Stativy

Ve výbavě žádného fotografa by neměl chybět stativ jako víceméně základní pomůcka pro trochu vážnější fotografickou práci. Jednotlivými typy a součástmi stativů se bude zabývat tento článek.

Chceme-li pracovat v nestandardních světelných podmínkách či s méně citlivými filmy a dosáhnout tak co možná nejmenší zrnitosti výsledných snímků, použití stativu se prostě nevyhneme. Zkušení krajináři dokonce fotografují ze stativu velkou většinu snímků, aby měli jistotu dokonalé ostrosti. Stativ nalezne uplatnění zejména při nočních snímcích, portrétech, makrofotografii a také při sportovní fotografii (držet třeba i několik hodin v ruce či na krku přístroj s těžkým transfokátorem není zrovna lákavá představa).

Podle jedné ze základních “pouček” lze z ruky udržet čas, který se rovná převrácené hodnotě ohniskové vzdálenosti. Ale vše platí jen teoreticky. Praxe může být zcela jiná. Záleží na zkušenosti fotografa, podmínkách, při nichž fotografujeme, apod. Podrobněji se tímto zabývá článek “Udržím to?!“. Dovolíme si zopakovat jednu část z tohoto článku, protože ji lze považovat za velmi důležitou: je zavádějící posuzovat kvalitu a ostrost Vašich snímků z náhledových fotografií (velikosti 9×13 nebo 10×15 cm). Teprve u větších zvětšenin se pozná, zda je snímek ostrý nebo neostrý. Pokud si tedy myslíte, že udržíte z ruky s objektivem 50 mm čas 1/60 s, udělejte dvě stejné fotografie, jednu se stativem a jednu z ruky, nechte si je zvětšit třeba na 30×45 cm nebo ještě větší formát a uvidíte.

Jako každé fotografické vybavení, i stativy se člení do několika základních skupin. Při jeho nákupu si musíme uvědomit, na jaké druhy záběrů budeme stativ převážně používat. V následujících několika odstavcích si stručně probereme základní typy stativů, které přicházejí pro fotografii v úvahu. Náš stativ by měl bez problémů unést fotoaparát s nejtěžším objektivem, který budeme používat, a měl by samozřejmě být co nejstabilnější. Ovšem čím je stativ stabilnější, tím musí být logicky i větší a těžší. Takže – jako skoro všude – půjde při výběru stativu především o promyšlený kompromis.

Každý stativ – bez ohledu na cenu, výrobce apod. – se skládá z nohou (resp. nohy) a hlavy. Hlava je součást stativu, na níž se zpravidla pomocí šroubu upíná fotoaparát a s jejíž pomocí je možno kameru nastavit do různých poloh. Hlava může být dle určitého typu stativu buď výměnná, nebo může být pevnou součástí celého stativu.

Nejjednodušším stativem je tzv. monopod – to je vlastně jen jedna noha nahoře opatřená stativovou hlavou. Základní typ monopodu tvoří jedna dlouhá tyč (většinou teleskopická, aby bylo možné regulovat výšku stativu) a ta se opírá o zem nebo o pevnou podložku. Základním rysem monopodu je také to, že je nutné vždy jednou rukou přidržovat stativ nebo aparát. Dalším typem monopodu je tzv. prsní stativ: fotograf si kolem krku zavěsí popruh (vypadá jako popruh např. na saxofon) a rukou drží aparát připevněný na stativové tyči, která se zasune do poutka nebo kapsy na popruhu. Kýženou stabilitu získáme tlakem směrem dolů proti popruhu; takto lze s trochou cviku udržet i 1/8 s. Monopod může být pro zvýšení stability ještě doplněn ramenní opěrkou nebo nožičkami pro samostatné stání (ale pozor, tyto nožičky rozhodně nenahrazují funkci tripodu). Některé monopody se vyrábějí v “trekingovém” provedení, což znamená, že nahrazují hůl při delších túrách a po odšroubování ochranné koncovky mohou sloužit jako monopod. Různé typy monopodů používají hlavně sportovní fotografové, protože mohou rychle měnit stanoviště.

