Při své návštěvě Prahy pořídila Radka několik fotografií na pražských sídlištích. Zdenkův text, který naleznete pod nimi, byl inspirován těmito fotografiemi. Není ale (jen) o nich.
Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal na rozhraní Žižkova a Vinohrad, v místě, které mělo lidské dimenze a
přirozenou kontinuitu. Na Václavák se chodilo přes Rýgrák a pěšky s kopce to byla slabá čtvrthodinka. Pro
mléko a housky se chodilo k paní Švarcové do mlékarny v sousedním domě a pro deset deka bramborového salátu a
dva rohlíky k paní Stejskalové hned vedle. Támhle v tom okně naproti bydlel pan Jelínek, kterému dům dříve
patřil a ta korpulentní dáma, co se před ní nesmělo nadávat na poměry a co neměla ráda bigbít byla soudružka
Čaudrová a bydlela v tomhle domě v pátém patře. Našinec si musel dávat pozor na to, co dělá a říká, neboť
jinak večer už celý dům věděl, že ten Bakštajnů sígr zas po malým Novotným ze sedumadvacítky házel blátem a pak se servali jak koně. Sídliště se tehdy teprve stavěla.
Koncem šedesátých a pak v sedmdesátých letech začala mizet pole a pláně kolem Prahy a na jejich místě
vyrůstaly dlouhé a vysoké bloky šedivých králíkáren. Vyvolené mladé páry konečně dostaly možnost opustit
přeplněné malé byty ve starých čtvrtích a žít ve svém a po svém, podniky věčně hladové po pracovních silách
mohly mimopražským nabídnout “stabilizační” byt, bylo kam přesunout nájemníky z demolované staré zástavby
Žižkova a dalších čtvrtí. Novostavby se tak zaplnily pestrou směsicí obyvatel, kteří se neznali a často měli
společné jen místo, kam chodili přespat. Normalizační atmosféra velela k obezřetnosti a uzavřenosti před
cizími, volně cestovat se dalo ještě tak k Baltu, na Balaton nebo k Černému moři a tak vznikal nový životní
styl: večerní sledování seriálu v televizi za zavřenými dveřmi svého bytu a v pátek sednout do auta, znamení
blahobytu, čekajícího od pondělka na svou příležitost, a odjet na chatu či chalupu, kde za živým plotem můžete
zkusit najít alespoň trochu soukromí a vyměnit sadu zvuků, doléhajících k vám žalostně izolovanými stěnami a
šachtami paneláků, za něco jiného. A v neděli večer zase zpátky do rozbahněných sídlišť, při jejichž výstavbě
byly hlavními kritérii počet bytů a cena. Domy patřily státu a co bylo venku, za dveřmi jejich bytu, obyvatele většinou nezajímalo. Ať se stát stará.
Už v té době se sídliště stala námětem pro mnoho fotografů, kteří zachycovali ženy ověšené nákupními taškami, vláčející kočárky hlubokým bahnem a loužemi na pozadí uniformních paneláků. Uplynulo třináct let od zlomu, který znamenal určitou změnu ve směru vývoje společnosti, a najednou nám tu někdo překládá sérii fotografií sídlišť. No, tohle přece známe, to už tu všechno bylo, koho může ještě zajímat tohle banální téma. Není to tak. Fotografie mohou být podobné, jejich poselství však je jiné a snad ještě děsivější, než před čtvrt stoletím. Mnohé se ve společnosti obrátilo k lepšímu, mnohé negativní jevy však přetrvávají, nabývají nových dimenzí. Autorka žije již několik let v zahraničí a tak je vnímavější k tomu, co
nám zevšednělo a co bereme jako samozřejmost a mnohdy ani nevnímáme.
Zvolené černobílé podání oprošťuje fotografie od rušivých vlivů a podtrhuje neutěšenost námětu. Perspektiva širokoúhlého objektivu umožňuje zasadit objekty do kontextu a poskytuje autorce alibi: není to umně naaranžovaný vytržený detail, skutečně to tam takové je. Sídliště v Radčině podání je opuštěné, vylidněné. Vidíme lidská obydlí, majetek obyvatel a důsledky jejich činnosti, ale nikoho, kdo by tomu všemu dával smysl. A pokud již někoho potkáme, pak jen proto, aby jeho přítomnost dokreslila obludnost prostředí.
