Svět popkultury objektivem Antona Corbijna

Pokud jste se tam zatím nedostali, ještě máte možnost, ale skutečně na poslední chvíli: v Leica Gallery v Purkrabství Pražského hradu je do 6.10. k vidění výstava fotografií nizozemského fotografa Antona Corbijna s názvem Werk. Corbijn je autorem jasně vyhraněným a monotematickým – zaměřuje se totiž na portrétování známých osobností soudobé popkultury, zejména rockerů a dalších muzikantů, herců, režisérů a spisovatelů…

Výstava Antona Corbijna Werk dobře zapadá do dosavadního směrování Leica Gallery: hlavní ambicí této nově zřízené galerie je představit českému divákovi díla současných veličin zahraniční fotografie. Hlavním měřítkem při posuzování hodnoty je tu úspěch vyjádřený vydělanými penězi a zařazení umělce mezi všeobecně známé osobnosti. Nic ve zlém, Leica Gallery sází na celebrity světové fotografie – nehledejme tu proto nějaké experimentátory nebo představitele menšinových proudů. A tak je to i s Corbijnem: z dospívajícího fandy, který běhal s aparátem po rockových koncertech a fotografoval své tehdejší idoly, se stala hvězda, která za den práce vydělává v přepočtu statisíce korun. Měřeno prací třeba našich fotografů podobného zaměření to může znít jako pohádka. Co za tím je? Štěstí, neobyčejná pracovitost, umění být v pravé chvíli na pravém místě nebo opravdu mimořádné tvůrčí schopnosti?

Holanďan Anton Corbijn se narodil v roce 1955 jako syn faráře. V sedmnácti nastal v jeho životě osudový zlom, který rozhodl o jeho další dráze – v tisku mu vyšly první fotografie místních rockových skupin. Od té doby fotografoval na nejrůznějších koncertech a ve studiích, od roku 1976 pracoval jako samostatný fotograf pro časopis Oor. Od roku 1979 žije v Londýně a zpočátku pracoval pro časopisy Rolling Stone, Harper´s Bazaar a Elle. Své nejlepší věci vytvořil v 90. letech – obsahují je dvě autorské fotografické publikace, které následovaly po knižní prvotině Famouz (1989): nejprve vyšla kniha černobílých (převážně hnědě tónovaných) portrétů hudebníků Star Trek (1996) a o tři roky později následovala publikace „modrých“ náladových portrétů Still Lives (1999) . Současná výstava v Leica Gallery představuje právě snímky ze dvou posledně jmenovaných publikací. Opravdový nadšenec si je může na místě za 1700,- Kč i zakoupit.

Anton Corbijn naštěstí není jen dobrým řemeslníkem, parazitujícím na slávě jiných: jeho styl se pomalu ale jistě vyvíjí a na jeho fotografiích se tak postupně objevují nové motivy a nečekané nálady. Corbijn, dříve zastánce tvrdě realistických, velmi kontrastních černobílých obrazů, postupně přešel od dokumentarismu k hledání pod povrchem věcí: dokladem tohoto směrování je nejen zmíněná publikace Star Trek, ale i podstatná část současné výstavy. Corbijn v tomto období přešel k měkčímu tónování svých fotografií (převažuje sépiově hnědá) a k citlivějšímu hledání výrazu a nepřímé charakterizaci portrétované osoby pomocí akce nebo pozadí. Ano, Corbijn v tomto období opravdu hledá pod maskou umělce člověka z masa, krve a kostí: ubývá siláckých gest, na odiv stavěného drsňáctví, „kuřáckých“ portrétů a pohledů „z očí do očí“. Corbijn není fotografem pubertálních hvězdiček a sezonních hitmakerů: nepochybně má dobrý vkus, i když, zdá se, je velmi opatrný, pokud jde o umělce na okraji zájmu médií. Tuto opatrnost by někdo mohl považovat i za jistý druh snobismu. Rozhodně však není žádným undergroundovým fotografem, což se někdy uvádí: polem jeho zájmu jsou slavní lidé, ale má jistou hranici jejich umělecké poctivosti (nebo kvality, chcete-li), pod níž nejde: tou je ve vystaveném souboru nepochybně bard dívčích srdcí Jon Bon Jovi. Převážná většina ostatních portrétovaných osobností je umělecky mnohem výše: je tu k vidění například skvělý portrét Toma Waitse, dále Boba Dylana, Neila Younga, Leonarda Cohena, Briana Ena a mnohých dalších umělců, třeba i z jiných uměleckých odvětví. Corbijnův záběr naštěstí přesahuje svět pop-music směrem k filmu a literatuře. Kromě herců jsou tu zajímavé portréty režisérů Davida Lynche, Martina Scorseseho a zejména Wima Wenderse, z literatury pak například Williama Burroughse a Allena Ginsberga. Poslední ze jmenovaných snímků svou mimořádnou emotivní silou pak předznamenává změnu stylu, která vyústila do Corbijnova „modrého“ období a jejímž výrazem je zmíněná publikace Still Lives (1999) . Toto období je v Leica Gallery zastoupeno sice menším počtem fotografií, avšak vesměs jde o gigantická modře tónovaná „plátna“ značné emocionální síly: autor tu nejen používá modrou barvu jako výrazový prostředek vyjadřující odcizení, melancholii a strach uprostřed davu, ale začíná objevovat i dosud neobvyklé, ozvláštňující rekvizity a situace (Björk, „panenka“ s panenkou, Willie Nelson, muž s černou tváří, nebo Robbie Robertson, anonymní čtenář v kapuci), k podtržení svých záměrů se nevyhýbá ani umístění postav do krajiny. V těchto snímcích již Corbijn nehledá člověka pod maskou umělce, ani nevytváří nové ikony, jak se cyklus snažili interpretovat někteří teoretici, ale jako svébytný umělec, nezávislý, pevně stojící na svých nohou, se vyjadřuje ke světu popkultury a zachycuje jej z odvrácené strany: v cyklu Still Lives se také nejvíce odpoutal od světa reklamy a užitého, krátkodechého umění. Jeho všelijak rozpité a neostré obrazy se tak mohou zarýt pod kůži i člověku, pro kterého je soudobá popkultura příliš mělká.

Anton Corbijn je dalším z umělců-fotografů, jejichž dílo vzbuzuje rozporuplné ohlasy. Pro někoho bude jen jedním z úspěšných tvůrců reklam, pro jiného je tento dvorní fotograf skupin Depeche Mode a U2 naprosto nedostižným tvůrcem kultovních obrazů. „Dobrý portrét nechává divákovi představit si, že tento člověk by mohl dělat také zcela jiné věci,“ říká Corbijn. Přes všechnu úctu k fotografovi, který v mnohém umělecky překonal laťku soudobé reklamní fotografie, mám dojem, že to pro jeho fotografie tak úplně neplatí. Zajímavou výstavu proto doporučuji především pozornosti každého, kdo se kromě fotografie orientuje i ve světě showbyznysu, ale zachoval si alespoň špetku dobrého vkusu.

P.S.: na závěr poznámku, která do předchozího textu tak úplně nezapadá. Jeden z recenzentů o Corbijnovi napsal: „Corbijn… pracuje za denní gáži 800 000 korun. To vypovídá o tom, že svoji práci dělá dobře…“. Opravdu se dá měřit kvalita odvedené práce a u umělce hodnota díla výdělkem? Nebyla by podle tohoto vulgárně tržního pojetí kdejaká pornohvězda lepší herečkou než členové činohry Národního divadla?