Složitějším a také obvyklejším typem stativu je tripod, neboli třínohý stativ. Ten již nepotřebuje žádnou oporu a sám o sobě je schopen zajistit stabilitu přístroje na něm upevněného, samozřejmě musí mít dostatečnou nosnost pro konkrétní kombinaci kamery a objektivu.

Nejlevnější, nejmenší a také nejméně stabilní jsou stativy kapesní – prodávají se hlavně proto, aby si člověk, který stativ v drtivé většině případů nepotřebuje, mohl se svým kompaktem udělat snímek například interiéru kostela (pokud se tam smí fotografovat) a nemusel používat blesk, s nímž zmíněný snímek stejně nikdy nevyjde. Kapesní stativ nemívá měnitelnou délku nohou, jeho výška bývá maximálně 20 cm a udrží v nejlepším případě kompaktní kinofilmový aparát (určitou výjimkou, avšak mohem nákladnější, jsou miniaturní stativy Manfrotto či Ultrapod, jež jsou pro zrcadlovky naopak určeny). Kapesní stativ (Hama, Soligor) přijde na cca 150 – 250 Kč.

K vidění bývají i stativy, které připomínají rádiovou anténu (to proto, že jejich nohy skutečně jsou stejného provedení, jako anténa k rádiu – teleskopické do sebe se zasunující díly). Tyto teleskopické nohy měly vlastně jen dvě polohy (vysunuto – zasunuto) a celý stativ připomínal rozklepanou osiku. Pokud jste namontovali aparát, jehož zrcátko mělo tvrdší úder (vlastně všechny staré nebo hodně “jeté” zrcadlovky), mohlo se stát, že stativ neplnil svou funkci ani při 1/30 sekundy. Dnes se takové stativy již nevyrábějí a i v bazarech se jim vyhněte velkým obloukem. Unesou sice lehčí zrcadlovku, ale o stabilitě se u nich moc mluvit nedá. Jejich snad jedinou výhodou byla malá hmotnost a skladnost. Naopak docela zajímavou koupí může být starý dřevěný krajinářský stativ, který unese s klidným srdcem třeba desetikilový přístroj, a přitom sám o sobě je lehký (nicméně neskladný). Nohy dřevěných stativů nebývají skládací (čímž jsou pevnější) a na nerovné podložce zpravidla lze upravit vodorovnou polohu přístroje na stativu pomocí vysouvatelných bodců na nohách.

Dnešní pravděpodobně nejpoužívanější kategorii stativů tvoří výrobky, které jsou lehké, ještě pořád relativně skladné a jsou vyrobeny z duralu a plastu. Jsou to takříkajíc amatérské stativy a jejich cena není nijak přemrštěná – nejlevnější z nich koupíme asi za 600 korun, nejdražší se rozhodně “vejdou” do tří tisíc. Dominantním znakem těchto stativů je mimo jiné i to, že mohou být využívány jak pro fotografii, tak i pro video. Teleskopické nohy můžeme aretovat v jakékoli délce jejich vysunutí (tzn. že stativ lze použít i na nerovné podložce – kopec, skály, schody atd.). Stativová hlava by měla nabízet možnost pohybu jakýmkoli směrem a současně by měla být aretovatelná téměř v jakékoli poloze, aby fotograf nebyl ničím omezován a mohl přístroj stabilizovat i v náklonu apod. – tyto hlavy se označují symbolem 3D (= fotoaparát lze polohovat ve všech třech směrech, tedy je možné i fotografování na výšku). Stativy určené převážně pro video, mívají hlavu typu 2D (= dovoluje pohyb pouze ve dvou směrech; přístroj nelze upevnit “na výšku”, což je u videa stejně úplně zbytečné). Stativy této kategorie vyrábí řada firem – jen namátkou např. Hama, Soligor, Fomei, Rowi či Bilora. Charakteristické znaky pro tuto kategorii jsou následující: kombinace materiálů dural a plast, nemožnost výměny hlavy stativu, nemožnost samostatného polohování jednotlivých nohou, žádné nebo velmi omezené příslušenství, kratší životnost, nízká hmotnost, malá nosnost, která navíc není nikde uváděna, nízká cena a všeobecně také malá stabilita kvůli malé hmotnosti (zejména např. ve větru). Problémem těchto duralovo-plastových stativů bývá jejich náchylnost k přenosu vibrací – úder zrcátka, i když je relativně malý, může způsobit pohyb přístroje zrovna v tom nejméně vhodném okamžiku a fotograf se pak diví – jak to, že je to rozmazaný?! Takzvaný “kritický čas” stativu se pohybuje kolem 1/15 až 1/4 sekundy. Těmto časům je dobré se pomocí úpravy clonového čísla co nejvíce vyhýbat. Výhodou je, má-li náš přístroj možnost sklopení zrcátka před expozicí (Nikon FM10, Olympusy řady OM, některé Canony a mnoho dalších). Některé z těchto stativů mají hlavy vybavené libelou (vodováhou) a kruhovou stupnicí pro panoramatické záběry. Jejich pevnost a stabilitu lze zvýšit jednoduchým trikem: stačí mít s sebou pevnější igelitovou tašku, do ní “naložit” vhodný kámen (samozřejmě až na místě fotografování!) nebo cokoli těžkého a toto závaží zavěsit mezi nohy stativu (stejně lze požít i brašnu s fotovýbavou). Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že toto poněkud barbarské, ale pohodlné řešení podstatnou měrou omezuje také vibrace při kritických časech těchto stativů.