Tramvaj bez cestujících, stejná jako před třiceti lety, otevře své dveře a vyplivne nás uprostřed kulis,
připravených pro staronový Orwellův příběh. Ohrady a zdi s roztrhanými plakáty nás nenechají ani rozhlédnout a s vydatnou pomocí zábradlí nás naženou ke shodům do podzemí. Před sebou zahlédneme dvě opuštěné postavy, tak malé v močí páchnoucí betonové stoce na lidi, spěchající, aby co nejdříve byly v bezpečí mikrosvěta svého 3+1. Vystoupíme opět nad zem a před námi se začnou střídat obrazy. U některých nepoznáte, ze které doby pocházejí, na jiných je vidět změna – je však otázkou, zda k lepšímu.
Zeleň, která přežila pravidelné vánoční postřižiny (spíše tedy pokradiny), za uplynulá desetiletí přece jen povyrostla a odvádí pozornost od chátrajících domů. Ani volně rozvěšené prádlo ale nezakryje novinku, svědčící o změně společenského klimatu: mříže, uzavírající lodžie v přízemí a často i v prvním patře.
Vůz, pamatující první obyvatele tohoto sídliště, je materializací výsměchu: Duch místa je nesmrtelný! Vytvořili jste něco, co každého, kdo sem vstoupí, polapí, semele a přetvoří ke svému obrazu, aniž by si toho všiml.
Absurdní parodii na dětské hřiště nakreslenou tužkou znuděného architekta ke slepé zdi domu nezachrání ani navezený písek. Přivřete oči a spíš než děti zde uvidíte znuděného puberťáka s cigaretou, povinně venčícího rodinného dalmatina. Už budeš, ty bestie?
Mineme smečku symbolů vlastnictví, čekajících jako před lety jejich předchůdci na svou víkendovou příležitost a konečně je tu náš dům. Vchod je nositelem více informací než dokáže snést, zejména však té, že lhostejnost je chronická. Á, pošta. Ne, nikdo nepíše. Zase jen samé reklamy. Znechuceně je odhodíme na zem pod schránky, už je jich tam pěkná hromada.
Vyjedeme výtahem (fotografie snad není ani třeba, všichni ho známe: pokleslá podlaha, skřípot, tabulky olámané a popálené cigaretami, stěny poškrábané nápisy a symboly kosočtverců. Je nutné vyjet o patro výš než je třeba, u nás se neotevírají dveře) a konečně jsou tu spásné dveře se třemi zámky, obývací stěna, sedačka a hlavně televize. Teď už samozřejmě všude barevná. Než zatáhneme záclony a usedneme před ni, abychom o několik hodin stejně jako před dvaceti lety konstatovali “zas tam nic nebylo”, shlédneme ještě jednou na přeplněné
parkoviště: Klika! Dnes se nám podařilo přijet dřív než ostatním a tak jsme přeparkovali auto tak, že na něj
vidíme z okna! Na tom velkém parkovišti na kraji sídliště nám ho už dvakrát vykradli. No, ale teď hlavně aby
nám ho zase neodřel soused.
Exkurze by mohla končit následující fotografií, ironickou hříčkou: Hrom aby do toho sídliště! To by ale byla příliš jednoduchá zkratka. Skutečnost je krutější. Hezky ráno vstát a celé znova: honem na tramvaj (tedy pokud patříte k těm, kdo “sociálku” používají – což rozhodně není “in”!) a začíná nové kolo nekonečného příběhu o… …o domově.
.
Z kopce
trošku laciné
Nejsem zastáncem starých pořádků, ale nafotografujete-li stejným způsobem novodobé čtvrtě domkařů s módními typy rodinných domků na parcelách okolo 600 m2 budu mít z toho úplně stejnou depku. Leckterá stará sídliště (ne ty mamutí extrémy) jsou docela příjemná, alespoň mají jistou patinu a jsou tam vzrostlé stromy.
LJ
desive…
Akoze clanok aj fotky su super, ale aj tak je to desive. Aspon na mna. Kua, a ja viem co je to sidlisko, vsak tu v BA nam snad postavali najvacsie v byvalom Ceskoslovensku – Petrzalka (150 000 kralikov). Ibaze tu nam uspesne zrusili tramvaj a naslubovali metro, ktore samozrejme nie je. Budte radi ze mate aspon tie “prazdne tramvaje”, u nas sa tlacite (a ked pisem tlacite, tak to aj myslim!) v smradlavych autobusoch z roku 1989 (pozor, ono to este jazdi!). Ekologia = 0. A je to des, staci ked sa teraz pozrem z okna. Nie to este sa zhlboka nadychnut. 🙂
RE: desive…
Sidliste jsou desive vsude. A panelaky… Ja, ktery jsem NIKDY nechtel bydlet v panelaku jsem nakonec byl nucen tak skocit tak.:-(((
Ironii osudu bydlim v jedinem panelaku siroko daleko – v tom nenavidenem panelaku, kde jem nikdy bydlet nechtel. Ale alespon to neni sidliste. Takze? Nemel bych byt vlastne rad???? 🙁
RE: RE: desive…
Ne
brrrr
ty fotky jsou sugestivní ale ten text to korunuje – ještě že jsem si to prohlédl v pátek
Hrom aby do toho sídliště!
