Temnokomorník je mrtev, ať žije Temnokomorník!

Dva roky se věnoval fotografii tak trochu jinak, poslední osmé číslo časopisu Temnokomorník vyšlo letos v lednu a Limitovaná edice k osmému číslu vychází právě nyní. Projekt časopisu bez reklam a podpory z grantů byl od začátku utopie, ale stálo za to tím žít. Tento článek chápejte jako retrospektivní epitaf, protože si myslím, že některé věci možná nevíte, ale vědět byste měli.

Čím častěji na vznik časopisu vzpomínám, tím víc šílené se mi to celé zdá. Nešlo o pečlivě připravený záměr, ale o spontánní a nezištné nadšení, bylo to zkrátka výzva! Nápad na založení periodika výlučně o nedigitální technice a fotografii vzešel z podhoubí fóra www.temnakomora.cz už v září 2009. Po počátečním nadšení a následném ochladnutí zájmu členů fóra jsem se realizace ujal sám, což se nakonec ukázalo jako výhoda, protože jsem na časopisu mohl v klidu pracovat. Za pár měsíců bylo hotovo a v únoru 2010 vyšel Temnokomornický občasník. Nikdo jej neočekával a nikdo od něj nic nečekal, přesto všechny překvapil a první náklad 400 ks se rozprodal nad očekávání rychle. To mě přesvědčilo, abych pokračoval. Práce na časopisu najednou získala konkrétní smysl a já do projektu vložil doslova všechno – spoustu peněz, času a sebe.

Titulky

Asi tak v létě 2010 mě napadlo, že by bylo skvělé, kdyby čtenáři měli možnost fotografie obdivovat nejen v časopise, ale i ve skutečnosti jako autorské originály. Tedy ručně vyrobené zvětšeniny nebo kontaktní kopie na barytovém papíře jak se na archivní fotografii sluší a patří. Byl to krok do neznáma, protože v té době a ostatně ještě ani dnes u nás trh s uměleckou fotografií zdaleka nefunguje tak jako ve vyspělém světě. Projekt dostal název „Limitovaná edice“ a pro každé číslo jsme ji vydali v počtu 50 kusů. V dekorativních deskách obsahovala autorskou fotografii a příslušné číslo časopisu, vše očíslované a podepsané podle mezinárodních sběratelských standardů, které jsem už v prvním čísle časopisu probíral s tehdejší ředitelkou Leica Gallery Prague Janou Böhmerovou. Dnes mohu hrdě prohlásit, že jsme v rámci Limitované edice prodali více jak 250 autorských fotografií. Některé Limitované edice jsou už vyprodané nebo zbývá posledních pár kusů a nejnovější v pořadí osmá vychází právě nyní.

Temnokomorník vznikl jako časopis, jehož tématem měla být výsostně klasická fotografie, což se však později ukázalo jako příliš vágní představa. Konzervativní až nostalgické zaměření sice korespondovalo s postojem většiny členů redakce i „mateřského“ fóra www.temnakomora.cz, ale počáteční společná představa jakéhosi obrození „klasické fotografie“ měla velmi nekonkrétní obsah. Ostatně, existuje vůbec něco takového? S jistotou lze prohlásit jen to, že po letech nadšení z digitální techniky se opravdu hodně zejména mladých lidí obrací zpět k té analogové, což je ovšem fenomén kvantitativního, nikoli kvalitativního charakteru. Nic, co by se dalo označit jako nová vlna klasické fotografie, nepozoruji, protože drtivá většina nových temnokomorníků pouze kopíruje zažité, ověřené a obdivované náměty, formy a přístupy osobností jako Sudek, Štreit a další. Ústřední podnět k fotografování nepředstavuje samotná fotografie, ale proces jejího vytváření. Z umění se stalo řemeslo a z řemesla fetiš. Výsledkem může být v lepším případě kultivovaný koníček, ale žádné obrození ani nová vlna. Takové pojmy jsou vždy vyhrazeny pro něco nového a osobitého.

Pojem klasické fotografie byl v prvopočátku chápán především v konzervativním smyslu a jako averze nejen vůči digitální technice, ale i odlišným a (ne)současným trendům ve fotografii, byť paradoxně spojených s analogovou formou. Dogmatické lpění na tradičních přístupech a formách paradoxně utvrdilo staré a nové temnokomorníky v jejich pozici „proti proudu“, která však ve skutečnosti spočívala v přešlapování na místě a objevování objeveného. Asi i proto jsem mezi novodobými temnokomorníky poznal jen docela málo skutečně kreativních osobností a těch, kteří svůj „klasický“ postoj zastávají na základě vybraného vkusu a nadhledu nad celou fotografií, aniž by se spokojili s prostým přijmutím notoricky známých, léta etablovaných a především snadno dostupných tradičních vzorů. Zjistil jsem, že nedůvěřivý až odmítavý postoj zarytých tradicionalistů k různým trendům současné ale i historické fotografie neplynul z porozumění, nýbrž z neznalosti a nepochopení.

I já si díky postupnému osvícení uvědomil, jak omezená byla původní „staré pořádky opěvující“ koncepce časopisu a začal si přát, aby se Temnokomorník oprostil od předsudků. Pozvolná liberalizace bohužel narážela na nepochopení jak u části redakčních kolegů, tak u řady čtenářů. Později jsem si uvědomil, jak utopistická idea to byla, protože skalní „klasici“ nám spílali a nové okruhy čtenářů jsme získávali velmi obtížně. Prosazování zamýšleného trendu znamenalo větší a větší kompromisy, což nebylo dlouhodobě udržitelné a jenom to urychlilo neodvratné zásadní rozhodnutí. V zásadě existovaly tři možné scénáře – vrátit Temnokomorníka zpět do zajetých tradicionalistických kolejí, což bych ale vnímal jako úpadek. Nebo držet nastavený liberální kurz a vyměnit podstatnou část redakce, jenže ti „noví a správní“ nadšenci nebyli právě po ruce, anebo celý projekt důstojně ukončit. Vzhledem k naznačeným okolnostem jsem se rozhodl pro volbu „c“, protože jsem toho názoru, že skončit se má v nejlepším. A tak se uzavřely dva „temné“ roky a já chci přes všechny ty neshody a odlišné názory poděkovat všem kamarádům a spolupracovníkům, kteří se na Temnokomorníku podíleli.

Všech 50 ks polaroidů pro osmou Limitovanou edici pohromadě

Na závěr bych ještě rád uvedl aktuálně vydanou Limitovanou edici osmého čísla, které se zabývalo fenoménem instantní fotografie. Jako vždy bude mít Limitovaná edice 50 kusů se signovanými a očíslovanými originály, tentokrát italského fotografa Andrea Tonellotta. Na rozdíl od předchozích edicí se však nejedná o černobílé zvětšeniny, ale skutečné polaroidy, resp. integrální filmy Impossible, protože ty původní přestala společnost Polaroid vyrábět v roce 2009. Polaroid tohoto typu existuje vždy jako jediný unikátní kus, a proto edice neobsahuje 50 ks totožných zvětšenin jako v případě černobílé fotografie, ale 50 ks jedinečných polaroidů. Všechny snímky v edici zobrazují stejný motiv fotografovaný v časové souslednosti – všechny polaroidy se od sebe tedy trochu liší, byť sebemenším detailem. Starší Limitované edice, časopisy a trička můžete stále koupit v našem eshopu, proto neváhejte, cena za Limitovanou edici je pořád jen 500,- Kč.

Zadní signovaná část polaroidu