Sedm otázek pro fotografku Danu Kyndrovou

V souvislosti s rozsáhlou výstavou nazvanou Žena mezi vdechnutím a vydechnutím, která byla k vidění od poloviny července v Křížové chodbě a v Rytířském sále Staroměstské radnice v Praze, jsme autorce Daně Kyndrové položili několik otázek.

Dana Kyndrová (1955) bývá řazena do tzv. humanistické fotografie, podobně jako například Jaroslav Kučera, který před nedávnem s úspěchem vystavoval ve stejných prostorách. Není náhodou, že s Kučerou, Jasanským, Ptáčkem a dalšími spřízněnými autory v první půli devadesátých let vystavovala pod hlavičkou skupiny Signum.

Dana Kyndrová: Curych, 1993

Současná výstavní kolekce Dany Kyndrové má stejně jako loňská fotografická publikace z nakladatelství Kant název Žena mezi vdechnutím a vydechnutím. Obsahuje celých 120 velkoformátových černobílých fotografií 50×60 a navíc ještě čtyři obří zvětšeniny. Žena mezi vdechnutím a vydechnutím je sice výstavou monotematickou, ale zároveň retrospektivní: představuje totiž fotografie z celých tří desetiletí autorčiny systematické práce – první vznikly již v roce 1973, poslední jsou z letoška.

Většina z vystavených fotografií vznikla v České republice, ale jsou tu i záběry ze zemí, kde Dana Kyndrová v průběhu let fotografovala – například ze Švýcarska, Francie, Velké Británie, ale také z Ruska a Podkarpatské Rusi a dalších zemí.

Vaše současná výstava i aktuální kniha má hezký název: Žena mezi vdechnutím a vydechnutím. Považujete ženu za své „životní“ téma nebo je to jen jedno z mnohých?

Dana Kyndrová: Levoča, 1991

Projekt Žena není rozhodně mé „životní“ téma a opravdu jen jedno z mnohých. Objektivně jsou už uzavřené projekty Komunistické manifestace a Odchod sovětských vojsk. Jinak průběžně pracuji například na projektu Poutní místa, Podkarpatská Rus a Rusové. Projekty pro mne nejsou žádné dogma, takže jednotlivé fotografie mohou někdy „přecházet“ z jednoho projektu do druhého. Ostatně i na této mé současné výstavě je tomu tak.

Pokud se nemýlím, vaší hlavní ambicí je zachytit současnou ženu v nejrůznějších podobách a co možná nejpravdivěji. Anebo je to jinak?

To je mou ambicí ve fotografii vůbec a „žena“ tedy není výjimkou.

Dana Kyndrová: Biel, 1993

Když jsme u fotografických témat, vaše „předlistopadové“ fotografie v sobě mají vtip a kritický, místy dokonce satirický osten. Ty „nové“ jsou přece jen trochu jiné. Jak jste se jako fotografka vyrovnala se změnou poměrů – neztratila jste důležité téma, jak přiznávají jiní čeští fotografové?

Neztratila, protože fotografuji život a to je opravdu nevyčerpatelné téma.

Podle vystavených fotografií bych neřekl, že zastáváte nějaká výrazná feministická stanoviska. Myslíte si, že to má v dnešním světě žena těžší než muž? A zajímá vás vůbec muž jako fotografický objekt?

Dana Kyndrová: Ladies´ Party, Hrdly, 1999

Myslím opravdu, že žena to má i v dnešním světě trochu těžší. Všechno je samozřejmě relativní, záleží na mnoha faktorech. Pokud jde o mé fotky, tak pochopitelně fotím i muže, ale nemyslím, že bych se striktně zaměřila jen na ně. I když pokud jde o odchod sovětských vojsk, tak tam byli aktéry výhradně muži. Není to vůbec ale důležité. Důležitý je člověk a život kolem nás, to mě zajímá.

Jste fotografkou, která soustředěně pracuje na dlouhodobých fotografických cyklech. Neměla jste někdy chuť pověsit fotoaparát na hřebík a vrátit se ke své původní profesi a překládat nebo opět učit jazyky?

Nikdy. Studium jazyků bylo pro mne východisko z nouze, kdyby byla jiná doba a ne nastupující normalizace, tak bych bývala studovala asi žurnalistiku či sociologii.

Věnujete se černobílé, tzv. humanistické fotografii. Máte v této oblasti nějaké vzory?

Dana Kyndrová: Dolní Bojanovice, 1994

Vzory nemám, ale líbí se mi fotky mnoha fotografů. Např. Cartier-Bresson, M. Ruboud, Salgado či Cristina Garcia Rodero. Z Čechů se omezím na Miloně Novotného, kterého považuji za jednoho z nejlepších humanistických fotografů druhé poloviny 20. století v Čechách. Tam by se snad dalo hovořit o tom, že to byl můj vzor, protože jeho názory i fotky mě asi dost ovlivnily.

V posledních letech došlo k prudkému rozvoji fotografické techniky. I když je důležitý především výsledek, řadu lidí technika zajímá víc než vlastní fotografování. A tak pro zajímavost poslední otázka: Využíváte ke své práci nové technologie anebo raději zůstáváte věrna „klasice“?

Myslíte asi digital. To tedy opravdu zatím ne. Mám takové staré mechanické Canony, které vydrží i mé ne zrovna šetrné zacházení a polní podmínky, kam je tahám.

Děkuji za rozhovor.