Velmi trefne, autorcin umelecky zamer je zcela urcite naplnen na 100%.
Problem je jen v tom, ze opticka vada pouziteho objektivu odsoudila autorku vyhradne k tvorbe karikatur. Na hezky snimek architektury jeji aparat nelze pouzit…..
RE: Hrom aby do toho sídliště!
No tak ja si myslim ze sirokouhly objektiv iba podtrhol absurditu fotenych objektov a vniesol do celeho clanku dalsi rozmer (predstavte si ako by vyzeral keby boli fotky fotene “normalnym” 50 m objektivm). A opticke vady tam nevidim ziadne, akurat tak miernu sudkovu deformaciu. 🙂 Aj CB prevedenie bez tonovania sa mi paci. Normalne mi behaju po chrbte zimomriavky.
RE: RE: Hrom aby do toho sídliště!
Samozrejme ze 50 mm, nie 50 m, to by sme tomu dali! 🙂
moc dobry…
…ale chybi mi tam doly, elektrarny, vysypky, chemicky, delnici…
sídliště
Vy si všichni myslíte, že sídliště je králíkárna a lidi králíci. Zaprvé se mi příčí říkat někomu králík a pak se koukněte na Prosek, kde žiju já. Jsem spokojenej a na vesnici nebo do rodinného domku bych ani nemusel. Mně se na sídlišti líbí a nikdo mě nepřesvědčí. Pravdou, ale je, že by se něco mohlo vylepšit.
RE: sídliště
Nic není černobílé a věřím, že leckomu může život v paneláku na sídlišti vyhovovat. Slovem a obrazem jen prezentujeme svůj pohled na věc. Rád bych dodal, že jak Radka tak i já máme se životem v paneláku osobní zkušenosti. Já dokonce nejen jako řadový uživatel bytu – jako osoba spoluzodpovědná za správu, provoz, ekonomiku a legislativní záležitosti bloku se 150 byty jsem si užil rozličný přístup uživatelů na vlastní kůži a do sytosti.
RE: RE: sídliště
Je pravda, ze podle pruzkumu se pry 70procentum lidi zivot na sidlisti libi. Maji radi svuj vyhled, zelen, samosku po ruce. Ja bydlim na sidlisti uz 25 let a co mi vadi jsou spise lidi, kteri tu bydli, ktery potkavam v autobuse, v obchode, jsou protivni, podrazdeni, mraci se, nez by mel soused pozdravit souseda, tak to raci prejde na druhy chodnik, sousedi na sebe jeci tak ze to slysi cely barak, kazdy kazdemu zavidi treba nove auto, lednicku…. Nerikejte mi ze to neni taky tim prostredim?
Pochybný článek
Tento článk ukazuje devastaci sídlišť, vystavených ve jménu člověka a pro blaho lidu a národa komunistickým režimem, který plně dbal o člověka, o jeho kulturní, duchovní rozvoj a o zajištění jeho životní úrovně v souladu s usneseními Sjezdů KSČ. Dnes nejsou peníze na opravy, a tak to vypadá tak, jak to na fotografiích vypadá.
K některým bodům:
Systémy domovních důvěrníků a informačních zdrojů byly osvědčené, nutné pro získání kvalitních posudků pro studium na školách atd. a pro existenci socialismu nezbytné, neboť se podílely na zachycení závadových osob, jevů a ideologií. Již vědomí, že člověk je kontrolován, vytváří v něm autocenzuru, dnes žádná kontrola není, proto jest všeobecný úpadek mravů, rozvoj drog, kouření mládeže a agresivity všeobecně.
Minulý režim dbal na to, aby sídliště byla dostatečně dopravně obsloužena, s dostupnou zdravotní péčí a obchody.
Dnešní režim by nebyl schopen uskutečnit takovéto stavby.
XGAS
RE: Pochybný článek
Ještě: Fotografie sice reprodukují skutečnost, věrně, v mezích krátkého ohnska objektivu, ale ideový kontext je značně zpotvořen a zkreslen, a to činí fotografie nepotřebnými a neužitečnými.
XGAS
??????
A já myslel, že už jste vyhynuli.
Re: Dnešní režim by nebyl schopen uskutečnit takovéto stavby.
XGASi,
1) zaplatpambu
2) sidliste neni stavba. Sidliste je styl zivota.
RE: Re: Dnešní režim by nebyl schopen uskutečnit takovéto stavby.
