Na jedné straně pětasedmdesátiletý fotograf, který si léta fotografoval jen sám pro sebe. Na druhé třicetiletá slovenská fotografka, která tvoří doslova „za pochodu“. Tak rozdílní, že je spojuje snad jen množství použitého materiálu. Oba právě vystavují v Praze.
Takoví jsme byli
Také vás přitahují fotografie, z nichž dýchá kouzlo zašlých časů? Prohlídka fotografií Gustava Aulehly (1931) v lecčems připomíná listování ve starém rodinném albu. Našli jste někdy ve skříni nebo na půdě složku s otcovými či dědovými fotografiemi a zamrazilo vás při jejich prohlížení? Prchavé nálady dávno minulých dní, intimní momentky z rodinného života, výmluvné okamžiky z pracovního „procesu“ a z maloměstského života… To všechno zachycují dokumentárně laděné fotografie Gustava Aulehly.
 |
| Gustav Aulehla: Ve vlaku, 1960. © Gustav Aulehla |
Ovšem aby nedošlo k omylu: Gustav Aulehla není žádný kronikář okresního formátu, ale fotograf osobitého vidění, schopný vystihnout přesný („rozhodující“) okamžik, a hlavně, člověk s vyhraněným smyslem pro jemný, mírně ironický humor. Pokud je pravda, že má ve svém archivu devadesát tisíc negativů, pak asi není velká škoda, že se ty nejstarší ze 40. let nedochovaly. V té době byl Aulehla ještě opravdovým amatérem, a i když fotoamatérské pozice zastával i později a vlastně celý život, jeho poválečné fotografie vystihovaly život mnohem výstižněji než snímky leckterého profesionální fotografa. Ale jedno je jisté – ke svým nejlepším záběrům z 60. let musel Aulehla lidsky i umělecky dozrát.
 |
| Gustav Aulehla: V UNIMO buňce na stavbě, 1982. © Gustav Aulehla |
Asi by nikdy nefotografoval s takovou lidskou účastí, kdyby v mládí neonemocněl tuberkulózou. „V obzvlášť vnímavém věku jsem pozoroval těžce nemocné pacienty i jejich konce, když na vedlejších postelích umírali. Tuberkulóza mě navždy poznamenala…“ říká k tomu. Náhle si uvědomil, že život je jiný, než si myslel. Uvědomil si, že je to pomíjivý dar… A právě v tu chvíli se mu dostal do ruky katalog z proslulé výstavy Lidská rodina a monografie Henri-Cartier Bressona. Gustav Aulehla dozrál a s tím se změnily i jeho fotografie. Začal se pozorněji dívat kolem sebe a hledat okamžiky, které třeba nepatrně, ale přece jen „hýbou“ světem. Od úzce osobního pohledu přešel k hledání podstatných, snadno zobecnitelných situací a jevů. Proto jeho staré fotografie nenudí. Naopak, mnohé i po několika desetiletích doslova žijí.
Samozřejmě se dá namítnout, že z devadesáti tisíc negativů se několik desítek dobrých fotografií vždycky vybere. Možná to tak opravdu je. Ale i kdyby tisíce dalších fotografií Gustava Aulehly neměly sílu vystavené kolekce, těch pět desítek pečlivě vybraných snímků si o své místo v dějinách českého humanisticky laděného fotografického dokumentu jasně řeklo.
Z vystavených fotografií je zřejmé, že Aulehla celý život fotografoval s nadšením, z hluboké vnitřní potřeby. A je úplně jedno, zda fotografoval intimní rodinné chvilky (Helena a dítě, Krnov, 1961), staré, hrdé a nezlomné „rodáky“ (Vyznamenání z 1. sv. války, Krnov, 1960), všední život maloměsta (Hlavní náměstí, Krnov, 1961), ironizoval (Vojenská přehlídka, Krnov, 1961), nebo si s fotoaparátem víceméně jen pohrával (U železniční tratě, Krnov 1959). To, že měl svůj Flexaret, Weru nebo později Leicu vždy u sebe, hovoří za mnohé. Život bez fotoaparátu by pro něj nestál za nic.
