Pondělí 26. března
Budím se v šest hodin. Ne že bych se až tak těšil do práce, ale stále ještě cítím následky přeletu šesti časových pásem. Na snídani musím do vedlejší budovy hotelu. Už v osm hodin je venku přes dvacet stupňů, takže si beru jen tričko a ostatní oblečení nechávám v pokoji. Cestou prohlížím okolí. Je to jako idylka z amerického filmu – ulice lemované alejemi vzrostlých stromů, pečlivě udržované trávníky před domy a žluté dopravní značky. Snídaně se podává v nejvrchnějším patře odkud je krásně vidět na mrakodrapy, které jsem zahlédl už včera.
|
V 8:30 na mě před hotelem čeká objednaný taxík. Doufám, že taxíkář ví, kam mě má zavézt a pro jistotu se ho ptám. Nerozumí anglicky, ale překvapuje mě: “Sprechen Sie Deutsch?” Takže si cestou do práce procvičuji svoji němčinu.
Překvapuje mě množství automobilů značky Lada v ulicích. Většina z nich evidentně pochází z dob vlády A. Pinocheta. Velkému Sovětskému svazu nejspíš “fašistický” režim vadil jen potud, pokud nedošlo na přísun tvrdé měny.
Doprava není nijak zvlášť hustá a tak po dvaceti minutách přijíždíme k jednomu z mrakodrapů. Ještě podepsat stvrzenku a jsem venku. V dolní hale chybí informace o tom, ve kterém patře, kdo sídlí. Naštěstí jsou tu dva strážní, kterých se pokouším doptat na MTG. Anglicky umí jediné slovo: Idnetification. Štrachám v tašce a po kapsách. Smůla – jeden pas je ve fotobatohu, druhý v kapse u bundy, obojí momentálně v hotelu. Přemýšlím, co dělat, když tu se za mnou ozve “Hi, JJ welcome in Santiago, how are you?” Je to Marinella Borselli naše office manager, kterou znám od loňska z Buenos Aires, kde nám pomáhala se startem pobočky. Pár slov španělsky a “identification” najednou není potřeba.
Naše kanceláře zabírají celé patnácté patro. Kouřová skla, klimatizace, nádherný výhled na město a hory okolo – zítra si budu muset přinést fotovýbavu a udělat pár obrázků. Zdravím se s několika známými a setkávám se s dalšími kolegy, které jsem zatím znal jen z e-mailů a po telefonu. Po krátké době je mi přiděleno místo s telefonem a ethernet přípojkou a můžu se dát do práce.
Jako první věc mě čeká posouzení několika žádostí o nákup IT materiálu. Žasnu nad drzostí zdejší firmy, která chce za Linux 8.000 dolarů (a k tomu další dva za hardware a čtyři za konfiguraci toho Linuxu). IT zde zřejmě představuje neobyčejně výnosné odvětví. Další firma navrhuje záložní bateriový systém, který má být schopen udržet plný provoz celé kanceláře po osm hodin (za pouhých 20.000 dolarů a samozřejmě by to nefungovalo) – to už jen nevěřícně kroutím hlavou. Jsem opravdu poněkud mimo a tak příslušnou žádost škrtám a červeným fixem připisuji jedno jediné slovo “Bullshit”. Asi po půl hodině se uklidním a píšu krátké věcné zdůvodnění. Za necelou hodinu jsem firmě ušetřil 40.000 USD.
Zbytek dne trávím konfigurací serverů a odstraňování následků přehnané iniciativy a nedostatečných schopností našeho místního IT managera.