Zbývají nám profesionální stativy. Jejich cena je oproti předešlé třídě mnohem vyšší (některé stojí i 20 tisíc), nicméně nabízejí skutečně vysokou stabilitu, hlavu i nohy lze nezávisle na sobě upevnit téměř v jakékoli poloze a v každé z nich je zaručena tatáž pevnost. Díky tomu lze také tyto stativy použít pro makrofotografii (některé stativy je možno roztáhnout tak, že zcela leží na zemi). Středový sloupek se u některých modelů dá otočit hlavou dolů nebo do vodorovné polohy. Stativy jsou zpravidla vyrobeny ze slitin hliníku nebo z lehkých slitin s uhlíkovými vlákny – tyto stativy jsou o něco lehčí a pevnější. Profesionální stativy nemají sklon k přenosu vibrací (u některých byste těžko hledali nějaký kritický čas) ani se okamžitě nerozklepou při závanu silnějšího větru, což je jedna z “dětských nemocí” stativů předchozí kategorie. Větší hmotnost oproti amatérským stativům se pozná hlavně při delším nošení. Z výrobců takových stativů jmenujme alespoň firmy Manfrotto, Gitzo, Slik či Sinar. Mezi charakteristické vlastnosti této kategorie patří: těžší, ale mnohem stabilnější provedení, hlava a nohy se prodávají samostatně a lze je libovolně kombinovat podle potřeby fotografa, možnost nastavení polohy jednotlivých nohou nezávisle na ostatních, vyšší stabilita, vyšší hmotnost (u karbonových stativů není tento rozdíl tak markantní), možnost rozsáhlého příslušenství, vyšší cena. Dalším podstatným rozdílem oproti amatérským stativům je ten, že u profesionálních modelů je vždy uvedena kromě hmotnosti také zaručená maximální nosnost hlavy a nohou.