Jací jsme? Invenční, hraví, ale i vzteklí…
 |
| Petra Feriancová: Wanstead Flats, 2002. © Petra Feriancová |
I když jsme Petru Feriancovou (1977) označili za fotografku, mnohem trefnější by bylo označit ji za multimediální tvůrkyni. Fotografií na její současné pražské výstavě nazvané Mimochodem (By The Way) moc není. Visí tu jen deset zvětšenin formátu 100×150 cm z jejích „krajinářských“ cyklů Almost Blow Up a Victorian Boredom, v nichž se zaměřila na londýnské zahrady a parky a velmi svérázným způsobem parafrázovala obrazy starých krajinářů 18.a 19. století jako byl Watteau nebo Constable.
Proč jsme slovo „krajinářských“ dali do uvozovek? Není v tom žádná ironie, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale spíš náznak, že jde o něco netradičního. Feriancová sice fotografuje, ale fotografkou v pravém smyslu není. Fotoaparát využívá – stejně jako videokameru – k získání obrovského množství materiálu, k němuž později usedá a třídí jej, stříhá a „slepuje“. Když je hotova, výsledek nejednou zahodí do koše a začíná znovu.
Reeditací dříve zhotoveného materiálu vznikla i převážná část současné výstavy. Feriancová sama o sobě s oblibou říká, že je spíš divákem než tvůrcem. Práce s nahromaděným materiálem ji uspokojuje mnohem víc než vlastní fotografování a filmování. Ale nejen to, nic jí neříká fotografická technika ani technická kvalita fotografií, příliš se nezabývá ani původností použitého materiálu. Své fotografie nebo videozáznamy si dokonce ráda vyměňuje s jinými tvůrci, například s Norem Jesperem Alvaerem, hostem její pražské výstavy.
Dnes – po narození dcery – se Feriancová zklidnila a žije „spořádaně“ v Bratislavě. Předtím byla „on the road“. Sedm let žila v Itálii, kterou procestovala křížem krážem s jednorázovým aparátem v kapse, poté nějakou dobu strávila v Londýně. Z materiálu nasbíraného v letech 2000–2004 vzniklo i trojdílné černobílé video nazvané To Whom It My Concern (Love Letters), nesporný vrchol současné výstavy. Spojením zvuku, mluveného slova a zčásti též obrazu vzniklo sugestivní dílko, z něhož autentický prožitek přímo čiší. Feriancová v něm použila úryvky milostných dopisů, které dostávala v letech 2000–2002, doplnila je „konkrétní“ hudbou ze svého okolí i rockově znějícími rify a podtrhla střídmým obrazem. S překvapivou silou tu zachytila napětí mezi mladými milenci, kteří jsou ještě natolik neokoralí, že nejsou schopni kompromisů ke světu ani k sobě.
 |
| Petra Feriancová: Čierny Balog, 2005. © Petra Feriancová |
Petra Feriancová nechce diváka – jak sama říká – nudit, ale spíš překvapovat. Nechce mu dávat ani návod, jak k jejím multimediálním projektům přistupovat. Ty se dají vnímat jako výsměch tradici, jako vědomí faktu, že se tradiční formy vyjádření vyčerpaly, i jako výraz prosté radosti z tvorby bez ohledu na řemeslo, rady a doporučení. A samozřejmě i jako výzva k aktivitě. Pokud budeme volně citovat z jejích Love Letters, pak je třeba něco dělat hned teď a teprve později „číst Prousta, hrát tenis a šoustat jako staří lidé“.
Takoví jsme byli. Jací jsme?
Mezi fotografiemi Gustava Aulehly a projekty Petry Feriancové leží několik desítek let. I když Feriancová není fotografka v obvyklém smyslu slova, její výstava dokládá proměny, kterými umělecká fotografie v posledních letech prochází. Neznamená to však, že je třeba šmahem zavrhnout tradici. I „staré“ věci mohou překvapit. Třeba fotografie Gustava Aulehly, kterého představujeme přesto, že jeho pražská výstava právě končí.
