Světelnost objektivu patří mezi základní parametry fotografické techniky. Čím je objektiv světelnější, tím má širší použití, ovšem i zde je to především otázka rozumného kompromisu.
Co to vlastně je světelnost objektivu, si vysvětlíme na poměrně jednoduchém příkladu. Objektivem vniká světlo do přístroje stejně jako např. oknem do pokoje – čím je okno větší, tím je v pokoji více světla. Podobně je to u objektivu – čím více světelných paprsků díky konstrukci objektivu dokáže projít přes čočku, tím se na film dostane víc světla. Lze tedy říci, že světelnost závisí na tom, jak velký je poměr průměru svazku paprsků k ohniskové vzdálenosti.
Průměr svazku rovnoběžných paprsků vstupujících do objektivu označujeme jako průměr vstupní pupily a značíme D. V případě jednoduchých objektivů je průměr vstupní pupily roven průměru čočky nebo přední objímky objektivu. U většiny objektivů ale přední čočka zpravidla mívá průměr mnohem větší než je bezpodmínečně třeba, takže z jejího průměru nelze světelnost stanovit; je to i proto, že objektivy se skládají z většího počtu čoček a ostatní čočky také mají na světelnost určitý vliv. Vypočítávat světelnost ale ostatně není potřeba, protože bývá uvedena buď přímo na objímce objektivu, nebo v návodu.
K vyjádření světelnosti se užívá základní clonové číslo – k. Tato veličina udává, kolikrát se vejde průměr vstupní pupily do ohniskové vzdálenosti daného objektivu. Objektiv je tím světelnější, čím je základní clonové číslo menší (tzn., že objektiv o světelnosti 1,8 je světelnější než objektiv světelnosti 4).
Ideálním číslem světelnosti je číslo 1, kterého jako první dosáhli konstruktéři firmy Leitz u legendárního objektivu Noctilux. Později se objevily i objektivy o světelnosti 0,9 apod.; tato extrémně vysoká světelnost však nemá pro běžnou fotografickou praxi téměř žádný význam, nemluvě o tom, že podobné objektivy jsou velice nákladné. Dnešní běžně používané zoomy k zrcadlovkám mají světelnost v průměru od 3,5 do 5,6. Profesionální zoomy mívají světelnost 2,8. Objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností mají světelnost zpravidla kolem 1,8 (vyskytují se i objektivy světelnosti 1,2 či 1,4 resp. 2,0 a 2,8). U kompaktů je světelnost objektivů obecně nižší, málokdy je větší než 3,5; spíše se setkáme s případy (zejména u kompaktů se zoomem), kdy je světelnost 6,7 i více.
Je žádoucí, aby objektiv byl co nejsvětelnější, protože hodně světelným objektivem můžeme fotografovat dostatečně krátkými časy (neboť dovoluje nastavit malou clonu) a také můžeme dosáhnout malé hloubky ostrosti. (Hloubka ostrosti je veličina určující pole zaostřeného obrazu, tedy “odkud kam” ve vzdálenosti od objektivu bude obraz ostrý). Není ale bezpodmínečně pravda, že čím je objektiv světelnější, tím je nutně lepší, protože extrémní světelnost se někdy projevuje příliš změkčenou kresbou, neostrostí v rozích apod. Záleží především na tom, pro co chceme objektiv používat. Světelné objektivy jsou vhodné pro akční snímky z ruky, pro portréty (při otevřené cloně je malá hloubka ostrosti a můžeme rozostřit pozadí) nebo pro fotografování na málo citlivý film. Naopak pro krajinářskou fotografii není velmi světelný objektiv zpravidla třeba, neboť – aby byla co největší hloubka ostrosti – je nutné více zaclonit, a tudíž je vlastně jedno, jakou má objektiv světelnost.
Pokud to podmínky dovolují, je i u světelných objektivů obvykle vhodné o několik čísel zaclonit, protože se tím zlepšuje kresba. Každý objektiv má svoje optimální clonové číslo, při kterém je jeho kresba nejostřejší. Většinou se nachází někde uprostřed rozsahu nastavitelných clon (u lepších objektivů bývá nižší, u horších vyšší). Samozřejmě, pokud chceme úmyslně dosáhnout měkčí kresby nebo pokud clonu diktuje požadovaná hloubka ostrosti nebo čas, pak cloníme jinak.
Světelnost je sice důležitá hodnota, ale na kvalitu fotografií má vliv zpravidla jen ve velmi omezené míře, protože na snímku nebývá na první pohled poznat, zda byl vytvořen více či méně světelným objektivem. Někdy je velmi světelný objektiv nutný, ale většinou se bez něj lze obejít. I ten nejsvětelnější objektiv v rukou špatného fotografa je vlastně zbytečný – pro kvalitu snímků jsou určujícím činitelem v rozhodující míře hlavně schopnosti autora a použitá technika je může v nejlepším případě pouze podpořit.
