Domácí úkol Stíny – vyhodnocení

Zářijový úkol přinesl řadu fotografií, které zastiňují vše ostatní.

Ještě dnes si pamatuji, jak jsem si kupoval svůj první fotoaparát, Corinu I. Bylo to v dolní části Mělnického náměstí (známého z filmové série Básníků), kde v podloubí sídlila – a snad ještě sídlí – drogerie a prodejna fotografických potřeb. Měla pro mne vždy zvláštní kouzlo, vůně mýdla a stáčeného petrojele se mísila s různými ředidly a kosmetickými i chemickými přípravky. A právě kratší stěna jejího nudlózního půdorysu byla vyhrazena všemu fotografickému.

Spolu s jedinečným přístrojem (jak jsem ho ve věku druhé či třetí třídy viděl), jsem od prodavače obdržel důležitou radu: “Až budeš fotografovat, tak si dej pozor, abys měl Slunce za zády.” Jak jistě tušíte, moje první fotografické období bylo plné plochých fotografií, kterým vévodil můj stín. A dlouho jsem nemohl pochopit, čím je tak jiná jedna fotografie z Bulharska, na které jsem toto pravidlo zapomněl dodržet. Nevím, zda mi prodavač takto radil z vlastní neznalosti, nebo zda to bylo takové doporučení na jistotu. Faktem je, že kdybych tehdy dostal radu na modelující osvětlení z boku, čelil bych asi bez dalšího vzdělání problémům s kontrastem i špatnou expozicí, kterou jsem tehdy na tomto přístroji nastavoval podle symbolů mráček – sluníčko (až později mi máma svěřila rodinný expozimetr).

No a konečně se mi tato rada hodila k tomu, abych se nenápadně dostal k
tématu úkolu. Ale ještě než se dostaneme k fotografiím, mám ještě malou
informaci o novince na zkoušku. Dohodli jsme se s Jakubem, že se pro větší
zpestření vyjádříme k fotografiím oba dva, a to nezávisle. Je s tím sice
více práce, ale snad to bude ku prospěchu. Mohu potvrdit, že jsme svá
hodnocení neviděli do momentu, kdy byla u obou napsána poslední tečka.

Hana Braunová

Tobík: Hned první fotografie, která do úkolů dorazila, je právě se
Sluncem v zádech. Jenže my už jsme na spirále vývoje alespoň o závit výše,
takže víme, že se nejedná o chybu, ale o záměrné porušení pravidla.

Zajímavě působí i určitá symetrie, hlavně u vnitřních dvou větví.
Bohužel, tou první věcí, která mě ve skutečnosti upoutá, je cestička v
levém horním rohu. Jen těžko můžeme lidem diktovat, kudy mají chodit,
zamrzí ale, když si takhle pozadí pošlapeme sami. Takže není špatné se
občas zamyslet nad tím, co budeme fotit, než na hladký sníh stoupneme.

Nevím sice, jak by se proměnil snímek a co se nachází v pozadí nad horním
okrajem fotografie, ale doporučil bych pár minut počkat, až se stín posune
více doprava.

Druhou fotografii poslala nad původní plán, ale rozhodně ne zbytečně.
Protisvětlo často svádí k automatickému použití vyjasňovacího blesku a
tahle foto fotografie je dobrým příkladem, že ne vždy je dobré pokušení
podlehnout. Prokreslení stínů je dostatečné a dále mluví fotografie hlavně
gesty. Za povšimnutí stojí především pravá ruka, která je sama o sobě
trochu zmatečná a nepřehledná. Ovšem stačí pohlédnout na stín a hned víme,
že ten klučina má ruku i některé prsty natažené. Takže když se vrátím
pohledem na ruku, už si ji dokážu představit v prostoru.

Jakub: Hanka se nám v tomto úkolu doslova a do pixelu představuje jako fotografka tč. na mateřské dovolené. V první ukázce je vidět její vidění, jak ji mnozí známe. Hra stínů a struktur byla vždy její parketa, ať již byly snímány v Paříži či v české přírodě. Musím pochválit i výběr vlastního stínu, který je skoro dokonalý a hodil by se i jako strom života nejednomu rodokmenu. Snad jen ta cestička na okraji snímku narušuje celkový dojem z fotografie. Druhá fotografie by se dala zařadit do rodinného alba, ale i tak tuto hranici o nějaký ten stupínek přečnívá. Docela si tuto fotografii dovedu představit v ČB provedení, pěkně upečenou až do černa a s vysokým kontrastem.