Jak vidíme na těchto fotografiích, tento režim netvoří a nebuduje, ale naopak působí destruktivně a depresivně. Takovéto fotografie by nenašly v letech 1948-11/1989 uplatnění a autor by se vystavil StB pozornosti vzhledem k profylaxi šíření ideodiverzních myšlenek v socialistické společnosti.
Fotografie sídlišť, vydávané na pohlednicích ČTK a ORBISEM v 70-80. letech působí daleko radostněji.
Z nich by si autorka měla brát příklad. Na radostné fotografie sídliště v době minulé, na úspěchy pracujících lidí této země, Strany a vlády nebylo třeba ohniska ultrakrátkého!
XGAS
RE: RE: Re: Dnešní režim by nebyl schopen uskutečnit takovéto stavby.
To jsem si oddychl! Uz jsem si myslel, ze jsi nam, XGASi, zmizel do nenavratna! Kde jsi se toulal, ty mizero? 🙂 p.s. Ale nejak jsi vypadl z formy. Drive jsi si neprotirecil.
!
Pane Bakstejne, takovy hezky clanek a takhle ho zazdit! “Jsi si” – to je co, proboha?
RE: !
Au!
RE: RE: Re: Dnešní režim by nebyl schopen uskutečnit takovéto stavby.
Cha, cha, cha, cha, cha, cha…….
Tendenční foto i článek
Jak fotografie, tak článek mi připadne velmi tendenční. Žiju na Jižním městě 23 let (tj. skoro celý svůj život) a nepociťuji, že by sídliště bylo zdevastované a lidé zde měli horší život než jinde. Jistě je spousta lepších míst k bydlení, ale i horších. Právě zde na “jižňáku” se děje mnoho dobrého pro zlepšení života na sídlišti a místa jako jsou na fotografiích jsou zde v menšině.
Chápu názor fotografky i pisatele, ale opravdu ukazuje věci tendenčně a zkresleně. Je to, jako kdyby v ulici byl jeden dům z deseti s opadanou omítkou vy byste vytvořili článek o zdevastované a zchátralé ulici.
RE: Tendenční foto i článek
Děkuji Vám za Váš názor.
Již v odpovědi na jeden z předchozích komentářů jsem uvedl, že se jedná o subjektivní pohled autorů a zkušenosti ostatních se samozřejmě mohou lišit.
Cyklus neobsahuje fotografie jednoho domu ani jednoho sídliště, podobné záběry můžete pořídit na mnoha pražských (a věřím, že nejen pražských) sídlištích.
Ve svém komentáři píšete, že na Jižním městě žijete téměř celý svůj život. S čím srovnáváte při posuzování kvalit bydlení?
RE: RE: Tendenční foto i článek
Nežiju uzavřený v panelovém domě mohu srovnávat s příbuznými i přáteli (bydlí jak v rodinných domcích, tak ve “staré zástavbě”. Samozřejmě, že typizované bytové jednotky, které se stále opakují, jsou šíleným výtvorem, ale alespoň každý byt má vlasní sociální zázemí na dané úrovni.
Možná nejvíce mi vadí právě ten výběr. Autorka mohla nafotografovat jedno sídliště s jeho klady i zápory, čímž by dostala soubor s mnohem větší vypovídací hodnotou.
Rozhodně Vám nechci upírat Váš názor, jen mi vadí, že ukazuje sídliště jen jako ty “králíkárny” a ne jako město s vlastním životem.
RE: RE: RE: Tendenční foto i článek
Ještě jednu spíše humornou doušku. Dalmatina jsme si s přítelkyní pořídili asi před 7 týdny. :o) … jen ho venčíme rádi, nekouřím a z puberty jsem snad už vyrostl. :o)
RE: RE: RE: RE: Tendenční foto i článek
:-))) Že by tedy kouzlo nechtěného? 😉
RE: RE: RE: Tendenční foto i článek
Fotky vznikly loni v cervnu, behem me vicemene pravidelne mesicni navstevy na rodne hroude. Je to ryze subjektivni dokument, zachycuje moje osobni dojmy. Fotila jsem, co me zaujalo, na co nejsem zvykla, co mi prislo divne a jeste o to vic divnejsi, ze to mnohdy lidem bud nevadi, nebo sice vadi, ale povazuji to za normalni a casto to treba ani nevnimaji, protoze jsou na to zvykli. Rozhodne neslo o jeden rozbity pocmarany barak – videla jsem prakticky totez na nekolika prazskych sidlistich, kde jsem se pohybovala, a do mensi miry i ve Vrchlabi, v panelaku, kde jsem vyrostla. Samozrejme, ze sidliste ma svuj zivot a ma i pozitivni rysy – to ale bude muset zdokumentovat nekdo jiny, kdo tam sam zije a ma tam koreny.