Petra Feriancová
To i moje sedmileta dcera by to s krabičkou od mýdla nafotila lip. 🙂
petra feriancová
Taky to není fotografka, ale “multimediální tvůrkyně” :))) A ti nic umět nemusí, pokud jejich “dílům” nerozumíš, je to pouze problém tvojeho malého rozhledu, chápeš ?
petra feriancová
Chápu, budu nejspíš omezenec.
petra feriancová
Ano, to je přesné
petra feriancová
No pozor pozor, já bych nebyl tak hrrr. Před takhle suverénním zhodnocením bych se šel na tu výstavu podívat. Z toho, co tady je, se dá těžko usuzovat. Ono to v kontextu může získat úplně jinou kvalitu.
petra feriancová
tak tak… vobzvlášť ty havrani na hřišti sou pekelný… asi si taky udělám výstavu:)))
petra feriancová
Neviděl jsem celou výstavu, autorku neznám a přemýšlím, čím si tento článek vysloužila.
Buďto je ta výstava tak dobrá a byly jen špatně vybrané přiložené fotografie nebo je to článek na objednávku nebo to napsal Jiří zahradnický z vlastních pohnutek, možná se znají.
Kdyby takto vypadala celá výstava, tak já bych se rozhodně, přes veškerou snahu autorky, jednoduše nudil. 🙁
petra feriancová
dobry den, autora clanku neznam,. a dakujem zan,. vystava je do 3.6. chodte sa tam pozret,..-je skvela..potom sa o tom mozme porozpravat.
petra feriancová
Ano, to je dost dobře možné. Vaše dcera má asi v sedmi letech stále ještě dost odvahy, spontaneity, nevázanosti, stále má ještě mysl nesešňerovanou schamtickým myšlením. Ale buďte klidný, jistě to v ní záhy zabijete.
petra feriancová
Jestli to náhodou nebude tak, že slečně Feriancové závidíte to že ona vystavuje a o ní že se píše a o vás ne, i když si myslíte že dokážete fotit a prezentovat se líp než ona.. Ale to samozřejmě nepřiznáte.
petra feriancová
Ne! Takovými výtvory bych se nechtěl prezentovat. Skutečně NE!!
takoví jsme byli
možná de vo ňákou srandu…
takoví jsme byli
No, sranda to opravdu je… Nazornej priklad toho, ze 99% uspechu je umet se zviditelnit…
Petra Feriancová
Pokud patříte k technicky orientovaným fotografům a máte rádi třeba k dokonalosti vycizelované krajiny Ladislava Kamaráda, pak vás fotografie Petry Feriancové rozhodně nenechají v klidu. Všechny vznikly fotoaparátem na jedno použití, takže jejich technická kvalita je po zvětšení na 100×70 skutečně dost hrozná. Ale není právě to součástí hry, komunikace s divákem? Návod na vnímání takovýchto věcí neexistuje – můžete se rozčilovat, polemizovat, považovat to celé za podvod nebo si třeba “udělat” lepší výstavu. Feriancová se svou výstavou nevědomky strefila do fotografů, kteří kvůli neustálým starostem o technické vybavení vlastně ztratili z fotografování radost.
petra feriancová
Souhlasím že velký počet “fotografů” kvůli neustálým starostem o technické vybavení vlastně ztratili z fotografování radost…. a taky je možné že Feriancová z fotografování má radost jako málokdo. Ale pokud mluvím za sebe, já jsem z toho spíše smutný. Samozřejmě, je to jen a jen věc názoru a možná je to ten největší umělec za posledních 100let…. ale mne ukázky techto fotografií dokonale utvrdily v tom, že bych se na takovou výstavu podívat nešel… … 🙁
petra feriancová
ehm, feriancova jiste nemuze ztratit z fotografovani radost, ponevadz nefotografuje. jen koupi jednorazovy fotoaparat a macka a macka a macka , az ma za zlomek casu stejne materialu jako Aulehla. zel narozdil od nej se u ni neda namitnout moznost vybrani nejake dobre z takovych kvant. japato cimpato? a taxe spis “nevedomky NEstrefila do (vkusu) fotografu…”, byt ty obrazky jiste postaci pro jeji vytvory.
urcite medialni, ale spis perfomer(-ka) nez umelkyne, jejiz vytvory me nechavaji zcela v klidu, stejne jako moznost ujiti teto vystavy. ktera je jiste skvela, jak zde nekdo pod nikem perfomer(ky) pokorne naznacuje…
Postřehy z výstavy !