Večer opět objednaný taxík do hotelu. Za půl hodiny bude zapadat slunce, takže se rozhoduji pro procházku po okolí. Na recepci jsem opět ujišťován, že v Santiagu je velmi bezpečno a chodit v noci po ulicích není nejmenší problém. Recepční si na rozdíl od mých kolegů odpouští škodolibou poznámku “Tady nejste někde v Riu”. Beru si tedy kompletní výbavu, včetně stativu – bez něj se na Velvii večer prostě fotit nedá. Hlavní ulice s mrakodrapy je jen o dva bloky dál. Zběžně ji procházím a z ruky exponuji pár snímků na Ektachrome 1600. U budovy ABN Amro se zastavuji a zkouším fotografovat odrazy večerní oblohy od skleněného povrchu, přičemž si trochu hraji s polarizačním filtrem.
Poměrně rychle se stmívá. Usazuji FM2 na stativ a zkouším několikasekundové expozice projíždějících aut a podobné nesmysly. Padne na to celý film. Cestou zpátky je už tma, ale všude je spousta světel a tak zkouším další snímky z ruky. Na rohu ulice před hotelem je zajímavá budova s nasvětlenými vodotrysky – chvíli váhám, ale pak přece jen sundávám stativ a exponuji pár políček.
Po návratu do hotelu jsem pořádně utahaný, i když je teprve 9 hodin – jetlag se stále ještě projevuje. Dávám si přinést večeři do pokoje – podobně jako v Argentině i zde se velké oblibě těší steaky (BSE tu neznají) a navíc si tu potrpí na opravdu výborné saláty.
Původně jsem si chtěl projít pár dokumentů na další den, ale nejde to. V deset hodin už spím, což u mě zdaleka není obvyklé.
Úterý 27. března
Normální pracovní den – snídaně, taxíkem do kanceláře, práce, večer zpátky do hotelu. Dnes jdeme na večeři s Hakanem a Pablem, ředitelem naší místní pobočky. Vyzvedává mě před hotelem. Nasedám do jeho Nissanu Pathfinder (v Evropě se neprodává, je to taková obdoba Fordu Explorer) s poznámkou, že v Chile jsou evidentně v oblibě velká auta. Pablo na mě nechápavě kouká a tak upřesňuji, že mám na mysli jeho auto. Jen se usměje a prohlásí, že toto není auto velké, ale střední. V Chile žijí převážně katolíci a ti mají velké rodiny. Následkem toho mají i mírně posunutá měřítka – za velké se tu považuje auto, které má osm a více míst k sezení.
Dorážíme do čtvrti plné restaurací a po menších problémech (“střední auto” je příliš vysoké pro vjezd do podzemní garáže) parkujeme. Hakan už na nás čeká. Z bohatého výběru volíme kubánskou restauraci, protože v ničem takovém jsem nikdy nebyl. Při příchodu k samoobslužnému salátovému baru toho trochu lituji. Některé věci mi totiž připomínají jisté scény z jednoho filmu o Indiana Jonesovi (háďátka), ale naštěstí tu mají i normálnější jídlo.
Po večeři sedíme nad lahví vína a bavíme se o všem možném, mimo jiné o politice. Hakan, pocházející z tradičně levicového Švédska s překvapením zjišťuje, že Pinochetova vláda nebyla až tak šílená krvavá nedemokratická dikatura, jak jim odjakživa tvrdili. Já se až tak nedivím. Pamatuji si, jak Pinocheta prezentovali komunisté a je mi jasné, že někdo, kdo jim stál za tolik špíny nejspíš až tak špatný nebyl. Pablo mi to víceméně potvrzuje – většina lidí, které Pinochetovu vládu zažili a téměř všichni, kteří pamatují předchozí “demokratickou” vládu zastává názor, že Pinochet zabránil přeměně Chile v druhou Kubu. Protestují hlavně teenageři, kteří si pamatují málo nebo vůbec nic. Pablo je zase překvapený, když se dozvídá, jaké popularitě se těšil v komunistickém Československu bývalý prezident Allende. Rozcházíme se těsně před půlnocí.
Snímky byly zhotoveny fotoapáráty Nikon F3 + AF Nikkor 50mm f/1.8 na film Fuji Super HG 1600 a Voigtländer Bessa L + Voitländer uw Heliar 15mm f/4.5 na film Kodak Elitechrome 400.
