Tříčlenná část x-pozice – podle celkového počtu vlasů ji nazývejme třeba intelektuální sekcí – se v sobotu 17.5. vypravila do Svitav, kde toho dne proběhlo vyhlášení cen 28. národní soutěže amatérské fotografie 2008 a vernisáž výstavy. X-pozice se neztratila, Zdeněk Tichý si v kategorii A1 (pro autory bez rozdílu věku – volné téma – přímá fotografie zachycující realitu) odnesl cenu za třetí místo a Chose cenu časopisu PhotoArt.
 |
| Chose přebírá cenu |
Soutěž je každoročně pořádána Svazem českých fotografů a je přinejmenším notoricky povědomá. No, třeba já jel do Svitav poprvé a tedy s očekáváním. Přijeli jsme tak akorát, abychom stihli zahájení a pásmo říkadel a básní Havěť všelijaká v podání dětí z Dramatické školičky SKS Svitavy. Poté již následovalo vyhlášení výsledků soutěže a předání cen úspěšným autorům.
Ocenění převzal také fotograf František Dostál, a to cenu Ministerstva kultury za rok 2007. Při té příležitosti pronesl profesor Ludvík Baran zaslouženou, podle mého vkusu však přeci jen poněkud dlouhou řeč o životě a díle tohoto významného fotografa-amatéra.
Pak jsme se již přesunuli přes silnici do budovy muzea a galerie. Zběžně jsme si prohlédli vystavené fotografie a šli si poslechnout přednášku profesora Miroslava Vojtěchovského na téma Ne každá fotografie se povede. Pan profesor postupně ukázal několik fotografií zaslaných do soutěže a vysvětlil, proč nezaujaly porotu a co považuje za chyby, přidal srovnání s fotografiemi podobného žánru. Dostal se i k historickým a symbolickým významům ve výtvarném umění, které dokladoval na příkladech obrazů zvěstování od středověku až po moderní fotografii. Ukázkami antické architektury pak zdůraznil fakt, že ve výtvarném umění je nutné též dokonale ovládat řemeslo a rozumět všem souvislostem a výsledným účinkům na diváka. Principy optiky a vnímání znali lidé už před mnoha tisíci lety, měli bychom je znát a ve své tvorbě respektovat i my. Část přednášky jsem již znal s workshopu historických technik, ale opět jsem se ani v nejmenším nenudil a ta necelá hodinka mi naopak připadala moc krátká.
Ale to už se chystal další zlatý hřeb dne – prohlídka výstavy s komentářem profesora Barana. Bohužel prohlídka začala v místnosti s oceněnými fotografiemi, která je hned u dveří a kde zároveň postávaly hloučky diskutujících a komentáře tak slyšelo pouze několik zájemců, těch, kteří se dostali k panu profesorovi nejblíže. V dalších místnostech byl naštěstí větší klid. Profesor Ludvík Baran je bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností naší fotografické teorie a kritiky, a je moc dobré si jeho energické hodnocení poslechnout a zamyslet se nad ním, ať už s ním souhlasíte nebo ne.
 |
| Foto Zdeněk Tichý |
Byly asi čtyři odpoledne, oficiální program pomalu končil a my už hlady šilhali. Při pozdním obědě jsme se shodli na tom, že jsme s programem i výstavou nadmíru spokojeni. Vystavené fotografie byly podle našeho názoru celkově lepší než ty, které bývají k vidění třeba na Praze fotografické. Program byl přínosný a přitom neunavující, pořadatelé milí a ochotní. Bylo i dost času popovídat si se známými nebo prohodit několik slov s pány profesory, paní Huckovou, Garikem Avanesianem.
Jenže pro nás den ještě pokračoval. Již na FOTOpivech nás Vladimír Skalický z lanškrounského fotoklubu lákal na aktuální akci, kterou jejich velmi aktivní klub pořádá. Jmenuje se Maximální fotografie a je to Výstava velkoformátových fotografií na zámečku v Rudolticích. Dopoledne mi Vladimír nakreslil na pozvánku mapku kudy se dostat na místo, nakonec na nás počkal na cestě a na zámeček nás dovedl osobně. Tedy, to bylo něco. Fotky jsou tištěny na něco jako autoplachty, vystaveny jsou v úžasných prostorách sklepení zámečku. Po fotkách kape voda, ve sklepení je zima a málo světla, nedovedu si představit méně vhodné prostory pro výstavu. Ale ono to celé funguje a působí
 |
| Foto Zdeněk Tichý |
naprosto úžasně. Lanškrounský fotoklub má zkrátka kreativity na rozdávání. Za vidění rozhodně stojí i sám Rudoltický zámeček, i přes probíhající rekonstrukci. Paní kastelánka nám celou dobu vyprávěla o zámečku první poslední. Bydlí prý nedaleko a kdykoliv ráda provede návštěvníky, pokud budete mít cestu kolem, tak jí můžete zavolat na telefon 776 642 277 a domluvit se.
Den jsme zakončili neméně příjemně – v Lanškrouně na zahrádce u Skalických. Prohédli jsme si ještě pár fotek, popovídali o blížícím se workshopu na Kuksu, popili kafe od paní Skalické, a byl čas jet domů. Byl to fajn den.
