Prolézáme Focul Viu, Ghetarul Barsa a další jeskyně v okolí Padise…
Úterý 2.7.
|
| Focul Viu |
|
| Focul Viu |
Jdeme se podívat do ledové jeskyně Focul Viu. Zpočátku sestupujeme po dřevěném schodišti. To je ale ve spodní části hodně rozpadlé a tak kloužeme po ledu a zbytků dřeva se alespoň přidržujeme. Doklouzali jsme do velikého dómu (rozměry asi tak 25×25 m a výška 30 m), jehož dno je celé pokryté ledem a uprostřed je obrovská sněhová kupa. Část stropu je propadlá, proto je vše krásně osvětleno denním světlem. V zadní části dómu jeskyně pokračuje a jsou zde dva obrovské ledové stalagmity, jejichž výška je přes tři metry. Za nimi uvazujeme lano a spouštíme se na něm po ledě dolů.
|
| Bukojedlový les |
Led je asi deset metrů silný, takže v celé jeskyni je docela slušná ledová zásoba. Na dně je již úplná tma, stojíme na kamenech a pokoušíme se pokračovat dále. Všechny náznaky chodeb ale záhy končí. Nezbývá než se vrátit zpět.
|
| detail lesa |
Venku se opět rozpršelo a tak zalézáme do stanů. Chvílemi hrajeme kanastu a na střídačku běháme se stativem a fotoaparátem po lese. Snažíme se zachytit krásu přirozeného buko-jedlového lesa. Množství spadaných a zohýbaných stromů, chorošů, kamenů a tlejících pařezů dodává lesu tajemný pralesní charakter. Vše je navíc umocněno deštěm a trochou mlhy.
|
| V jeskyni Pestera Neagra |
|
| Vyhlídka Piatra Galbenei |
Když je odpoledne jasné, že déšť neustane, tak s Mártym alespoň vyrážíme nalehko na prohlídku okolí. Naším cílem je jeskyně Pestera Neagra. Jak napovídá název, je celá z tmavého černého kamene. Jedná se vlastně o tok občasného potoka, který v kamenném masivu vyerodoval úzké podzemní koryto. Běžně je možné jeskyni prolézt suchou nohou, protože je ale delší deštivé období, potok se silně rozvodnil. Nám nezbývá nic jiného, než za pomoci lana lézt po stěnách. Zastavuje nás asi čtyři metry vysoký vodopád, kterým bychom museli slanit. Nechceme být úplně promočení a tak se vracíme zpět. Cestou ke stanům ještě odbočujeme na vyhlídku Piatra Galbenei. Ta je na vysoké vápencové skále a nebýt mlhy a deště, byl by z ní krásný rozhled po okolních lesnatých stráních. Cestou ještě nahlížíme do malé propasti Ghetarului.
|
| Bukojedlový les |
U stanů nás čeká splnit úkol, který jsme prohráli v kanastě: rozdělat oheň. Vzhledem k tomu, že již čtyři dny prší a vše je totálně mokré, zdánlivě banální úkol se mění ve vyčerpávající drama.
|
| Rozdělávání ohně |
O smrkovém roští nebo březové kůře si ve zdejším typu lesa můžeme nechat pouze zdát. Po všech možných pokusech se jako nejschůdnější cesta jeví troud spolu s třískami nařezanými z prostředků silnějších větví. Za mohutné plicní podpory se nám po třech hodinách daří uvést oheň do stavu, kdy sám vydává tolik tepla, že přiložené větve stačí oschnout a shořet. Po hrdinných chlapských slovech „a přece jsme to dokázali“ padáme totálně zrušení do stanu a probouzíme se až další den. Kdybych to nezažil, nikdy bych nevěřil, že metr vysoké plameny zmizí během minuty, když se přestane foukat.
Středa 3.7.
|
| Vyhlídka Piatra Galbenei |
|
| detail lesa |
Ráno je sice zamžourané, ale bez deště. Balíme stany a vyrážíme na cestu. Z vyhlídky Piatra Galbenei si prohlížíme lesnaté svahy tyčící se nad soutěskou Galbeny. Jeskyní Pestera Negra teče sice méně vody než včera, ale na lepší prohlídku to není. Hlubokým lesem pokračujeme po značce žlutý obdélníček. Ta vede okolo zarostlého černého jezírka Feketo-tó a přivádí nás k jedné ze známějších jeskyní – Ghetarul Barsa. Schováváme batohy v křoví a ke slovu opět přichází lano. Vstup ve velkém skalním masivu je dost šikmý a zaledněný. Po překonání vstupního prahu o asi deseti výškových metrech scházíme po mírně svažitém suťovisku do obrovského dómu. Odtud vede několik chodeb, které postupně zkoušíme. Většina jich je slepých a brzy končí. Jedna ale pokračuje dále a tak se jí asi po půl hodině dostáváme až nad čtyři metry vysoký skalní blok, ze kterého by bylo potřeba slanit, abychom mohli pokračovat dále. Skoba je zde zatlučená, ale lano máme natažené u vchodu do jeskyně.
|
| Měsíc v úplňku |
Nezbývá, než se vrátit zpět. Škoda, údajně je jeskyně asi jedenáct kilometrů dlouhá. Po předchozích deštích je tu dost vody a bahna. Prohlížíme si krápníky a další jeskynní výzdobu, je ale dost zničená různými nenechavci. Po výlezu z jeskyně následuje krátký odskok k propasti Zăpodie. Začíná opět pršet a my jdeme lesem směrem na planinu Canton Glavoi. Na té je kemp, mnoho stanů a nahlas puštěné rádio. Je tady malý stánek s pečivem, základními potravinami a občerstvením. Něco málo ochutnáváme a pak mizíme před touto civilizací. Je tu hluk jako někde na pláži a ne na kraji hlubokých lesů. Po modrém a žlutém kolečku stoupáme na planinu Padis. Ta se oproti minulému týdnu také změnila ve stanový tábor a přibyl dav řvoucích lidí. V Cabaně Padis si dáváme večeři. Výběr není příliš velký – kuřecí stehno z bramborem, jehož cena je o něco vyšší než u nás a uvaření trvá přes hodinu. Skládáme se do auta a po rozbahněné cestě se přesouváme k planině Vărăsoaia, kde rozbalujeme stany na vyvýšenině u závrtu. Rozděláváme oheň a sledujeme měsíc, který je dneska v úplňku a vypadá tajuplně.