Hans

Jakub: Sametový sníh s výraznými stíny na dvou příjemných zimních
záběrech, kde snad jen lehký dotek větve s horizontem u jedné z nich
narušuje velice příjemný pohled do zasněžené krajiny, kontrastují se třetí
fotografií, kde naopak stíny a světla plynule přecházejí a vytvářejí tak
velice pěknou hru šedých tónů od bílé až po černou. I Přes tuto jemnost v
přechodech a nevýraznost stínů jsou z fotografie jasně patrné stinné a
prosluněné partie, které se vzájemně dobře doplňují a vytvářejí harmonický
pohled na “obyčejný” průchod mezi domy.

Tobík: Na žádné z uvedených fotografií nejsou stíny hlavním
objektem, jsou tam jakoby mimochodem (alespoň tak to vidím já). Ovšem
zkuste si je odmyslet a snímky se dramaticky změní. Modelují totiž scénu,
naznačují prostor a často zvětšují tonální rozsah. Tím jsou na snímcích (a
nejen těchto) důlezité, bez nich bychom dostali jen ploché geometrické
tvary a Hans by nás nemohl například provést průchodem.

Děkujeme za připomenutí.

Jiří Šebek

Tobík: Jiří Šebek je grafik a na fotografii je to poznat – jedná se
prakticky jen o hru světel a stínů. Opět Slunce v zádech a opět záměrné
porušení pravidla. Zaujalo mě, že dokázal najít stinné partie, které jdou
křížem na jeho stín, protože bez hledání a přemýšlení máme po ruce většinou
jen stíny rovnoběžné. Vůbec je osvětlení schodů neobvyklé – normálně bych
je fotil v protisvětle, aby stupnice byly osvětlené a podstupnice ve stínu
a tím docílil plasticity. Tady jsou nízkým Sluncem osvětleny podstupnice a
stupnice jsou tou téměř stinou partií.

Nakonec zbývá jedna vtíravá otázka – na pravém boku má fotobrašnu – ale co
na tom levém?

Jakub: Stínový autoportrét od Jiřího se zdá být obyčejným záběrem z
fotovycházky, ale promyšlená (až se mi chce napsat dokonalá) kompozice tuto
fotografii pozdvihuje o pár stupňů blíže k vrcholu. Několik diagonál,
zlatých řezů či rovnoběžek tvořených schody, stíny, odlesky či obklady
posunují tuto fotografii skoro až ke grafice a alespoň pro moje oko působí
velice koukatelným dojmem.

Radim Poláček

Jakub: Dva naprosto rozdílné snímky, ať již motivem, tak i tonalitou stínů nám poslal Radim Poláček a pokud dodrží to, co píše v doprovodném mailu “Jsou to fragmenty z budoucího cyklu fotografií, které vznikají hned po prvním ranním otevření očí”, tak se můžeme dočkat velmi zajímavého cyklu fotografií na toto téma. Doufám, že až bude cyklus dokončen či spíše bude obsahovat více fotografií, neb toto může být cyklus nekonečný, pošle Radim odkaz, abychom mohli jeho ranní vidění sdílet s ním.

Tobík: Tak tady máme první příspěvky, které nezachycují stíny v
obvyklém významu. Autor nám jako na ochutnávku poslal ukázky z budoucího
cyklu fotografií, které vznikají hned po prvním ranním otevření očí.

Osobně se mi ten nápad velmi líbí a udivilo mne, jaké se dají pořídit ráno
fotografie. Já tak sotva najdu brejle, natož abych udržel nějaké rovnoběžky
a svislice. Jinak také vídám po probuzení jenom stíny, většinou mají obrysy
dvou psích čumáků. Ten třetí spokojeně spí, protože patří jednomu kmetovi,
který měl už jako štěně rozum a svého zvyku náležitě si pospat se nevzdá
jenom proto, že ráno ženu do práce.

Michal Vallo

Tobík: Michal Vallo poslal dva snímky z pouště, ale osobně tvrdím, že by stačil ten první. Opět Slunce v zádech a opět z toho myšlenka fotografova vykouzlila zajímavý snímek. Především díky výřezu a rámečku mám neodbytný pocit, že koukám na člověka, který stojí ve dveřích na poušť. Tohle je fotografie, kterou bych se nerozpakoval nalepit na ty dveře v životní velikosti.