K profesionálním stativům lze dokoupit různé hlavy. Jejich základní rozdělení je na 2D (ty jsou určeny převážně pro video), 3D a kulové. 2D a 3D hlavy se polohují vždy v každém směru zvlášť – pro každý směr má hlava samostatnou páčku nebo kohout. Kulové hlavy mají jen jednu páčku – polohování je možné v libovolném směru. Výhodou (ale pro někoho také nevýhodou) kulových hlav je jejich zcela libovolné a rychlé nastavení požadované polohy – fixování této polohy se provede pouze utažením jedné páčky, na rozdíl od 3D hlavy, kde se přesná poloha musí nastavovat pro každý směr zvlášť. Některé hlavy se vyrábějí v tzv. RC (QR) provedení, což je označení pro rychloupínací destičku. Tento systém funguje tak, že na fotoaparát se napevno přišroubuje speciální destička (u amatérských stativů plastová, u profesionálních většinou kovová) a ta se pak velmi jednoduše a rychle do hlavy “zacvakne”. Výhoda rychloupínacích destiček je právě v té pohotovosti a rychlosti (kamera se nemusí při nasazování nebo sundávání na hlavu zdlouhavě šroubovat). Destiček můžete mít i více – např. pokud máte více těl nebo máte teleobjektiv se stativovou patkou. Nepatrnou nevýhodou je nižší pevnost takového spojení (u profesionálních modelů je tato nevýhoda zcela zanedbatelná, protože spojení hlavy a rychloupínací destičky je velice pevné; u amatérských stativů to může být jeden z důvodů nižší stability – destička by se neměla po uchycení vůbec pohybovat).

Někdy je důležitá i barva stativu. Zvláště při fotografování divokých zvířat nebo ptáků může stříbrná barva (zejména ve spojení se sluníčkem) způsobit jejich vyplašení. Právě proto se některé stativy vyrábějí v černém nebo dokonce khaki provedení. Např. firma Manfrotto nabízí speciální stativy do přírody, které jsou nejen v khaki barvě, ale mají v ceně další užitečné doplňky: koncovky nohou s ostrými bodci proti jejich uklouznutí na hladkém povrchu, ochranné obaly horní části nohou proti zimě (lépe se s nimi v mrazu manipuluje), apod.

Výčet stativů samozřejmě není (a nemůže být) úplný. Dříve se také daly koupit stativové hlavy, které se jako vývrtka zavrtávaly např. do lavičky či stromů; dnes už je nikde v obchodě nenajdeme (a navíc by nás za jejich používání ani ekologové, ani hlídači parků nijak zvlášť nepochválili). Také existují různé pomůcky pro zlepšení stability, které se uchytí třeba na stůl, okénko u auta, na sloup, dopravní značku nebo na skleněnou tabuli, apod.

A pár rad na závěr pro koupi stativu? Univerzální návod pochopitelně neexistuje, ale přinášíme vám pár otázek, které byste si měli sami zodpovědět a podle toho se při výběru také řídit. Ve valné většině případů je zapotřebí najít vhodný kompromis mezi hmotností, nosností, provedením a cenou stativu. Cena někdy bohužel rozhoduje více, než požadavky fotografa, přesto doporučujeme neslevovat příliš z vašich požadavků, raději ještě nějakou tu korunu našetřit a zakoupit stativ, který splňuje všechny požadavky. Kvalitní stativ, který má již prvky profesionálního modelu, má slušnou stabilitu i nosnost a chvíli určitě vydrží, lze pořídit již od cca 3500,- Kč.

Otázky před koupí stativu:

• K jakému účelu chcete stativ používat?
• Je k tomuto účelu vhodnější monopod nebo tripod?
• Jakou požadujete minimální a maximální výšku stativu?
• Požadujete některé speciální vlastnosti (např. otočení středního sloupku vodorovně nebo hlavou dolů, nezávislé polohování nohou, apod.)?
• Jaký typ hlavy nejlépe vyhovuje danému účelu (kulová, 2D, 3D)?
• Jakou požadujete hlavu?
• Jak velkou nosnost musí stativ a hlava mít?
• Je tato nosnost dostatečná i s výhledem na možné budoucí rozšíření vašeho vybavení?
• Jaká hmotnost stativu a hlavy je pro vás únosná?
• Jakou požadujete barvu stativu?
• Jaké požadujete další doplňky (popruh, brašna, koncovky nohou, úchyty proti přimrznutí, apod.)?
• Jak dlouho má stativ vydržet (jaká má být jeho životnost)?
• Kolik peněz chcete do stativu a hlavy investovat?
• Hodláte v budoucnu stativ nebo hlavu rozšiřovat o další příslušenství?

Pokud si tyto a další otázky zodpovíte, dostanete celkem dobrý návod na to, jaký stativ si vybrat nebo na co se určitě při nákupu zeptat.