… škola

V našich krajích je škola místem, kam chodil či chodí každý z nás. Lidé se často z různých příčin nemohou na ničem shodnout, protože nehledají shody, ale rozdíly. Pomineme-li však nevzdělavatelné jedince, je právě škola tím, co nemine či neminulo nikoho z nás, co máme zkrátka všichni společné. Jak souvisí škola s fotografií…?

K napsání tohoto pokračování mě inspiroval nedávno konaný maturitní ples školy, kde učím. Nikdy dříve mě to nenapadlo, ale teprve ve vřavě svátečně naladěného velkého sálu pražské Lucerny jsem si uvědomil, že škola a fotografie spolu souvisejí velice úzce. Skoro se mi zdá, jako by fotografie byla přítomna veškerému školnímu dění.

1981 – první třída

Když jsem kdysi nastoupil do první třídy, jedním z pomyslných vrcholů školního roku bylo společné fotografování celé třídy a také – to bylo zase v jiný den – fotografování jednotlivců. Den předem jsme si museli do notýsků zapsat, že máme přijít slušně oblečeni, neb se dostaví pan fotograf. Nazítří nás zavedli do Síně tradic, což byla taková “svatyně reálného socialismu” a celkem příznačně se nacházela hned vedle pionýrské klubovny. Zatímco v klubovně byl velkolepý nepořádek, ba přímo bordel, v Síni tradic panoval úzkostlivý pořádek. Byli jsme postaveni před závěs, do ruky nám vtiskli slabikář a řekli, že se máme tvářit jako hodné děti. Když jsem se zeptal, jak lze koukat na fotografa a zároveň do slabikáře, soudružka učitelka mi vynadala a neopomněla konstatovat, že ze mě hodné dítě nikdy nebude (a nebylo…). Měl jsem na sobě košili, kterou jsem nenáviděl a měl jsem se tvářit jako hodné dítě… Tato situace se opakovala každý rok, celou základní školu. Někdy v sedmé třídě se mi podařilo rodiče přesvědčit, že ty rok co rok stejné fotky babičkám už dávat nemusím a že tedy není třeba se fotografovat.

Strnulé postavy dětí, třídy vyrovnané do vzorných řad na lavičkách z tělocvičny… prostě školní fotky. Ale přece se dalo a dá i ve škole fotografovat také jinak. Když jsme končili osmou třídu, dlouho jsme se všichni dohadovali, co dáme na konci roku naší třídní za dárek. Nakonec padl nápad (vymyslela to moje matka), že bychom jí mohli dát album s našimi fotkami a nějakými komentáři. Protože jsem už tehdy poměrně hodně fotil, spadla realizace tohoto úkolu na mě. Vybrali jsme peníze (cca 10 korun na jednoho…) a začali jsme. Fotografoval jsem ruským dálkoměrným přístrojem FED-4, který se na jakousi portrétní reportáž hodí asi jako wartburg na závody F1. Ovšem nic jiného jsem neměl, kromě Flexaretu, který se nehodil vůbec. Od spolužáka Jirky z vedlejší třídy jsem si půjčil blesk na baterie (náš blesk byl jenom do zásuvky). Fotil jsem ve škole o přestávkách (měl jsem to dokonce povoleno) a také jsem použil fotografie z lyžařského kurzu v sedmé třídě. Vzniklo asi 100 snímků, které jsem zvětšoval během středečních fotografických kroužků v domě dětí… Naší třídní se album moc líbilo, vzpomněla si na něj i loni v létě, když jsem ji potkal v obchodě.

1993 – gymnázium

Na střední škole – v mém případě na gymnáziu – se fotografování odbývalo v trochu uvolněnější atmosféře. Už nechodil pan fotograf s dvouokou zrcadlovkou Yashica, ale dostavovali se mladí ambiciózní fotografové ve fotovestách s Nikony a Canony na krku… Psal se rok 1990 nebo 1991 a všichni jsme si mysleli, jak to tý Evropě natřeme. Fotili nás fotografové ze soukromé firmy, neboť to byly časy, kdy všechno soukromé bylo automaticky skvělé a úžasné. Každopádně fotografie z gymnázia mám docela rád, ale jen jako obrazovou přílohu zadní strany, kde se skrývají veliká moudra a podpisy spolužáků. Časově na zadní stranu fotografií připadá asi 80% doby, po kterou se snímky zabývám. Asi je to tím, že na základce jsme na fotky psát nesměli, prý aby se nezničily a rodiče nám nevynadali. U třídních fotografií si vždy uvědomím, že zadní strana tam není zbytečně…

Fotografie mají i druhou stranu

Na gymnáziu jsem fotografoval hlavně během různých výletů a zájezdů – třeba v autobuse cestou do Holandska. Ale zpětně mi připadá, že právě tato doba je dobou největšího kvalitativního útlumu. Měl jsem Zenita a fotil jsem hrozně, za což ovšem nebohý Zenit nemohl. Ale pár věcí se – patrně jakýmsi omylem – povedlo, i když fotografie mě tehdy nijak zvlášť nezajímala (přední příčky na hodnotovém žebříčku byly obsazeny slečnami a hudbou…). Později na fakultě jsme se samozřejmě společně už nefotografovali (vyjma promoce) a nefotil jsem nijak zvlášť ani já. Hudba a slečny zasazovaly fotografiím drtivé porážky, což se změnilo, ani už pořádně nevím jak a kdy. Asi jsem přišel na to, že všechno lze úžasně zkombinovat.

2001 – Na druhé straně barikády

Vrátil jsem se takříkajíc na místo činu a začal znovu hodně fotografovat, což se ještě více rozvinulo v mé nové práci, jíž se stala – pro změnu či opět – škola. Fotografování tříd je pořád jedním z “top” okamžiků školního roku (i pro mě, protože jsem se domníval, že na školních fotkách se po konci střední školy již nevyskytnu…), stejně jako fotografování na plese, kam se teď můžeme – i přes tu okliku – vrátit. Pobíhal jsem během stužkování po parketě a fotil lidi, kteří mě o to předtím požádali, nechal se fotit s nimi (to fakt nechápu, jaké zvrhlé pohnutky vedou někoho k tomu, aby chtěl být se mnou na jedné fotografii…?!). Byla to velkolepá legrace – zatímco studenti mě zvali mezi sebe, Lucernou najatí profesionálové mě vyháněli a posílali do místa, které není na žádné mapě (patrně z konkurenčních důvodů)… Nedal jsem se vyhodit. Prostě show jak má být.

Tak. Během zmateného pobíhání rodičů, kteří třímali v rukou rodinné kompakty a fotili objektivem o ohniskové vzdálenosti 35 mm parket z druhého balkónu (hm…!), jsem si hmatatelně uvědomil, jak je fotografie spjatá se školou. Je to vlastně logické – ona totiž není spojena se školou jako takovou, ale s lidmi. Kde jsou lidé, tam jsou fotky. A ve škole je obojího obzvláště hodně. Proto fotografujme školu. Fotografujme ve škole. Neměl bych to říkat, ale fotografujme i za školou.

Dnes již téměř historické (vyjma té poslední) třídní fotografie zhotovili “neznámí dělníci fotografie”. Ostatní snímky byly pořízeny přístroji FED-4, Zenit E, Praktica L2 a Minolta Dynax 300si.