Jakub: Opět sada stínoautoportrétů, tentokráte zasazená do pouštního prostředí. U prvního snímku se mi líbí posazení figury na základnu, což ve mě vzbuzuje pocit stability. Ani teplé ladění snímku není k zahození. Jen bych doporučil drobnou retuš snímku od rušivých nečistot a kazů. U stativu se opět dostáváme spíše ke grafice, což určitě není na škodu. Doporučil bych trochu jiný ořez, tak aby noha stativu nevycházela přímo z rohu fotografie, ale nechal bych ji opřít o spodní hranu rámečku, čímž by záběr dostal více stability. Do série si dovedu představit ještě jeden snímek fotografa se stativem a všechny tři snímky převést do ČB. Myslím si, že by tak vznikla vtipná série autoportrétů.

Martin Slunečko

Jakub: Martin hned v úvodu svého mailu píše: “Nevím, jestli ten
druhý snímek přesně sedí na kategorii, jsou to spíš “inverzní” stíny 🙂 —
kdyžtak ho klidně vyřaďte.” Martine, proč své fotografie ihned na začátku
shazuješ a vlastní nejistotou odesíláš do fotografických pekel? Já se
domnívám, že to stíny jsou a navíc je to neobvyklý pohled na stíny. Od toho
tyto úkoly děláme, abychom se všichni poučili z nových pohledů, technik či
chyb vlastních nebo druhých. Líbí se mi struktura na snímku, jeho čistota i
kompozice světelných odlesků do prostoru snímku. Příjemné je, že pravý
odlesk začíná až v obraze a nevytahuje nás tak ven ze záběru. Co se prvního
snímku stínů týká, tak snad jen opět ta čistá diagonála hrany schodu mi
nějak nedělá dobře, jinak je to nádherný stín, ze kterého cítím lehké
tajemno starého schodiště.

Tobík: Tak tu první fotku bych rád viděl na papíře v nějakém větším
formátu. Už na monitoru na mne působí velmi dobře a musel bych být velký
hnidopych, abych ji cupoval. Snad jen to světlo při pravém okraji dole bych
přitlumil, aby mě neodvádělo ven. Ale jinak i ta úhlopříčka vedoucí přesně
do levého dolního rohu se těsně před ním vypaří.

Druhou fotografii označil jako inverzní stíny. Musím říci, že mne nijak
zvlášť neoslovuje, navíc mi vadí velké namáčknutí té nejaktivnější části na
pravý okraj. Nicméně ten samotný nápad, že stínů je tolik, až zbývá jen pár
míst, kam dopadá světlo, ten zajímavý je – jen najít nějakou lepší scénu.

Robert Nikodem

Tobík: Někdy je až neuvěřitelné, kde lze najít námět k
fotografování. Pokud jsem u okna, většinou se dívám skrz něj. Robert
Nikodem se podíval pod něj. Už jsem vám dost napověděl, ale přeci jen –
zkuste uhodnout, co na snímcích vlastně je.

To stíny (jak jinak) záclon a žaluzií vykouzlily zajímavou abstrakci. Ale
sám se přiznám, že jsem to luštil asi minutu.

I třetí snímek (neřaďte ho do série s prvními dvěma) se mi líbí, jen tu
jednoduchost kazí několik drobností. Především je to nějaký klacík vlevo
uprostřed, je nesmírně rušivý. Do stejného soudku patří i malý kamínek,
který je pro změnu vpravo. Sám znám tyhle problémy, mozek se upne na scénu
a rušivé drobnosti zjistím až doma na hotové fotografii. Tím, co lze ale
opravit dodatečně, je světlání snímku k levému hornímu okraji, které odvádí
pozornost od ornamentu.

Jakub: Ano Roberte, v tomto případě jsi měl poslat i třetí
fotografii z cyklu záclonových abstrakcí a byl jsi u mě jasným favoritem na
pomyslné vítězství v tomto kole domácích úkolů. Ladné křivky, kontrast i
jemné odstíny šedé škály v jednom záběru pohromadě mě opravdu zaujaly a
dovedu si představit tyto fotografie nazvětšované a umístěné v jakýchkoli
veřejných prostorách, tak aby je mělo co nejvíce lidí na očích.

