Střípky z Kalifornie

Dnes zaskočíme na chvilku do jednoho kalifornského okresního města a jeho nejbližšího okolí a podíváme se na drobnosti z každodenního života.

Jsme na pobřeží Pacifiku, asi sto kilometrů severně od Los Angeles. Právě vychází slunce a města Camarillo, Oxnard, Santa Paula a Ventura, přikrytá lehkou ranní mlhou, ještě spí. Nelamte si moc hlavu tím, kde které končí a jiné začíná. Nepoznáte to ani když jimi projíždíte po dálnici 101.
Všechna leží v nížině z jihozápadu olizované oceánem a ze severovýchodu uzavřené pahorky, které jsou prvními hlídkami horského řetězce Coast ranges, dosahujícího v této oblasti výšky až 2700m. To je však až dál od pobřeží, tady se výšky pohybují v řádech několika stovek metrů. Na jihovýchodě se kopce přibližují až k pobřeží a jmenují se Santa Monica mountains a jsou oblíbeným výletním místem obyvatel losangeleské aglomerace, která se za nimi táhne až donedohledna.

Kopce jsou teď, v polovině března, většinou zelené a rozkvetlé. V sadech u jejich paty dozrává první úroda citronů a pomerančů (druhá bude napodzim). Ráno bývá chladno, přes den se ale vzduch vyhřeje na příjemnou teplotu, dovolující krátké rukávy. Dále v horách však na severních svazích stále ještě leží zbytky sněhu. Přestože častým přívlastkem Kalifornie je “slunná”, dokáže i tady v některých obdobích den propršet. Po ulicích se pak valí potoky vody, protože kanalizační síť pro odvod dešťové vody je tu poměrně řídká. Mimo město se po většinu roku suchá koryta zaplní a na některých vedlejších silnicích se můžete setkat s dopravní značkou, upozorňující na zaplavení vozovky. Nevyplatí se kvůli několika dnům stavět most.

sklizeň citronů	pozor, voda na silnici	po dešti

Již jsem se dotkl jedné pro nás neobvyklé dopravní značky. Silniční provoz však má další zvláštnosti, se kterými se v Evropě těžko setkáme a které nás můžou zaskočit.

Především musíte umět číst a rozumět anglicky: jednoduchá značka přikázaného směru jízdy zde má podobu tabule s nápisem “pravý pruh musí odbočit doprava”, zákaz zastavení je (otrocky přeloženo) “žádné zastavování kdykoliv”. Dalšími lahůdkami jsou například semafory umístěné až za křižovatkou nebo čtyřcestná stopka. Pro nepozorného Evropana, zvyklého zastavit na červenou až těsně u semaforu, může mít zažitý bezmyšlenkovitý způsob jízdy fatální následky, neboť se díky svému zvyku ocitne na nejméně vhodném místě, uprostřed volného směru. Čtyřcestná stopka pak ukládá povinnost zastavit na hranici křižovatky bez ohledu na to, ze kterého směru přijíždíte. Auta pak odjíždějí v pořadí, ve kterém přijela. Pokud přijela ve stejnou chvíli, platí prý pravidlo pravé ruky. Setkal jsem se i s lidmi, kteří o pravé ruce nic nevěděli a tvrdili, že v takovém případě se prostě řidiči domluví – jeden na druhého kývne, aby jel. A je to. Rád bych viděl, jak by tohle fungovalo v Praze.

To, že je možné adoptovat děti, ví každý. V pražské zoo můžete navíc adoptovat nějaké zvíře a přispívat na jeho stravu. V Kalifornii nejen že můžete adoptovat zvířata z útulku, jsou tu ještě dál: tady se dá adoptovat dálnice. Adoptivní rodič potom zodpovídá za úklid odpadků ze “svého” kusu dálnice. Může ji buď uklízet sám, nebo platit specializované firmě. Náklady si potom může odečíst při výpočtu daní. Okolí dálnice je tak čisté – ovšem jen v pásu udržovaném na základě adopce. Vzdálíte-li se kousek dál, narazíte na obvyklou směs odpadků jako u nás.

