Študáci a kantoři Ladislava Sitenského

Pokud máte rádi nostalgii dávných časů a černobílé fotografie z dob, kdy se o barvě fotografům mohlo jen zdát, nenechte si ujít výstavu žijícího klasika české fotografie Ladislava Sitenského (1919) v jídelnách Obecního domu.

Vystavený soubor nazvaný Študáci a kantoři vznikal v letech 1933–1938, v době, kdy Sitenský studoval na reálném gymnáziu ve Slovanské ulici v Praze na Vinohradech. Pozoruhodné je, že většinu vystavených fotografií autor pořídil tajně, pod lavicí… a dostal za to ředitelskou důtku.

Ladislav Sitenský proslul především jako válečný fotograf – velmi známé je zejména jeho působení u 312. stíhací peruti v Anglii za 2. světové války. Jeho tvůrčí cesta se tím samozřejmě nevyčerpává, naopak, a její rekapitulace je značně obsáhlá: 12 vlastních obrazových publikací, 23 samostatných výstav, řada ocenění – to nejvýznamnější asi ze Světové výstavy v Bruselu v roce 1958. Současná výstava Študáci a kantoři se vrací do úplných počátků Sitenského tvorby, do studentských let 1933–1938. Jak sám autor přiznává, fotografovat začal v roce 1933 a první fotografie otiskl v roce 1935 – z toho vyplývá, že nejstarší fotografie na výstavě pořídil jako čtrnáctiletý chlapec, nejmladší jako devatenáctiletý maturant. A tak je výstavu také třeba posuzovat: nemáme před sebou ukázky z tvorby vyzrálého autora, ale především jeho začátečnické pokusy – a z tohoto úhlu pohledu jsou vystavené fotografie přinejmenším pozoruhodné. Soubor totiž nejen dokládá autorův talent, ale také cílevědomost, vůli a probuzenou vášeň fotografovat a zachycovat prchavé momenty. V doprovodném textu k výstavě Sitenský píše: “Nikdy jsem se nesetkal s někým, kdo by soustavně fotografoval ve škole pod lavicí tak jako já.” Na tom asi něco bude – zatímco snímků ze školních výletů, exkurzí, škol v přírodě a lyžařských kurzů má skoro každý začínající fotograf požehnaně, na systematické zachycení dění přímo při vyučování si troufl málokdo. To samozřejmě vyžaduje nejen odvahu, ale také jistou dávku zručnosti.

Výstava Ladislava Sitenského Študáci a kantoři má ještě jeden zajímavý moment: autor tu bez uzardění vystavuje své první fotografie (vesměs momentky zachycující spolužáky a profesory), zatímco řada dnešních fotografů se za své nekomplikované začátky spíše stydí. Jistě, fotograf na vrcholu tvůrčích sil asi nemá valný zájem se chlubit svými “dětskými nemocemi” a přiznat, že v začátcích vlastně vůbec nebyl originální, zatímco osmdesátiletá legenda české fotografie má na nostalgii a návraty do mládí už nárok. I když jsem na výstavě potkal přímé pamětníky, kteří poznávali na fotkách konkrétní tváře, nemyslím, že by byla určena přednostně jim. Ze Sitenského starých fotografií na diváka dýchne atmosféra dávných let první republiky, ale zároveň se může zamýšlet nad tím, co se vlastně za uplynulých sedm desetiletí změnilo. Patrně dojde k tomu, že dnešní společnost je celkově pestřejší, o něco svobodnější a také tolerantnější k nejrůznějším excesům, ale v jádru se toho zase tolik nezměnilo – snad jen to, že tehdejší konvence byly nahrazeny novými.

V době, pro níž je charakteristická honba za pixely, rychlými autofokusy a co nejlepšími parametry sekvenčního snímání, není na škodu se zamyslet se nad fotografickou technikou, kterou byly snímky pořízeny. Tak tedy, Sitenský ve 30. letech fotografoval dvouokou zrcadlovkou Rolleiflex s pevným objektivem se světelností 3,5, snímky pořizoval tajně pod lavicí a (i kdyby tehdy byl) nemohl při tom používat žádný blesk. Za velmi špatných světelných podmínek (až vteřinové expozice “z ruky”) však vznikla celá řada zdařilých fotografií, vyznačujících se bezprostředností, výstižným zachycením okamžiku a místy i s překvapivou kompozicí.

Výstava několika desítek černobílých zvětšenin (30×40 a větších, často i čtvercových) zobrazuje studentský život v různých podobách – jen s výjimkou dívčího živlu a milostných vztahů. Cyklus je s dobovou příznačností uzavřen do chlapecké třídy reálného gymnázia: jsou tu zachyceny každodenní cesty do školy, přestávky, teoretická výuka včetně náboženství, tělesná výchova, studentské hry a zábava, školní výlet, i zakončení studia maturitní zkouškou. A je třeba přiznat, že v cyklu Študáci a kantoři jsou mnohem působivější překvapivé momentky profesorů než fotografie spolužáků. Z “tajných” fotografií učitelů je kromě snímků prof. tělocviku Gargela a katechety prof. dr. Jana Kauckého asi nejlepší snímek prof. Nečas “Ježíšek” při zkoušení, ze kterého je přímo cítit napětí okamžiku i respekt z učitelovy osobnosti. Záběry spolužáků jsou naproti tomu s výjimkou nerežírovaných situací (zkoušení, nápověda) více konvenční a jejich hodnota je spíše dokumentární. Celkovým pojetím z vystavené kolekce výrazněji vybočuje snad jen emotivně laděný snímek chlapeckých siluet v protisvětle nazvaný Na školním výletě.

Celkově z výstavy čiší pohoda uzavřeného a bezpečného světa, radost ze života i jistý sklon k mladistvé recesi. Dalo by se říci, že to jsou fotografie z doby, kdy je člověk šťastný, protože, jak se zpívá v jedné písni, ještě neví, co ho čeká… Výstava Ladislava Sitenského Študáci a kantoři zachycuje první fázi tvorby legendy české fotografie. Bez ní by naše představa o jedné mimořádné tvůrčí dráze nebyla úplná.