Naše cesta začala na dnes již neexistující letecké lince Praha – Allepo – Damašek – Praha. Tato linka byla pozůstatkem kdysi velmi čilých obchodně politických vztahů Československa se Sýrií.
Dodnes mají Syřané k Čechům a Slovákům velice vřelý vztah a mnozí pociťují i vděčnost za hospodářskou pomoc a výstavbu řady průmyslových objektů z doby před rokem 1989. Soudě podle značného množství automobilů Škoda na ulicích syrských měst zřejmě některé obchodní vztahy pokračují i nadále. Letadlo přistálo v Allepu v noci a natankovalo palivo. Část cestujících vystoupila, část nastoupila a letělo se do Damašku. Tam se zase částečně vyměnili cestující a letadlo pokračovalo do Prahy. Kdo zaspal, mohl se klidně probudit opět v Praze.
Někdy po 3. hodině v noci jsme se dostali mikrobusem do našeho hotelu, kde nás nechali spát až do 8 hodin. Příjemně odpočatí jsme se po snídani vypravili do Damašku, nejstaršího hlavního města na světě.
První dojmy jsou podobné jako v jiných velkých arabských městech – hluk, pestré oděvy, různě zahalené ženy a odpadky. Zde navíc chudě zásobené obchody, téměř žádné cizí firmy a nezvykle velké množství policistů.
V obchodech s fotoaparáty převládá ruské zboží. Nejlepší přístroj je zrcadlovka Zenit. Město působí celkově šedě a omšele. Na první pohled může člověk získat dojem rozsáhlé stavební činnosti, ale ve skutečnosti jsou rozestavěné objekty většinou opuštěny a postupně chátrají.
Přímo v Damašku registruje UNESCO 216 památek. V samém centru města se nachází již od roku 715 slavná Umajjovská mešita, navštívená v letošním roce papežem Janem Pavlem II.
Modlitebna je 156 metrů dlouhá a 97 metrů široká. Údajně pojme až 12 000 věřících. Mešita se stala architektonickým vzorem pro stavbu všech dalších mešit po světě. Uvnitř modlitebny je umístěn hrob Jana Křtitele, u kterého se modlí jak křesťané, tak muslimové (Jan Křtitel byl podobně jako mnozí křesťanští svatí včetně Ježíše Krista přijat mezi muslimské proroky).
Jestliže působí Umajjovská mešita dojmem velkoleposti a starobylosti, pak mešita Ruqajja je opravdovým architektonickým skvostem. Čistota tvarů a barev je obdivuhodná. Do šatny jsme museli odevzdat své boty (nechtěl bych zde jako šatnář pracovat, protože tuto šatnu bylo možno nalézt i se zavřenýma očima) a ženy z naší skupiny obdržely černé pláště sahající až na zem s černou kapucí.
Na rozdíl od křesťanských kostelů, kde pociťuji chladnou přísnost všech těch svatých jsem zde měl naopak pocit uvolnění a pohody. Syřané se krátce pomodlili a pak spolu diskutovali nebo jen tak seděli a odpočívali nebo dokonce i spali. Co se dělo v ženské části jsem zahlédl jen krátce. Muslimky nějakými hadříky donekonečna čistili stokrát očištěné jakési svaté místo, snad hrobku. Na nádvoří se místní lidé vzájemně fotografovali a tak jsem i já vytáhl svůj aparát a protože nikdo nic nenamítal, fotil jsem i uvnitř mešity nejdříve stropy, pak celé sály i s věřícími a nakonec jsem v sobě nalezl tolik drzosti, že jsem fotografoval skupinky Syřanů nebo jednotlivé modlící přímo z rozloženého stativu.
Další atrakcí Damašku jsou súky (tržiště), kde lze dostat vše od koření přes textil, obuv, tepané předměty až po drobnou elektroniku. Súky jsou zastřešené děravým vlnitým plechem a v prvních patrech pokračují obchody nebo jsou zde dílny. Před vstupem do nejproslulejšího súku Hamidíja nás zastihl pravý nefalšovaný prudký déšť. Lidé vybíhali na ulici, smáli se a nechávali se promoknout. Průvodce nám vysvětlil, že déšť je v Damašku zcela neobvyklý a pro obyvatele znamená dar nebes. My jsme se natlačili pod plechovou střechu súku, přeskakovali louže a vyhýbali se vodě padající dírami ve střeše.
Na ploše 5500 m2 se nedaleko Umajjovske mešity rozkládá palác al-Azm z let 1750 -1751, částečně přeměněný na muzeum řemesel, krojů a zvyků. Původně musel být palác velmi příjemným místem na bydlení s bazény, fontánami, zákoutími, se nevysokými stavbami z různě barevných mramorů, s maurskými oblouky a perskými ornamenty.
Nedaleko od našeho hotelu nás čekala v příjemné restauraci večeře – předkrm, různé misky čehosi, co chutnalo po jogurtu, plavalo v oleji a nabíralo se kornoutkem vytvořeným z arabského nekvašeného chleba. Další chod byl cosi smaženého trochu připomínající smažený sýr. Hlavním jídlem byly vařené kusy kuřete a rýže. První den to chutnalo docela dobře. To jsme ovšem netušili, že tyto pokrmy budeme s menšími obměnami dostávat denně k snídani, obědu i k večeři. Od třetího dne jsme jedli spíše z hladu než pro chuť.
Utrmácení po celém dni a částečně probdělé noci jsme se dostali na pokoj. Podobně jako v dalších hotelích během cesty jsem nejdříve spravil rezervoár na WC a zapnul televizi. Podařilo se nám vyladit celkem dva programy. Na jednom se střídala lidová hudba a vážná hudba – oboje znělo podobně, ale jednou byli hudebníci a zpěváci oblečeni do lidových krojů a podruhé do slavnostních úborů. Na druhém programu běžela stále se opakující zpravodajská relace, záběry ze schůzí a něco jako televizní inscenace. Reklamy nebyly, ale každou hodinu se stále opakovaly záběry izraelských vojáků střílejících do palestinských dětí, naříkající palestinské ženy nad zastřelenými Palestinci a pohřební průvody s rakví zahalenou palestinskou vlajkou.
Druhý den nás čekala prohlídka křesťanské čtvrti s kostelem svatého Pavla. Svatý Pavel byl původně římský voják jménem Šavel a pronásledoval křesťany. Pak jednoho dne prohlédl, přijal křesťanskou víru, sám se stal pronásledovaným a byl v Damašku vězněn. Pomocí přátel uprchl a nechal se spustit z hradeb v místě, kde dnes stojí kostel sv. Pavla.
Literatura:
El Hassanová, Helena: Sýrie – Turistický průvodce, Sagitta, Praha 1994
Brůhová Stanislava, Brůha Jiří: Šukran znamená děkuji, Libanon Sýrie, Jiří Brůha A+U Design, české Budějovice 2000
Simonis Damien, Finlay Hugh: Jordan and Syria, Lonely Planet Publications 1997
Použitá fotografická technika a materiál:
2 těla Pentax MZ-5N, v jednom Fujichrome Sensia II 100 ASA, ve druhém Fuji New Superia 400 ASA. Objektivy SMC Pentax 80-200mm f/4,7-5,6 převážně použitý na těle s negativním filmem a Sigma 17-35mm f/2,8-4,0 většinou na těle s diapozitivním filmem. Objektiv SMC Pentax 28-70mm f/4,0 byl používán méně často. Stativ Manfrotto 190B s kulovou hlavou a rychloupínací destičkou.