To svědčí o tom, že čistota je důsledkem toho že “na to jsou lidi” a ne mimořádné uvědomělosti a vyspělosti národa. V indiánské rezervaci kmene Navajo na území států Arizona, Utah, Colorado a New Mexico tento systém nefunguje a okolo silnic je tomu odpovídající chlív.

Další tabulkou, se kterou se můžete setkat při procházce klidnými obytnými čtvrtěmi, je Sousedský dohled. Vidíme vás, pozorujeme vás a když se nám nebudete líbit, zavoláme na vás policii. A skutečně. Po čtvrthodinovém bloumání s foťákem po ulici kde se vzalo, tu se vzalo policejní auto. Jelo pomalu, vedle mne přibrzdilo a policisté si mě zkoumavě prohlíželi. Potom objelo blok a dalo si repete. A ještě jednou. Pak už jsem byl na hlavní ulici a pro sousedy jsem přestal být potenciální hrozbou. Ale už si mě pamatují!

I dříve bylo zvykem, že na oficielních budovách a úřadech vlála americká a kalifornská vlajka. Po událostech 11. září 2001 (v hovorové řeči “the nine-eleven”) se však tento zvyk rozšířil: vlajka už není jen vyjádřením národní hrdosti, stala se i symbolem podpory vlasti v těžkých dobách. Můžete ji tak vidět na obchodech, rodinných domcích nebo i autech. Tištěné plátěné vlajky různých velikostí se dají koupit za pár centů v supermarketech. Dokonce se vyrábějí i zvláštní držáčky vlajek, které se nasadí na hranu okna automobilu.

Amerika je u nás považována za vrchol pokroku v oblasti techniky. Samozřejmě, kosmický program a výpočetní technologie mluví samy za sebe. V každodenním životě ale vše až tak high-tech není. Američané jsou šetrní, zbytečně neplýtvají a zdaleka ne každý bydlí v luxusní vile, jaké můžete vidět ve filmech.

Ve Ventuře a okolí jsou standartem lehké montované domky, z nichž leckteré byly postaveny v první polovině minulého století. Samozřejmě se liší velikostí, stavem a rozlohou pozemku podle možností majitele, obytné přívěsy (které v amerických podmínkách dosahují rozměrů solidní chaty a nejsou určeny ke každodennímu převážení), sloužící často v jiných státech za obydlí chudším vrstvám, jsem zde však neviděl. Ani domů s nájemními byty není mnoho. Domky – i starší – se často kupují na hypotéky, které jsou zde dostupnější než u nás.

Splátky spolu s provozními náklady jsou leckdy srovnatelné s cenou pronájmu.

Zařízení domků je mnohdy používáno dokud funguje a ze stavu některých plynových spotřebičů a elektroinstalace by naši revizní technici zešedivěli. Elektrická energie je k domkům přiváděna venkovním vedením, které je často uměleckým dílem. Dráty jsou všude, mnoho sloupů je přizdobeno transformátory a pořídit snímek, na kterém by se nevyskytly dráty, je obtížné.

Kapitolou samou pro sebe jsou pak koupelnové baterie. Existuje mnoho různých systémů různého stáří, díky nimž se prozaické sprchování v motelu stává dobrodružstvím: jak nastavit proud vody a její teplotu a pak to pustit do sprchy, když na všechno máte jen jedno kolečko? Ale, prosím, vodou neplýtvat. Přivádí se sem z hor a není jí nazbyt. A na pití si najděte něco jiného, voda je cítit chlorem a když z ní uvaříte čaj, na hladině se utvoří zrcátko.

Snad jedinými spotřebními předměty, kde se zřídka setkáte se zastaralými výrobky, jsou automobily. Auto je pro místní obyvatele životní nutností, bez něj se díky velmi nedostatečné veřejné hromadné dopravě nikam nedostanete. Všude je to daleko.

