Tajemný svět zanikajících továren

Fotograf Václav Jirásek připravil pro Galerii Rudolfinum soubor sedmi desítek velkoformátových barevných fotografií s názvem Industria. I když mu šlo především o dokumentární fotografie, výsledek nezapře jeho výtvarné vidění.

Václav Jirásek: z cyklu Industria, 2004–2005. © Václav Jirásek

Industria se snaží zachytit podivný svět zanikajících továren, svět, který je zvláštním způsobem zároveň odpudivý i přitažlivý. Továrny, které vznikly již za průmyslové revoluce, zažily rozmach za první republiky a staly se chloubou minulého režimu, často již dožívají. Jiné jsou v troskách nebo z plánů měst úplně zmizely. Václav Jirásek však nechtěl dokumentovat jen trosky. Snažil se zachytit i továrny, které prosperují. Po dvou letech práce se mu sešlo tolik fotografií, že musel z cyklu vyřadit záběry exteriérů a jádrem cyklu se staly fotografie továrních interiérů a portréty lidí, kteří ve fungujících provozech pracují. Portréty dělníků ve stylu tzv. straight photography, tedy zpříma, z očí do očí, bez příkras a velkých gest, svůj projekt výrazně polidštil. Bez lidí by měla Industria spíš podobu apokalyptické vize Země po třetí světové válce.

Václav Jirásek: z cyklu Industria, 2004–2005. © Václav Jirásek

Jiráskova Industria je tak trochu dokumentem naruby. Autor jde proti tradici české černobílé dokumentární fotografie a používá prostředky příznačné spíš pro fotografii architektury. Fotografuje barevně, vytváří obrovské zvětšeniny. Běžným digitálním fotoaparátem pořizoval jen pracovní skici, “naostro” pracoval velkoformátovou kamerou, poté záběry skenoval a zpracovával digitálním procesem. Otázkou však je, zda si téma opravdu zasloužilo tolik sálů prestižní galerie a tak velké zvětšeniny. Nebudou návštěvníci Industrii považovat za nafouknutou bublinu a odcházet s dojmem, že méně je někdy více?

Václav Jirásek: z cyklu Industria, 2004–2005. © Václav Jirásek

Jedno je jisté – Jiráskův pohled na svět továren je spíše vnějškový. K tématu zpočátku záměrně přistupoval jako nezúčastněný dokumentarista, rozhodnutý nepodléhat vábení „obrazovosti“ ani sociálnímu soucitu. S postupem práce se však do tématu více a více nořil. Postoj, který se mu dařilo „udržet“ u zanikajících továren, se u fungujících provozů zároveň s poznáním lidí z masa a kostí měnil a do projektu víc a víc pronikaly prvky sociálního dokumentu.

Václav Jirásek: z cyklu Industria, 2004–2005. © Václav Jirásek

Jiráskovo pojetí portrétu je netradiční. V době, kdy se řada fotografů zaměřuje na fotografování celebrit a jiných „dokonalých“ lidí, přichází Jirásek s portréty „umouněných“ dělníků z těžkého průmyslu a zaplňuje jimi celý výstavní sál. Z tváří fotografovaných lidí můžeme číst nejen jejich povahu, ale i to, čemu se říká „lidský úděl“. A samozřejmě i těžce získanou důvěru, odevzdanost, rezignaci i vzpurnost. Portréty tohoto druhu vyžadují značnou schopnost vcítění a porozumění pro povahy lidí, kteří jsou často ve své jednoduchosti dost složití a nevypočitatelní. Václav Jirásek při otevření výstavy hovořil o obtížích, které měl při získávání povolení k fotografování ve většině továren, ale právě i tom, jak těžce si musel získávat důvěru lidí, které chtěl v „jejich“ prostředí fotografovat.

Václav Jirásek: z cyklu Industria, 2004–2005. © Václav Jirásek

Z fotografického hlediska jsou nejzajímavější částí Industrie snímky, kterým by se dalo říkat „dílenská zátiší“. Některé z nich mohou vnějškově připomenout fotografie Ivo Přečka a dalších členů významné fotografické skupiny DOFO, jejichž drsné fotografie z prostředí olomoucké Sigmy na počátku 60.let šokovaly. Zatímco u Jiráska jde o pohled víceméně návštěvnický, v Přečkových fotografiích je však zřejmá přímá a silná osobní zkušenost. Dalo by se také říci, že ve svých „dílenských zátiších“ Jirásek nejvíc zužitkoval své malířské vzdělání, protože je v nich patrný značný cit pro kompozici obrazu. Není na nich sice zachycen žádný člověk, ale na rozdíl od jiných fotografií Industrie je z nich přímo cítit „člověčina“.

Václav Jirásek: z cyklu Industria, 2004–2005. © Václav Jirásek

Ať už je Industria jakákoli, Václav Jirásek (1965) je zajímavý autor, jehož cesta není ani zdaleka tak přímočará jako třeba jeho někdejšího souputníka Ivana Pinkavy, který se velkou výstavou v Rudolfinu představil před dvěma lety. Zatímco Pinkava své téma již před léty našel a nyní je soustředěně rozvíjí, Jirásek je neklidná povaha, která neustále hledá. Při svém hledání nejenže šlápne i vedle, ale také boří a popírá i to, co vytvořil dříve. Vzpomeňme nejen na cyklus Slévárna Vaňkovka, který je přímým předchůdcem Industrie, ale i na Jiráskovy starší romanticko-dekadentně laděné práce vytvořené anonymně v rámci tajemné fotografické skupiny Bratrstvo, soustředěnou práci s kýčem v cyklu západů slunce nebo rozkvetlého ovocného sadu. Dojdeme k tomu, že Václav Jirásek ve svých čtyřiceti letech nepřestal hledat, a proto nás na rozdíl od jiných fotografů může ještě lecčím překvapit.

Na závěr považuji za potřebné konstatovat, že toto není jen úvaha na téma zanikajících továren, ale zároveň i vzpomínka na léta, kdy jsem se – především díky své mladistvé nerozvážnosti a tvrdohlavosti – do podobného prostředí dostal. Nepatřím tedy mezi ty, kteří měli ve svém životě prst otlačený jen od spouště fotoaparátu. V paměti mám pachy težkých provozů, které nejdou z těla smýt ani tím nejvoňavějším mýdlem, špínu za nehty a na bříškách prstů, která nejde dolů ani nejhrubším kartáčem, i podivnou industriální symfonii složenou z klapotu obráběcích strojů a temného dunění válcoven.
A možná právě proto Jiráskově Industrii tak docela nevěřím a možná právě proto mi připadá jen jako k dokonalosti dotažené fotografické cvičení.