Josef Krása (chose)

Jakub: Tak tady jsem očekával opět profesionální práci s dávkou
humoru, který Chosému nikdy nechyběl. Po shlédnutí zaslané fotografie jsem
ovšem lehce zasténal a odložil stranou, abych ji ohodnotil později. Bohužel
ani pozdější shlédnutí tohoto snímku mě neposunulo dále než k
fotografickému koši, i přesto, že fotografie splňuje zadání tohoto úkolu.
Budiž Chosemu omluvou, že tak učinil v neúnosném tlaku a spěchu před
odjezdem na dovolenou a nechtěl vynechat toto kolo úkolů.

Tobík: Anfas společně s profilem – vskutku nápaditý způsob, jak
zachytit celou tvář i celou postavu. I když bych jinak asi zdrbal ostrost i
tonální podání, tenhle snímek mi tak nějak připadá, jako by byl starý tak
osmdesát let. Co k té fotografii dodat? A tak jedině díky postavě v pozadí
mohu chosemu jako Hujerovi říci: “No jo, ale co ta hlava? V tvém
(fotografickém) věku?”

Richard Kodera

Tobík: Při otevření první fotografie se mi ihned vybavila vzpomínka,
jak mi dřevěněly nohy v jedné takové malé kabince na Sassolungo. Sdílel
jsem ji totiž se dvěma psy, kteří se suverénně rozvalili po podlaze, aby si
v klidu pospali, zatímco mně ponechali kousek podlahy akorát tak na
pohorky.

Pro Stíny samozřejmě dobrý nápad, jen mi na té fotografii dost věcí nesedí.
Předně myslím, že díky náklonu levé kabinky cítím pohyb vlevo nahoru,
přičemž vlevo je zbytečně mnoho volného místa. Stejně tak je levý horní roh
prázdný. Ubral jsem trochu nahoře a více vlevo a přišlo mi to lepší. Ale
možná ne, ať si to každý posoudí sám. Ani s poněkud světlejší trávou se
nemohu nějak smířit a v celkovém kontextu pak není nic, co by zastínilo
Trochu podivnou kompozici kamenů i jejich vzhled.

Na druhé fotografii se mi díky šikmým dlouhým stínům proměnila obyčejná
jablka v jablka závodní, kterým stíny dodávají zdání pohybu směrem vlevo
dolu. V tomto kontextu mi přijde přirozené a nikoliv rušivé, že jedno už
ujíždí ze záběru a je neostré.

Jakub: Strašidelné obličeje visící nad krajinou nám poslal Richard.
Bohužel u této fotografie mohu jen konstatovat, že splňuje zadání úkolu.
Technická kvalita je opravdu velice nízká a obsahově mě fotografie také
nezaujala. U fotografie s jablky je to již lepší a záběr vykazuje již
známky kompozice (opět je tu však nejistota v umístění malého jablka přímo
do rohu, hlavního objektu na horizontální střed) a práce se světlem. Opět
by šla zlepšit technická kvalita snímku – přeexpozice, odlesky, ostrost tam
kde má být, ale věřím, že tohle Richard vychytá, nenechá se odradit mým
komentářem a postupně od něj budou chodit lepší a lepší fotografie.

Marek Postler

Jakub: Nemám co dodat, solidní záběr a chvilkově i pěkný optický
klam. Někdy nevím, ze které strany je umyvadlo snímáno, i přes to, že podle
vody z kohoutku je to naprosto jasné. Myslím si, že by tohle stálo za
zamyšlení, jestli se do koupelny s foťákem nevrátit a neudělat celou sérii
stínů v koupelně.

Tobík: Až doposud jsme tu měli stíny, které dopadaly na rovnou
plochu a svým obrazem tak přesně odpovídaly obrysu předmětu, který je vrhá.
Tvar stínu může ale výrazně pozměnit tvar plochy, na kterou dopadá. Toho
využil Marek Postler, když vyfotografoval pramínek vody padající z kohoutku
do umyvadla. Pro mne je to jednoduché, čisté, nápadité. Jediné, co mě ruší,
je výrazný odraz světelného zdroje v umyvadle. Ten bych se osobně snažil
buďto zrušit, maximálně potlačit, nebo využít (chápu, že jsem teď napsal
neskutečné moudro; navíc se přiznám, že bych takové věci při focení určitě
nevšimnul). Asi bych jako první pokus použil samotnou žárovku s velkým
černým papírem v pozadí, aby osvětlovala jen umyvadlo. Případně bych použil
obdélník bílého papíru, přetnutý černým křížem a získal tak zdánlivý odraz
okna. Ale to je jen taková pustá teorie …

Petr Ježek

Tobík: U Petra Ježka mne zaujaly dvě fotografie, které ukazují, jak
může dvourozměrný pohled klamat. I když jsou objekty zapadané sněhem z
fotografovaného směru kulaté, ve směru osvětlení jsou špičaté, jak vidíme
na stínech (tedy – zdá se mi, že se jedná o ten samý objekt, ale to
nevadí).