Ztráta způsobilosti k řízení vozu, například díky nemoci nebo vysokému věku, je proto opravdovým problémem a činí člověka závislým na jeho okolí. Mezi automobily převažují americké a japonské značky, méně často pak německé a řídce švédské vozy. Německé automobily jsou považovány za něco lepšího, precizního a kvalitního, co převyšuje běžnou americkou produkci. Bez ohledu na to, že leckteré byly vyrobeny v sousedním Mexiku a Německo nikdy neviděly.
Staré vozy často nesou známky koroze, ne ale na takových místech jako jsme zvyklí u našich aut.
Tady rezaví karoserie v ploše, tam, kde lak za léta provozu slezl nebo ho sedřely kartáče myček.

Pěšky se chodí velmi málo. O kinech, kde se na plátno díváte ze svého auta, jste již jistě slyšeli. Dokonce k nám i dorazila další americká vymyšlenost, provozovny rychlého stravování “drive-thru”, kde si u stojanu s reproduktorem přímo z auta objednáte, popojedete a u okénka kýžené obdržíte. Amerika už je ale dál: mají tu “drive-up” banky. Přijedete ke stojanu, do pouzdra vložíte šek, pouzdro potrubní poštou odešlete do budovy, do mikrofonu řeknete, co si přejete a za chvíli vám přijedou peníze zpátky. Dají se takhle provádět všechny základní operace – převody, výběry, ukládání. Inu, pořád je co se učit.

Když dostanete hlad, můžete zaskočit do běžné restaurace s obsluhou (je libo steak, čínskou, mexickou, japonskou, italskou nebo thajskou kuchyni?) nebo do některé z jídelen rychlého stravování. McDonald’s a KFC znáte i od nás, tady je však podobných řetězců několikanásobně více. Ať už je to Taco Bell s mexickými jídly, největší konkurent McDonalda Burger King, Subway s obloženými vekami, Wendy’s a mnohé další, jedno mají společné: standardní sortiment v rámci toho kterého řetězce, příznivé ceny a standardní úroveň služeb.
A nedostanete v nich pivo. K prodeji alkoholu je totiž třeba mít licenci. Vyprávění jednoho Američana, který navštívil Prahu, o tom, že u nás koupíte pivo na každém rohu a můžete ho popíjet na ulici (tady to zákon zakazuje), proto znělo jeho přátelům jako krásná pohádka.
Zvláštní kapitolou jsou pak jídelny typu “sněz kolik můžeš”. Zaplatíte pevnou taxu (obvykle mezi šesti a deseti dolary), dostanete talíř a sklenici a jste vpuštěni k baru, kde si můžete nabrat dle chuti a hladu co hrdlo ráčí.

Ještě si zaskočíme za jednou aktualitou do nedaleké Santa Barbary – je to tam jen půl hodinky autem po dálnici. Tam se totiž dnes koná demonstrace proti válce v Iráku.

Provoz na hlavní třídě je uzavřen a z dolního konce, od oceánu, pomalu přichází za zvuku bubínků skupina asi dvou set demonstrantů. Mávají na diváky na chodnících, promlouvají na ně, usmívají se. Nad hlavou rukou napsaná hesla, americké vlajky skutečné i upravené tak, aby vystihovaly názor nositelů na zahraniční politiku Spojených Států.

Vlajka, na které je tradiční pole hvězd nahrazeno hvězdným kruhem Evropské Unie mě zaujme. Vmísím se do davu, dojdu k sympatické ženě, která vlajku nese a lámanou angličtinou ji žádám o vysvětlení symboliky. Zjevně je zmatená, ale ochotně přivolá kolegu demonstranta, který mi vypráví o koloniální politice USA a jejich snaze získat třináct kolonií. Děkuji já i nositelka vlajky a pak už se díky úkroku na chodník stávám z demonstranta čumilem. Průvod pokojně projde kolem, za ním projede policejní auto a anton a zas je klid.

Než jsem se vrátil ze Santa Barbary, den už nám pokročil. Od moře přišla mlha a přikryla celé pobřeží. Dnes se žádný úchvatný západ slunce nekoná.
Tak nashledanou – zase někdy jindy a někde jinde.