jinak ve svém běžném životě takto neprojeví. Co je pro fotografa, který chce vyprávět, ideálnější prostředí?

Čirý štěstí (© Vojta Hurych)

Fotíš také reportáž a dokument. Veřejnost mohla zaznamenat tvé fotografie Plesu v opeře, z natáčení filmů Hastrman či Milada Horáková nebo fantastický příběh devadesátiletého běžce pana Soukupa. Většina fotografů, které znám, příliš neopouští svůj žánr. Co Tebe přivedlo od svatební fotografie k těmto projektům?

To je dobrá otázka. Prostě jsem vyhořel. Fotil jsem jen za peníze, i když jsem nic nesplácel. Celé to bylo o naplňování očekávání klientů. Tam někde se to s první kritikou, která logicky musela přijít, zadrhlo. Naštěstí mám velkou kliku na lidi, kteří mě obklopují – včetně skvělých fotografů. Ti mi řekli, ať jdu a fotím pro radost. Prostě jen tak. Tak jsem se dostal ke všem těm tématům, které zmiňuješ. Jde přeci hlavně o to, aby nám to samotné focení přinášelo radost. To je vlastně moje letošní předsevzetí.

Z projektu Jirka Soukup, devadesátiletý sportovec (© Vojta Hurych)

Jako bys toho neměl málo, přibral sis ke svým bohatým aktivitám jednu velkou výzvu – pořádáš dvoudenní Festival svatebních fotografů. Trochu se v podobných věcech pohybuji a tuším, že za každým ročníkem bude několik měsíců intenzivní práce. Nebere Ti to čas na focení?

Prvně musím říci, že jsem spoluorganizátor. V jednom by se to fakt nedalo zvládnout a tímto zdravím Žandu Valentovou, se kterou letošní ročník ve dvou pořádáme. Zrovna dneska jsem nad tím přemýšlel. Když pominu první, a nutno říci, že hodně punkový, ročník, pak nám všechny dohromady vzaly bez přehánění pracovní rok života. Svatby se v zimě moc nefotí, takže končící svatební sezóna plynule naváže na přípravy festivalu. Našim cílem je budovat zdravou a sebevědomou komunitu český svatebních fotografů. Navíc naše krédo zní „Amatéři si konkurují, profesionálové pomáhají”, proto dáváme každoročně 100 000 korun na dobročinné účely a letos tomu bude stejně tak. Již jsme takto darovali 300 000 korun.

Přípravy posledního ročníku byly ale extra náročné, i proto jsem celý minulý rok až dosud neměl čas na vlastní fotografické projekty, což sice bylo moje vědomé rozhodnutí, nicméně se toho chci letos vyvarovat 🙂

Jak se rodí nevěsty (© Vojta Hurych)

„Amatéři si konkurují, profesionálové pomáhají“ je skvělé motto festivalu. Mě ale zaujalo z trochu jiného úhlu pohledu – platí to i pro fotografy mezi sebou? Pomáhají si profesionálové navzájem nebo mezi nimi spíš panují konkurenční vztahy? Jak to vnímáš Ty?

Budu zcela upřímný. Bohužel jsme se ale právě letos setkali u několika jedinců s opakem našeho motta. Vyzvali jsme pár veřejně známějších kolegů, jestli by na svých sociálních sítích ostatní fotografy na festival pozvali. Našli se takoví, kteří se nás v odpovědi zeptali, co za to. Většina kolegů, kteří jezdí na festival je naštěstí sdílná a otevřená. Pro ně festival každoročně děláme.

Noční portrét (© Vojta Hurych)

Letošní ročník bude již čtvrtý v pořadí, řekni nám, na co se můžeme těšit. A na co se těšíš nejvíc Ty osobně?

Naprosto nezaujatě říkám, že máme letos nejlepší lineup řečníků za celou dobu konání našeho festivalu. Ten se navíc v ledasčem podobá větším a hlavně dražším festivalům v Evropě. Jakožto organizátor jsem nikdy neměl moc šanci poslouchat přednášky našich skvělých a sdílných řečníků, natož potom se zúčastnit nějakého workshopu. Těším se na to, že se po festivalu v klidu zastavím a řeknu si, že všechny ty starosti a čas nad přípravou stál za to a půjdu fotit jen tak pro sebe 🙂

Z natáčení filmu Milada (© Vojta Hurych)

Pomoc potřebným a příběhy fotografií, dvě Tvá stěžejní témata, jak se zdá, se propojují i v Tvém nejnovějším projektu Příběhy fotek. Mohl bys ho čtenářům představit?

Příběhy fotek je dobročinná online galerie, která prodejem speciální edice tištěných fotografií od uznávaných fotografů i nadšenců, podpoří rodiny v nouzi.

Po dobu jednoho roku přibude na webu pribehyfotek.cz každý týden jedna fotografie s příběhem. Zveřejněno tak bude celkem 52 fotografií.

Pro Příběhy fotek hledáme fotografie od významných i méně známých autorů, profesionálů, i těch, co fotí jen pro radost. Fotografii s příběhem do online galerie tedy může nahrát kdokoliv. Není přitom rozhodující, jestli snímek splňuje všechna možná fotografická pravidla. Jde především o dobré fotky s příběhy, které mají co říct.

„Nikdy se nepřestat dívat“ je název Vojtovy fotografie, která zahájila projekt Příběhy fotek.

Výběr snímků, které budou zveřejněny, bude mít na starost jedenáct uznávaných fotografů, kurátorů projektu. Každý měsíc bude hodnotit fotky jeden z nich. Prvním kurátorem byla Alžběta Jungrová, dokumentární fotografka, která získala za svou práci několik ocenění, nejen u nás, ale i v zahraničí. Pro měsíc březen je to fotograf Petr Hricko.

Všechny zveřejněné fotografie je možné zakoupit za jednotnou cenu 3 000 korun. K dispozici bude vždy limitovaný počet 10 kusů. Fotografie budou dodávané v tištěné podobě, na papíře nejvyšší kvality, zarámované, včetně příběhu, který se k fotografii váže, certifikátu pravosti, a to vše v prémiovém balení. Nadaci Dobrý anděl pak poputuje 100 % částky z prodeje. Svým dílem tak přispějí jak ti, kteří fotografie zašlou a budou vybráni, tak i ti, kteří si je zakoupí.

Nedílnou součástí jsou video rozhovory s fotografy, kteří se do projektu zapojili.

Vojto, děkuji za rozhovor!

• Vojtovu práci můžete sledovat na jeho webu či instagramovém účtu
• čtvrtý ročník Festivalu svatebních fotografů proběhne již 25. a 26. 3. 2019. Více informací najdete na stránkách projektu
• do projektu Příběhy fotek můžete zkusit přispět i Vaší fotografií

V jednoduchosti je láska (© Vojta Hurych)