Třetí fotografii musím ponechat bez komentáře. Mám pocit, že je zajímavá,
ale abych se na ni mohl naladit, potřeboval bych klid a ten momentálně
nemám. Jsem trochu ve shonu a moje mysl neustále někam těká a ani na třetí
pokus jsem neudržel soustředění. Není to příjemné, ale lepší si to přiznat,
než hned prohlásit fotografii za nezajímavou.

Jakub: Petr ví čím mě podplatit, mám “ježkoviny” moc rád a i tyto
jeho stíny se mi líbí. Jen si u jedničky a trojky nejsem jist ořezem na
pravé straně, kde se mi zdá obraz příliš násilně ukončen. Moc pěkné
kontrasty jak zaoblené předměty dokáží vrhnout ostrý stín. Nepřipomíná vám
to něco?

Zdeněk Mazán Safalátek

Tobík: Hned první fotografie přináší další pohled na stíny. Buďto
můžeme hovořit o stínech jako o temných objektech, které ztratily většinu
detailů či svoji původní sílu, nebo prostě o tmavších tónech fotografie. A
ještě malé upozornění. Všimněte si, že navzdory často uváděnému pravidlu
neplatí, že fotografie musí mít alespoň něco úplně černého a něco úplně
bílého.

Stín stromu mezi okny je výborný nápad. Proto je taková škoda, že byl
vyfotografován zřejmě z náhlého popudu. Dotyky s levým oknem jsou rušivé.
Přitom stačilo počkat, až se stín posune kousek doprava.

I poslední fotografie je zajímavá. Stále nechápu, jak je možné, že stín
vpravo je klikatý a ten vpravo je rovný. Nicméně i tady si dovolím pár
připomínek. Osobně bych se na stíny více soustředil, takže bych posunul
pohled více doprava tak, abych více potlačil zábradlí a zahrnul i spoj
stínů vpravo. Dále bych srovnal osu pohledu tak, aby první i poslední schod
byly rovnoběžné vzájemně i s okraji, nebo bych celou kompozici pojal
úhlopříčně a zcela vynechal zábradlí vlevo. Kdeže jsou ty schody?

Další Stíny jsou k vidění stránkách autora.

Jakub: Být Zdeňkem asi bych zvážil zařazení modré fotografie temných
stínů stromů a nahradil ji třetí teple laděnou fotografií, která by vhodně
doplnila zbývající noční záběry. Strašák mezi okny je dobrý, se stínem na
schodech si trochu nevím rady. Snad by pomohl ořez z pravé strany až na
čtverec a narovnání fotografie dle svislých sloupků zábradlí.

Renata Grošaftová

Jakub: Zaslanou fotografii bych spíše zařadil do kategorie krajiny, i když při troše fantazie by šla přijmout i mezi dnešní úkol. Stín který je tvořen mraky na zalesněném kopci je velice nevýrazný a diváka (mě) v tomto případě spíše zaujme bohatá obloha a horizont, než ona světelná hranice.

Tobík: Renata Grošaftová přišla s dalším nápadem – stíny mraků dopadající na krajinu. Výborný postřeh, výborná myšlenka, ale bohužel není ve snímku moc poznat. Základním problémem je podle mne to, že stín okupuje celé popředí. Druhým problémem je, že v tomto konkrétním případě je příliš tmavý, alespoň já na monitoru pouze tuším nějaké detaily. V souvislosti s předchozími problémy pak nepomáhá ani relativně malá výška nad okolním terénem.

Osobně bych se snažil najít vyšší kopec a počkal na protrhanější oblohu, která krajinu více rozdělí. Zaslaný snímek bych alespoň fotografoval se slabším přechodovým filtrem, aby bylo popředí čitelnější, ale stále ještě tmavší a modelovalo tak krajinu. (Upřímně řečeno bych to nafotil, jen pokud by se mi naskytla příležitost. Určitě bych kvůli fotoúkolu nejezdil každý den kdoví kam na kopce kontrolovat stíny …)

Je ovšem možné, že na velké zvětšenině působí i tento snímek dobře.