Byl jste tam někdo? – Napište!
děs
Dnes to není o tom, jestli někdo něco umí, ale o tom, jestli to umí prodat. A někteří umí prodat i své diletantství, pokud to správně masám vysvětlí a podají.
děs
Nejen dnes, tak to bylo vždycky.
hodnocení
Koukám,že je to tu samej odborník-hodnotit někoho podle dvou fotek velikosti 800×600 pixelů mi připadá dost odvážné.
hodnocení
No tak nějak předpokládám, že pokud chci článkem upozornit na jakoukoli výstavu a pozvat/nalákat tak čtenáře tohoto webu (jinak dle mého názoru velice nadprůměrného), vybíral bych z toho nejlepšího co výstava nabízí…. a jestli tyto ukázky jsou “něco z toho nejlepšího” tak to spíše od výstavy odradí …. (samozřejmě jen můj subjektivní názor – nikomu ho nevnucuji)
Nechápu zde některé zmínky, že někomu vadí, že autor je žena a nebo dokonce Slovenka. To právě naopak a moc rád bych se šel podívat na výstavu slovenské fotografky (či multimediální umělkyně) 😉 … jen by mne musel alespoň “něco” zaujmout ….
hele,….
nemate spis problemy s vlastnim sovinismem…ze Feriancova je ze Slovenska? a to tady nekterym autorum prispevku apriori vadi? co tak se na vystavu tech dvou autoru podivat az poto tady onanovat?….chvalit nebo kritizovat?
hele,….
oprav me, jestli se mylim, ale vzdycky sem si myslel, ze sovinismus je nenavistne smysleni k zidum? v tvem pripade by se hodil vice pojem xenofobie…,ale o to tu nejde… podobne srackofotky z vistavy jsem nedavno videl na fotografovani.cz. schodou okolnosti byli take od zeny. i u tohoto pripadu se obevili dve skupiny jedna zapornych kritiku a kladnych… zajimave je, ze ti kladni argumentovali stejnymi argumenty jako u teto autorky…
ja se ptam, nebyl tento clanek napsany prave proto, aby me na tu vystavu dostal? i kdyz sem zastance experimentni fotografie, tak tohle je sracka z dlouhe chvile, at uz je to v jakem koliv rozliseni…
hele,….
ano mylis se,…
hele,….
Šovinismus je nesnášenlivost vůči jiným národům obecně. Nenášenlivost vůči židům je antisemitismus.
hele,….
Nemají, klid, oni nejsou proti Slovákům. Oni jsou omezení univerzálně.
hele,….
taky se mi tyhle fotografie, co vybirali ke clanku moc nelibi..ani CB ani farebne, jenze vystavu nebudu moct zhlednout, takze nemohu kritizovat autory ve vseobecnosti. Je pravdou, ze hodne vynikajicich fotek je schovanych po suplicich a ve skrinich protoze autori nemeji potrebu aneb nechteji je nejak verejne prezentovat..i to je skoda hlavne pro zajemce o fotografii a navstevniky vystav.
Kde jsou ty výstavy?
A kde, prosím, jsou vlastně ty výstavy? Aulehla je v PHP, to vím, ale ta druhá…? Nějak to v textu nemohu najít. Bývá zvykem, že recenzent to alespoň nějak stručně ke svému textu připojí. Omlouvám se, ale asi jsem nějak staromódní nebo pohodlný shánět tuto informaci jinde… 🙂
M.
kde jsou ty výstavy?
Podívejte se vlevo k článku na související linky. Tam jsou vždy odkazy do našeho kalendáře akcí.