RE: RE: RE: Tendenční foto i článek
Třeba bylo naším úmyslem ukázat právě ta přežívající a prohlubující se negativa a ne poskytnout komplexní pohled…
Ta typizace a unifikace, případně technologické a urbanistické nedostatky (v tom všem spočívá ona “králikárnovitost”), nejsou podle mne hlavním problémem sídlišť. Ten je ve stylu života, ke kterému tento systém vede, který byl zpočátku lidem vnucen okolnostmi a způsobem vzniku sídlišť a dále se vyvíjel a měnil. Někdo je vůči jeho vlivu imunní, někdo se adaptuje, ztotožní se s ním a přijme jej za svůj. A někdo není ochoten jej akceptovat, pokusí se jej změnit nebo se odstěhuje (pokud má možnost) jinam. Plus mnoho poloh a kombinací mezi těmito póly.
Mně na sídlišti vadilo odcizení (kolik z těch, kdo bydlí ve stejném vchodu, znáte, komunikujete s nimi, znáte jejich problémy, spolupracujete s nimi, pomáháte si, nebo naopak nevražíte na sebe z nějakého důvodu?) a z něho vyplývající ztráta pocitu sounáležitosti s komunitou a prostředím, ve kterém žiji. To může u někoho vést k lhostejnosti k okolí, k egocentrickému až asociálnímu chování, jehož projevy jsou nastíněny v některých snímcích z předloženého cyklu. Samozřejmě mohou existovat vyjímky. Rád si prohlédnu serii fotografií, dokumentující pozitiva života na sídlišti. Vytvoření něčeho takového by však pro mne byl nesplnitelný úkol.
RE: Tendenční foto i článek
Samozřejmě jsou i světlé vyjímky. Sídliště Severní terasa v Ústí n.L. a jeho okolí nevypadá sice tak strašlivě, ale uvnitř paneláků je to horor. Špína, nedefinovatelný zápach, nedostatečné či nefunkční osvětlení, pomalované zdi … Je mi líto lidí, kteří tam musí bydlet.
tradicni pojeti
nektere fotografie Radky jsou dobre samy o sobe, nektere by mne asi mimo kontext tohoto clanku moc neoslovily. Napadlo mne ale pri cteni a prohlizeni, ze asi kazdy z nas podobne dokumenty doma ma, ale ze je velmi zridka k videni pokus o zdokumentovani toho pozitivniho… Chci tim rict, ze to pozitivni je k nalezeni vsude, existuji jiste lide, kteri tam ziji radi, kteri maji v miste pratele, zkratka kteri se tam citi OK. Presto ale jsou ona sidliste v nasich myslich zafixovana jako kondenzacni jadra asocialna a upadku vsech hodnot. Myslim si, ze je mozna nutne, aby se o podobne videni pokusil spise nejaky cizinec, protoze cesi zijici v zahranici (mne v to asi pocitaje) jsou mozna jeste vice v zajeti urcitych asociaci z drivejska a navic maji srovnani s vetsinou jinym prostredim zeme kde zrovna ziji. Kdyz nekdo jede fotit do Bronxu, nebo do nejake chude osady nekde v Africe, tak casto vzniknou zajimave prace o lidech, kteri pres obtizne podminky ziji svuj zivot a pokouseji se v danych podminkach prezit ke sve spokojenosti. U vetsiny obrazku ze sidlist ale vetsinou podobne videni moc citit neni, tematem byvaji spis zdevastovane kusy zeme nikoho, cim vice deprimujici, tim lepe. Nechci, aby muj nazor vyznel jako kritika kterou neni, je to spis nastenografovane zamysleni.
Vzpomnel jsem si na jednu nadhernou modelku, kterou jsem po skonceni prace kdysi vezl domu – na sidliste. Nebo na moje svycarske kolegy architekty, kteri k memu zdeseni po navsteve Prahy velmi obdivne o nekterych sidlistich mluvili, protoze se jim zdalo ze videli nektere ideje Le Corbusiera v realite 🙂 Ja sam mam radu fotografii z parizskych banlieus, kde je misty k videni architektura simulujici palace z Versailles, ale v ni existuji podobne, ne li horsi problemy…
Veľmi zaujímavé
Svoj komentár som začal písať cez víkend ale kým som sa sem dostal tak sa diskusia rozvinula.
Veľmi sa mi páči spracovanie tejto témy. Fotky sú perfektné a vypovedacia schopnosť celého súboru dojem ešte umocňuje. Dlhšiu dobu som žil na sídlisku v v Petržalke ….. je to absolútne autentické. Veľmi sa mi súbor páči.
