Sláva Štochl – Lovcem živé krásy

Recenze dnes již klasické knihy o focení přírody.

Antikvariátní literatura o fotografii je oblíbeným tématem
diskusí a netajím se názorem, že se někdy příliš glorifikuje. Řada doporučované literatury totiž
přece jen zastarává a najdou se i tituly, které si dovolím označit za celkově
mizerné i v kontextu tehdejší doby. Nicméně najde se i několik titulů,
které stojí dodnes za přečtení a někdy je lze dokonce označit za nepřekonané. A
hned v úvodu recenze musím říci, že kniha „Lovcem živé krásy“ od Slávy
Štochla patří podle mého názoru právě k těmto „perlám“ a článeček si plně
zasluhuje.

O čem kniha je? Jeden z nejuznávanějších českých fotografů přírody 20.
století vydal řadu fotografických knich, jmenujme například rybářské „Dravci
peřejí“ a „Dravci tůní“ nebo třeba „Lovcovo jitro“ s mysliveckou
tématikou. Recenzovaná kniha „Lovcem živé krásy“ je pak jakýmsi ohlédnutím
autora za jeho dráhou fotografa, kde popisuje své počátky, postupný růst a
doplňuje je o řadu zajímavých příhod.

Struktura
knihy je v zásadě složena ze dvou poněkud nesourodých částí. Prvních 100
stran knihy podle všeho vzniklo při jednom delším (a ve výsledku nevydařeném)
lovu na medvěda ve slovenských horách, kdy Štochl využil volného času
v mezerách mezi pobytem na posedu k uspořádání svých zápisků, kde
právě vzpomíná na své začátky a postupné další kroky. Prolínání živých částí
z aktuálního lovu se vzpomínkami se docela dobře čte (i když literární
kritik by asi měl námitky, ale já to beru z pohledu fotografa). Dočteme se
zde o začátcích ještě za první republiky, kdy Štochl fotil především v pozici
sportovního reportéra (sám byl navíc aktivním sportovcem), přes jeho patrně
nejslavnější období, kdy se věnoval rybářské fotografii až po přechod
k focení zvířat ve volné přírodě se silným zaměřením na českou myslivost.

Některé
části člověk čte opravdu se zatajeným dechem, mě například dost dostala
kapitola o focení skoků sivenů a pstruhů – jakožto uživatel nejmodernější
techniky, který ale začínal ještě s poctivými mechanickými Prakticami si
dovedu moc dobře představit, jak obtížné bylo realizovat tento projekt s přístroji,
proti kterým byla i má PLC3 v podstatě vrcholem techniky. Ona by to bylo
velká fuška i se současným vybavením, Štochl ale dokázal fotky skákajících
sivenů a pstruhů již poměrně brzy po válce jako první v ČR a dost možná i
jako jeden z prvních na světě.

Posledních
asi 30 stran knihy bylo dopsáno až dodatečně a autor v nich „deník
z lovu“ doplňuje o aktuální postřehy (rozuměj aktuální v době vydání
knihy v roce 1978). Opět je to zajímavé čtení, ale otevřeně řečeno ta
„deníková“ část je asi lepší.

Tolik o textu, ovšem pro většinu čtenářů budou zajímavější fotografie a v tom se
vydavatelství na tehdejší možnosti hodně vytáhlo. Fotek je rozsahem skoro
stejně jako textu, celkem je v knize 150 černobílých a 15 barevných
fotografií. Kvalita tisku je ve srovnání s jinými publikacemi z té
doby dobrá, nicméně u některých snímků přeci jen asi tisk dojem z nich
dost znehodnocuje. Velkým kladem je zato výběr snímků, jsou voleny pro
doplnění textu a v textu se na ně přímo odkazuje, čímž se nesmírně zvyšuje
řekněme naučný dopad.

Neodpustím
si ale poněkud kontroverzní odstaveček (ne vůči knize, spíš vůči občas se
vyskytujícím komentářům). Často se v různých fórech vyskytují názory
kritizující současnou přetechnizovanou dobu a Štochl je dáván někdy jako
příklad toho, jak skvělé fotky udělal starým Pentaconem six. Je v tom
trochu pravdy, ale na druhé straně přímo Štochlův text to právě moc
nepodporuje. O různých technických fíglech, práci při shánění nejlepší optiky,
atd. se píše na velmi mnoha místech knihy a autor sám důležitost techniky velmi
zdůrazňuje. Ano, z dnešního pohledu jde vesměs o relativně primitivní
přístroje, ale na tehdejší dobu šlo o špičku. Ostatně je známo, že v pozdější
době (kterou už kniha nezachycuje) přešel na modernější Pentaxy 6×7. Zrovna tak
třeba doslovný citát „Nezdar je riziko jednoho zkaženého políčka filmu, ale
na druhé straně lze získat snímek zajímavé hodnoty“ zrovna moc
nepodpoří ty, kteří kritizují současné fotografy z přílišného plýtvání a
náhodných výsledků. Co by si naopak měli z této knihy vzít všichni bez
rozdílu je soustředění na téma a systematickou práci – to z řady
kapitol doslova vyzařuje. Autor se zkrátka vždy snažil vytýčit si nějaký
postupný cíl, třeba zmíněnou knihu o dravých rybách a na ten se po nějakou dobu
plně koncentroval a na výsledcích to je vidět.

Knize bych vytkl snad jen naprostou absenci letopočtů. Vypadá to možná banálně, ale
kniha je do značné míry autobiografická a tam by jistě bylo zajímavé vědět, kdy
vlastně vznikly které snímky, bohužel lze pouze odhadovat ze souvislostí (samozřejmě
leccos se dá najít v jiných pramenech). Pro pochopení některých souvislostí
je zamyšlení nad daty dost důležité.

Celkové hodnocení je pro mě ale každopádně velmi kladné. Nejen to – pro mě je tato
kniha důležitá i zcela osobně, nijak se totiž netajím tím, že mě v jisté době
velice ovlivnila a v jistém smyslu by se asi dalo říci, že právě ona mě do
značné míry přitáhla k fotografii. Nejde jen o fotografii zvířat, možná ještě
podstatnější je to, že se Slávou Štochlem sdílím silný vztah k Třeboňsku. I
při škrtnutí těchto zcela osobních věcí si ale myslím, že jde o velice podařené
dílo, jehož přečtení má velký význam i dnes, skoro 30 let od vydání. A
to se určitě nepodaří každé knize…

Lovcem živé krásy
Autor:	Sláva Štochl
Vydavatel:	Panorama, 1978
Rozsah:	128 stran textu, 150 čb a 15 barevných fotografií
ISBN:	403-22-857?