Pohled
Nevím, ale myslím si, že paní multimediální tvůrkyně se prezentuje fotografiemi. Jsem toho názoru, že autor by něměl být tak “autorsky zaslepený), že by měl posoudit úroveď svého díla, před tím, než jej bude někde prezentovat masám. Poslední dobou jsem viděl spostu výstav podobného kalibru, při kterých jsem jen dospěl poznání, jaká vlastně tato společnost masírována medii všeobecně vlastně je. Zpravidla byla prezentací děl mladých autorů,kteří se domnívají jak svělé mají fotografie a přitom neznají fotografie či jména svých starších kolegů (Sudka, Westona) a i kdyby je znali, tak jim chybí jedna podstatná vlastnost fotografa a tou je dle pokora. Pokora k lidem, k přírodě atd.
Budu se opakovat, ale viděl jsem hodně mediálních prezentací, viděl jsem obrázky (záměrně neříkám fotografie) zastávek ošlehnutých flešem, viděl jsem na obrázcích na výstavách vagíny, které menstrují, viděl jsem fotografovaný záchodky atd.
Myslím si, že je spousta fotografů, každý má jinou cestu, každý jinou úrověň pokory, je spousta autorů, ale měli by mít jeden společný cíl kvalitní forografii, která osloví…..
….. Na výstavu nepůjdu, ne proto, že je autorka Slovenka (koneckonců jsem na ně zatížený), ale proto, že mě její “fotografie” v článku neupoutaly a protože se radši sjedu podívat na dílka jiných, kteří je třeba teď tahají ze šuplíku 🙁
pohled slepce
mily krakene,
ale tobe prave ta spominana pokora zjevne chybi, ja tu vystavu videl a tva reakce je zcela vedle ale uplne.
pohled slepce
Milý Antikrakene, ne nemyslím si, že mě chybí pokora či bych nějak trpěl či záviděl paní multimediální tvůrkyni. Rukama mi prošly tisíce fotografií od autorů z celé naší země a nepokorně si myslím, že dokážu poznat dobrou fotografii.
Vyslovil jsem jen svůj názor na mnou shlédnuté obrázky na netu paní umělkyně.
Tobě doporučuji ať pokračuješ v navštěvování dalších podobných výstav a snad později poznáš, že jsi prožil život v nevkusu, který ti vrýsovaly do tvé hlavy “multimédia i se všemi prezentovanými umělci.”
Kraken
PS: Češtin tvůj koňa? Aha, promiň už si “spomínám”, bylo to pokoře.
pohled slepce
s tim cestinem bych, byt tebou, pomlcel :o)) ale jinak souhlas
pohled slepce
Máš recht Aloisi, má češtin také nebýt moja velký kůň, zato fotografie ano, proto nemůžu snést pohled na tyto dílka. Jsem asi netolerantní, ale toto mě vždy dostane. Tož tak.
Kraken
PS: Když jsem psal naposled dikták, tak jsem dostal za 5, ale to už je dávno, tož si na to “spomínám” jen mlhavě.
90 000?
90 000 negativů Gustava Aulehly se mi zdá šíleně hodně, kdyby vyfotil každý den jeden negativ, trvalo by mu to necelých 250 let. Anebo čtyři negativy za den a jen šedesát let. Ale čtyři negativy každý den není snad nikdo schopný zpracovat, nemluvě o penězích. I kdyby to bylo 9 000, tak je to hodně.
Spíš bych řekl, že to je 90 000 snímků, to už by možné bylo…
90 000?
Haha, negativ = snímek, negativní film = 36/24/14 negativů… Vyfotit 4 snímky za den není snad problém pro nikoho.
Takoví jsme byli.
Gustav Aulehla – jeho dobové foto – V Unimo buňce (1982 )
Bylo to dost trapné pro mnohé, když se fotograf dostal do buňky na Uničovské ulici v Šumperku, kde měli dělníci chorobomyslnou ženu, pro „pobavení “ Byla to spíše nechutná legrace. Dnes mnozí obdivují jeho hrdinství.
Ale jaký byl v totalitě skutečný Gustav Aulehla ?
Gustav Aulehla uměl balamutit vždy soudruhy,ale anděl nebyl a není.
Narodil 13. 6. 1931 v Olomouci. Jako mladý schopný muž ze svého přesvědčeni vstoupil do řad KSČ a měnil lidem jejich osud, což se mu vždy dařilo.
Z prvního manželství má syna Marka, s manželkou se rozvedl a syna měl ve své péči vlivem svých dávných přátel z KSČ.