Mám však drobnú výhradu k článku. Konkrétne k názoru o vzniku životného štýlu a jeho prejavoch a dôsledkoch v tvári sídliska ako d;sledok normalizačného obdobia, ktorý celý článok podfarbuje. Aspoň ja to tak cítim. Pripadá mi tendenčný a nepravdivý. Rovnaké sídlisko s identickými problémami stojí na západnom predmestí Lisabonu, veľmi podobné sídliskové fotografie by sa dali realizovať v Taliansku, Anglicku, Izraeli, Francúzsku a aj v iných krajinách. Myslím, že nezáleží na režime a mieste, ale skôr na konkrétnych ľuďoch. Umiestnenie veľkej kvantity ľudí na relatívne malú plochu nezvládla žiadna spoločnosť, pre ľudí to nie je prirodzené prostredie.
Dnes už v Petržalke nebývam a chodím tam iba 1x za rok. A pozorujem zmeny. Zmenil sa typ ľudí, ktorí tam bývajú. Ubudlo rezidentov, byty sa prenajímajú a ľudia tam trávia iba malú časť života (a rýchlo sa striedajú), kým sa im podarí odísť inde – ak sa podarí. Sídlisko je veľká nocľaháreň. Odosobnenie na sídlisku vždy bolo ale pripadá mi, že narastá. Ulice sú špinavé a plné odpadkov, všade plno exkrementov po domácich zvieratách….. Ľudia by sa asi urazili, ak by som ich životné prostredie v Petržalke prirovnal k Moldavsku, rozdiel ale nie je žiadny. Smutná realita. Druhý fenomén je tzv. zahusťovanie. Pre domom sme mali pieskovisko, ihrisko, trávnatú plochu na fotbal a pár stromčekov. Dnes je tam autosalón a autoservis Renault, veľké parkovisko, benzínová pumpa, dve 8 poschodové kancelárske budovy…. „A co děti, mají si kde hrát?“
Zaujímalo by ma, či sa dajú nafotiť na sídlisku pozitíva. Moje skúsenosti sú opačné takže mne by sa to asi nepodarilo. Snáď na menšom sídlisku s malými domami, kde sa ľudia navzájom viac poznajú by to možno šlo ale v lese 15 poschodových budov, kde na každom poschodí je 10 bytov mi to až také jednoduché nepripadá. Na záver ma napadá – možno by mohlo byť zaujímavé nafotografovať premeny sídliska. Ale to je, obávam sa, dlhodobejší projekt.
sídliště
Fotky jsou vynikající a text se mi také velmi líbí. Je to ale bohužel dost smutné.
Fotky sídliště.
Docela jsem se vyděsil, když jsem v roce 1985 poprvé navštívil Francii. Hráli jsme divadlo v satelitním městečku u Lille a když herci hráli, já jsem se procházel po přilehlých ulicích tvořených rodinnými domky několika typů. Je pravda, že bylo dopoledne, ale na tu ponurou atmosféru nikdy nezapomenu. Na jedné straně asi typicky francouzské rodinné domky, ale v dlouhých nepřehledných řadách, kde by se člověk taky mohl ztratit. U nich oplocené parcelky většinou mizerně udržované a neuklizené. Dlouhé řady domků střídaly větší činžáky s podzemními garážemi a odosobněná atmosféra. Mám to samozřejmě nafoceno. Myslím, že tehdejší naše sídliště, alespoň u nás v Liberci působily příjemějším dojmem. Navíc už tehdy tam byly pozemky a ploty zanesené igelitovými a mikrotenovými taškami a sáčky. Moje představa o životě v kapitalistickém světě dostala tehdy pěknou ránu. Asi jsem měl příliš růžové představy.
Několikrát jsem byl v Paříži. Například tolik obdivované La Défense, by bylo bez turistů mrtvé. Pohled na obytné atypické domy na okraji této čtvrti je sice zajímavý, ale bydlení tam má asi stejné atributy jako v jiných sídlištích.
Pokud jde o historii paneláků, tak ty vymysleli a poprvé postavili, a první se jim taky s tragickými následky zřítily ve Velké Británii.
Další sídliště jsem viděl samozřejmě i na jiných místech Evropy. Kdo jezdí na dovolené například ke středozemnímu moři, musí se zákonitě setkat se sídlišti pro rekreanty. Obludy stojící jedna vedle druhé třeba v Loret de Mar, nebo v Estartitu na pobřeží ve Španělsku, kde se lidé střídají každý týden, si se socialistickými sídlišti nezadají. I na těchto stavbách se už podepsal čas, tak jako na našich panelácích.
Komu se podařilo v 70tých letech dostat byt v paneláku, hodnotil to jako výhru ve Sportce.