Tomáš Kulda

Tobík: Tomáš Kulda poslal první a jedinou fotografii s dovětkem:
“Doufám že se bude líbit…” Líbí se, a to nápadem i kompozicí. Obvykle
míváme na fotografiích světla plná detailů a v případě potřeby stíny bez
kresby. Tady je kresba v zastíněných partiích, zatímco ve světlech téměř
chybí.

A právě ke světlům mám jednu připomínku. V levé polovině jsou nějaké stopy
kresby, pravá polovina je zcela bílá. Zřejmě je to důsledek dopadu paprsků
na kulatý kmen, nicméně tato nejednoznačnost mi vadí. Dokážu si představit
i fotografiku, na které budou světla zcela bílá bez kresby a stíny budou
mít plný tonální rozsah díky značně zvýšenému kontrastu, ba dokonce klidně
může být i pérovka, ale prosil bych celou plochu snímku pojmout jednotně.

Jakub: Opět extrémní kontrasty posouvající fotografii ke grafice,
ale musím říci, že ta vyžraná místa na fotce nejsou zrovna šálkem čaje
určeným mé osobě.

Michal Kočí

Jakub: Nejen Vás, Michale, zaujal stín ženy a ozdobného bambusu na
stěně. Fotografie je zajímavá i barevně, kde “optická” vada okna tvoří
zajímavé nádechy. Co bych si ale dovolil vytknout vašemu snímku je jeho
finální úprava. Asi bych doporučil lehkou retuš teček na stěně v oblasti
brady a ucha a hlavně odstranění černého rohu vpravo nahoře. Za pozornost
by určitě stála i “vinětace” v ostatních rozích, kterou bych doporučil
zlikvidovat, nebo naopak spíše zdůraznit a orámovat tak vlastní objekt na
fotografii.

Tobík: Zdařilá siluetka, i ten bambus je dobře poznat. Pouze ten
růžek vpravo nahoře ruší. Co takhle zkusit pérovku v černé nebo v sépii a
přidat nějaký rámeček?

Libor Šos

Tobík: Tak tahle trojice fotografií mě opravdu pobavila. Snažící se
cyklista s ohromnýma nohama na zdeformovaném kole je jak vystřižený z
komiksu. Dva tenisti jsou na tom podobně, dobře, že mají takhle zvednuté
nohy a že je v pozadí hříště. Hned vím, co jejich vrhači dělali a o to více
mě jejich hra pobavila (já vím, že nehrajou doopravdy, ale klidně si to
mohu namlouvat). A ruční stínoví psíci jsou prostě geniální, i kompozice je
výborná. U mne za deset.

Jakub: Libore, asi musíš sám cítit, že ta barevná na tenise nemá co
dělat mezi těmi druhými stíny. Kolo je dobré, ale ruce mě dostaly. Ty živé
ruce v kontrastu s plochými stíny v pozadí dělají snímek pěkně prostorový a
stíny to oživuje, hmmm, to můžu.

Hynek Bakstein

Jakub: Jediný fotograf, který pojal stíny jinak než temný obraz na
osvícené ploše, byl Hynek. Je vidět, že stíny nemusí být jen pochmurné,
tíživé či strašidelné, i když tuto poslední podmínku dokáží splnit i
Hynkovy stíny :-), ale že stíny dokáží být i zářivé a veselé. Navrhoval
bych větší ořez dolní části snímku až pod nápis “stíny duo”, čímž by se
fotografie více uzavřela a pohled vy nevypadával přes bílou plochu z
obrazu. Oceňuji “jiný” pohled na stíny.

Tobík: Bylo za pět minut dvanáct (tedy uzávěrka), když konečně
dorazila fotografie, na které skutečně nebyly stíny v původním slova
smyslu. Má název “Je čas koupit oční stíny”. Dobrý nápad i dobré provedení,
více dodávat netřeba.