Gusta s typickou pokrývkou hlavy „fidel“ byl vždy brán jako komunistický prospěchář, což dovedl vždy dobře zahrát na soudruhy,kteří jej velice rádi brali na svá soudružská setkání, později mu tato přízeň byla nepříjemná,proto v pravý čas z komunistické strany vystoupil, ale vazby zde byly, proto si mohl dovolit fotografovat to co jiní poserové nedokázali.
Pracoval v Krnovské firmě OSP později našel zalíbení u státních lesů v Krnově, kde měl daleko větší volnost pro svou podnikatelskou aktivitu, ze které úspěšně financoval jak nákupy desítek fotoaparátu Leica v bazaru v Olomouci, kde si rád zajel v rámci služební cesty,vždyť byl šéf a díky přízni normalizačních soudruhů si mohl dovolit výstavy i v Ostravě, kde prezentoval běžný život občanů, kteří nebyli tak vyčuraní jak on.
Velice rád dělal ze sebe asketického člověka. Své druhé manželce Milušce, se kterou má dvě děti Markétu a Roberta, vyučtovával i svou finanční ztrátu,když nechala omylem v bytě zbytečně svítit světlo a dovedl ji bezvadně podvádět,později se ona s nim rozvedla,což ji moc nemrzí i když je fotograf. Bezvadné bylo jak své podřízené pracovnici Ing.Melánii Glinzové rozbil manželství.Její manžel Ing. Hrvol byl jeho dobrý kamarád a kamarád také rád to férově bral Gustav.
Jeho snímky z krnovského koupaliště jsou také moc zajímavé,když fotil bez souhlasu hlavně žen s větším poprsím se slovy „tak se ukažte vy krásné holoubátka“, byl celkem vtipný, snímky rád prezentoval vybraným normalizačním soudruhům, proto mohl fotit kde chtěl,což zase někdy dost přeháněl až jej soudruzi nemohli vždy podržet. Mnozí lidé jej brali jako najatého disidenta, který mohl mnohé,co jiní nikoli.
Má svou logiku dodnes, ještě nedokončil sokl u svého domu,jen proto,aby na sebe v době totality moc neupozorňoval a spíše vypadal jako chudák.
K jeho dalšímu koníčku patřil účelný chov domácích králíků ač sám neměl doma trávu, chytře chodil na trávu ke svému zaměstnavateli, tenkrát generálnímu řediteli Severomoravských státních lesů v Krnově, soudruhovi Heiserovi, velice dobře zapsanému na ÚV KSČ, který bydlel naproti Gustava. Přes obyčejnou trávu pro králíky se dostal z pozice referenta investiční výstavby, kde byl řadovým zaměstnancem do nové funkce šéfa projekce a mohl legálně podnikat v totalitě,což se mu velice dobře dařilo. Podnikal velice ochotně a dařilo se mu velice dobře dělat totalitní teror na svém pracovišti, bez nějakých dnešních lidských práv. Normalizačním soudruhům dobře hrál do noty, dobře si s mnohými rozuměl. Jako jeden z prvních šéfů založil „brigádu socialistické práce“ a natlačil zde všechny své podřízené,bylo to opravdu legrační, někteří se zde upsali jen proto,aby měli pokoj.
Přesto byli i takoví co mu dost viděli do karet a těm dokazoval,jak jsou neschopni nebo aby se zalíbil vlivným soudruhům psychologicky zdeptal např.bývalého vojáka wermachtu,že před jeho důchodem jej tak ponižoval a záměrně mu bral prémie,aby měl dotyčný nízký důchod. Soudruzi mu velice fandili, jak je schopný a on tedy byl vždy před nimi velký a oddaný soudruh,který dokázal za jeden rok znemožnit až 30 podřízených, kteří pod jeho tlakem raději dali výpověď a dojížděli do jiných měst.
To je v krátkosti populární fotograf s „ lidskou tváři “ Gustav Aulehla.
A téma „ Takoví jsme byli “, ale Gusta byl vždy odlišný.
Toto není pomluva,toto je skutečnost v kostce. Vše je možno ověřit i dokázat.
Karel Dostál