Nebyl jsem za oceánem, a ani se tam nechystám, tak nemohu posoudit jak tam žijí lidé, kteří mají na život tak říkajíc “od výplaty k výplatě”. Snad to tam mají jiné a Radku to tady upřímně inspirovalo k focení.
Osobně jsem ale taky raději fotil sídliště třeba v Ústí nad Labem, než doma.
RE: Fotky sídliště.
Ne, ze by v Americe neexistovala predmesti, ktera jsou sesla a zdevastovana, nova nahustena vystavba na mnoha mistech nepusobila jako kralikarny, sousedi se vsude znali, nikde se nekradlo, neexistovaly jine problemy a vsechno bylo ruzove, ale prece jen – moje zkusenost je takova, ze i pro normalniho, uplne obycejneho cloveka, pokud ma stale zamestnani, je obvykle celkem snadne si bud vzit hypoteku a koupit domek, nebo si bez problemu pronajmout byt v miste, ktere je rozumne udrzovane, neni tam trava po pas, omlacene, polepene dvere, bedneni misto rozbiteho skla, grafiti, kam se clovek podiva, na ulicich vraky starych aut a roztahane popelnice a kde kriminalita neni takova, ze okna v prizemi musi byt zamrizovana a vsechno, vcetne pozarniho hydrantu, pozamykane, pokud mozno hned na nekolik zamku. Tyhle veci kolem sebe bezne nevidim a dela mi potize je akceptovat jako normalni.
RE: RE: Fotky sídliště.
Ještě jednou a naposledy. Taky mi ve společnosti vadí spousta věcí, za ně si ale můžeme sami. Nebo snad lidem odpadky sype pod okna Pánbůh? Ne anonymita, ta zlá a odporná nestvůra, ale lidi lámou a ničí zařízení v domech a okolí, odhazují svinstvo, plivou a močí po zákoutích. Kdo má v rodině dobré příklady (to už dnes zní jako komická fráze), ten se v životě podle toho taky chová, a naopak. Žiju v malém paneláku na malém sídlišti. Do domu se přistěhovalo v poslední době několik nových nájemníků. Je opravdu tragikomické pozorovat, jak jim dělá potíže normálně pozdravit souseda, kterého potkají na chodbě. Že by se styděli? Pochybuji. Ze zkušenosti vím, že když podobnému člověku třeba nechtíc vypadne při vynášení smetí cosi, dělá, že se ho to netýká. Zvednout poletující igelitku? Ó jak ponižující. Devalvaci morálky lze vidět taky na našich silnicích, kde už bez skrupulí vládne egoismus a ignorance. Konec konců, také internet, do jisté míry anonymní a příliš nepřispívá ke kultuře. Stačí číst češtinářské exhibice značné části přispěvovatelů. Kdos bez viny, hoď po mě kamenem.
Ještě pár slov k fotografiím. Většina z nich má nesporně jistou vizuální kulturu a debata, jestli je to ohniskem objektivu nebo ne, je bezvýznamná. Horší už je to se sdělením. Až na několik výjimek, kde autorka zachytila atributy (např. zničené houpačky, staré auto, muž v obýváku) vypovídající o stylu a způsobu života lidí na sídlišti, se jedná v podstatě o hezké výtvarné fotografie. Myslím si, že z hlediska obsahu to jsou fotografie velmi povrchní.
Fotografku Radku neznám, nikdy jsem ji neviděl, ani jiné její fotografie, a tak jí moje hodnocení může být ukradené. Přeju jí však, aby fotila dál. Víc u toho přemýšlela a ono to přijde samo, kulturu vidění určitě má.
Paneláky jako nepovedený fenomen dvacátého století
Článek Zdeňka Baksteina a fotografie Radky Turcajové vzbudily bouřlivou diskuzi. Vzbudily ji, protože jsou dobré. Radka má vynikající smysl pro detail, schopnost jedním obrázkem říci vše. Její cykly však v sobě skrývají mnohem více.
Přestože v lečcem se Zdeňkem i Radkou nemusíme souhlasit, celkové vyznění je pravdivé. A je jedno, zda-li se pohybujeme po Praze nebo jiném evropském městě.
V současné době žiju v Ženevě a jsem docela šokován, jakými architektonickými zásahy bylo toto město postiženo. Byl jsem překvapen jaké hnusné paneláky stojí v Lausanne, v Montreux. Doslova jsem se ptal, jak je tohle možné v zemi, kde nebyl bolševismus, v zemi, kde na bankovkách mají takové velikány architektury, jakým byl například Le Corbusier. Kde byli v sedmdesátých letech architekti, aby řekli stop, tudy ne!