Honza Havlíček

Tobík: Příjemná fotografie, kde hrají opravdu jen stíny plotu, s
mírně dráždivou orientací vlevo nahoru. Pěkné, dobrý je i stín křížem v
levém dolním rohu (sloupek?), který zastaví pohled ženoucí se po tlustším
vodorovném stínu. Jen mi osobně vadí to přerušení vodorovné linie skokem za
okraj. Snad by bylo lépe udržet linii ve snímku, odskok jako takový nevadí.

Jakub: Honza nám poslal, dalo by se říci stínovou klasiku, která
určitě oko diváka neurazí, ale asi nevyvolá ani nadšené ovace. Trochu mě
znervozňuje negativní sklon stínů planěk a i převažující hmota na pravé
straně fotografie.

Štěpán Obdržálek

Jakub: Opět tak trochu stínová klasika, tentokráte lampy na zdi. Na
tomto záběru mě však zaujala rozbitá skla na lampě. Máte pocit, že sem se
zbláznil? Tak koukněte na světlejší kameny, které vytvářejí iluzi rozbitého
skla. Středová kompozice na mě naopak působí velice sterilně a nezajímavě.

Tobík: Tak tohle je skutečně zajímavý nápad – obarvené sklo vrhá
barevný stín. Navíc není ploché a proto má stín strukturu. Díky tomu – ač
možná ne záměrně – s tímto stínem pěkně hraje i struktura kamene
zastíněného víkem lampy.

Už jen spíše dotaz k audienci, nežli nějaká výtka. Když tak můj pohled
pěkně sklouzne shora dolů až ke stínu kuličky, bývá občas stržen malým
stínem kamene těsně u dolního okraje. Má taky někdo takový pocit, nebo jsem
už přehnaný puntičkář?

Pavol Ečegi

Tobík: A máme tu poslední čtenářský příspěvek. Několikrát jsem se k ní vracel a pořád mi vadilo, že jsou stíny na ploše rovnoběžné se stínem koule, takže mě ten nedostatek konfliktu uspával. Jenže pak se mi začalo zdát, že stíny nejsou rovnoběžné, ale sbíhají se a koule se (díky vlastnímu stínu) podél nich žene k neznámému cíli. Tak šťastnou cestu.

Jakub: Velice příjemně barevně provedený snímek s kombinací přímých a oblých tvarů a stínů. Přemýšlím, zda by nebylo lepší, kdyby stín směřoval po diagonále více do pravého spodního rohu, čímž by se i pěkně světlem zvýraznil horní oblouk koule a fotografie by se mi pak zdála být vyváženější. Navíc je nyní dost málo místa mezi stínem a pravou stranou fotografie a mám pocit, že mi stín i s koulí uteče ven z obrazu, i když náklon je na druhou stranu.

Tobík

A abyste neřekli, že si na vás vymýšlíme úkoly a sami sedíme s rukama za hlavou a nohama na stole, tak přidávám jednu svoji. Vznikla jednou v podvečer, kdy jsme si šli se synem zalétat. Při jedné donášce jsem zahlédl svůj stín a jeho. Rychle jsem tedy nakomponoval a cvaknul.

Pár slov závěrem

Teď tedy máte možnost vidět, jak shodně i rozdílně mohou dva lidé vidět
jednu a tutéž fotografii.

Nicméně si troufám říci, že všichni domácí úkol splnili. Podle mého každá s fotografií odpovídá tématu. Trochu mě překvapilo, že se našel jen jeden z nás, který se nejprve zamyslel nad slovem a pak využil jeho další význam. Například jsem doufal, že Jakub, jakožto dokumentarista, najde v archivu stínovou vládu, nebo alespoň stínového ministra. Nebo alespoň jejich gorily, tedy osobní ochranku coby jejich stíny…

Také nikdo nezaznamenal, že byl v říjnu k vidění (i vyfotografování) stín Země dopadající na Měsíc, no prostě zatmění Měsíce. Já koneckonců také ne, seděl jsem na třídní schůzce.

Na druhou stranu – jak nad tím přemýšlím, tak mě zase tolik možností nenapadá…

Co mne potěšilo, je skutečnost, že se řada autorů klidně předvedla jedinou fotografií, která jim přišla nejlepší, a odolala pokušení poslat tři fotografie jen proto, aby využili celý limit. Tím vás nenabádám, abyste posílali jen jednu fotku, to, prosím, ne. Ale značí to určitou vyspělost všech autorů. Pamatuji si, že jako začátečník jsem si často v podobné situaci říkával: “Honem, co ještě mohu nacpat jako pátou fotku?”.