V tom jsem si uvědomil, že pražská sídliště nebyla vytvořena v touze po uniformitě prostředí, ve snaze odosobnit život českého člověka, jak jsem často slýchával. Byl to prostě přirozený vývoj, ve snaze minimalizovat náklady při maximalizaci obytné plochy. Touha lidí byla žít ve městě a bylo třeba co nejrychleji nalézt řešení. Bylo třeba desetitíce bytů. A existovalo řešení. Sídliště.
Tento způsob řešení vzniklé situace nelze nijak odsoudit. Odsoudit můžeme pouze to, že se vše šilo horkou jehlou a peníze, které se tehdy ušetřily, tak dnes vytvořily dvojnásobně vyšší požadavky na renovaci. Absence udržovacích prací a kolektivní vlastnictví v podobě indiferentních OPBH (obvodních podniků bytového hospodářství) nakonec dovedly mnohá sídliště tam, jak můžeme vidět na obrázcích Radky Turcajové. Ovšem to neznamená, že by se tam nedal prožít kvalitní život. To fotografie také neříkají a to je dobře.
Jaký bjektiv?
Můj příspěvek bude spíše povrchnějšího rázu. Mě se ty snímky také líbí a působivé jsou i díky zvolenému objektivu. Jaké to je ohnisko – 20mm?
RE: Jaký bjektiv?
Vetsina fotek je delana objektivem Canon 17-35/2.8 L. Presne udaje o ohnisku, expozici a pod. si nezapisuji.
Další údaje?
Jaký film, citlivost, vyvolání? (schody v metru jsou prokreslené, ostré..) Skenován byl film, či fotografie? Díky (c: Pepýk
RE: Další údaje?
Kodak T400CN {volany v minilabu procesem C-41), skenovano z filmu.
A co na to Karkula? 😉
A co na to Karkula? ;-)))
Ta toho moc nenamluví, ale když se podívá, tak ví své! 😉 (z pohledu psí věčnosti…)
vorlik
nic vic nez konstatovani
Perfektni….opravdu pusobive.
pro a proti
fotky zajimavé, učelem fotografa bylo zapůsobit depresivně což koresponduje s jeho pocity z těchto míst, čb tomu velkou mírou pomohla, v barvě by to bylo dost jiné… ale nechci oponovat že panelová sídliště vypadají dobře, tento názor po vlastni zkušenosti nezastávám, i když jsem bydlela 18 let na skromném malém zeleném sidlišti plném pohodových lidí, kde se lidé znali chodili spolu do školky, na základní školy, a na společné hřiště kam Vás bez obav pustili rodiče protože zde nebyli tramvaje, metro, auta, v tak ohromné míře jako ve staré zástavbě, kde byl prach asfalt a špína, paneláky byly sice ošklivě šedivé nyní jsou o to ošklivější v cukrových barvách, ale o co hroznější je život na pokrajích měst v satelitních oblastech a tzv. nových panelácích kde vznikají ploty v rámci pořádku kolem “luxusních” bytových domů a cedulky s texty o zákazu vstupu neb se jedná o sterilizovaný soukromý pozemek… a tom to je není to sídliště co to vytváří je to společnost, která bez ohledu na to kde žije se takto chová a jedná…
pro a proti
fotky zajimavé, učelem fotografa bylo zapůsobit depresivně což koresponduje s jeho pocity z těchto míst, čb tomu velkou mírou pomohla, v barvě by to bylo dost jiné… ale nechci oponovat že panelová sídliště vypadají dobře, tento názor po vlastni zkušenosti nezastávám, i když jsem bydlela 18 let na skromném malém zeleném sidlišti plném pohodových lidí, kde se lidé znali chodili spolu do školky, na základní školy, a na společné hřiště kam Vás bez obav pustili rodiče protože zde nebyli tramvaje, metro, auta, v tak ohromné míře jako ve staré zástavbě, kde byl prach asfalt a špína, paneláky byly sice ošklivě šedivé nyní jsou o to ošklivější v cukrových barvách, ale o co hroznější je život na pokrajích měst v satelitních oblastech a tzv. nových panelácích kde vznikají ploty v rámci pořádku kolem “luxusních” bytových domů a cedulky s texty o zákazu vstupu neb se jedná o sterilizovaný soukromý pozemek… a tom to je není to sídliště co to vytváří je to společnost, která bez ohledu na to kde žije se takto chová a jedná…
úspěch autora
Myslím že autorovi(ce) patří náležitý potlesk.Ať už to byli víceméně záporné ohlasy, myslím že fotografce a pisatelovi se to hlavní povedlo a to ztrhnout diskusi, zamyšlení…Perfektní reportáž.Fakt super