Tohle jsme taky fotili my…

Co se připálilo v kuchyni redaktorů.

Někomu by se mohlo zdát, že redaktor Paladixu je člověk nabitý vědomostmi a zkušenostmi, kterému vešlo fotografování tak do krve, že je schopen okamžitě vystřihnout superfotku, i když je vzbuzen uprostřed nejhlubšího spánku.

Takže dnes tu pro vás máme pár snímků, které by nás ve vašich očích měly vrátit zpátky na zem. I my se stejně jako kdokoliv jiný tu a tam sekneme v kompozici, expozici, adjustaci, prezentaci, archivaci a jiných -icích. Protože ne všechno se dá ukázat, vybrali jsme z té první skupiny. Pokud Vás zajímají veselé příhody z vyvolávání, doporučím Vám povídání Jakuba Kencla Jak jsem fotil požár aneb černobílé barevné foto.

Tobík – TGV, Francie 1994

V roce 1994 jsme se zúčastnili Expedice za zatměním Slunce – Maroko 1994. Kromě samotného zatmění jsme pochopitelně chtěli vidět i Maroko a protože naše skupina naštěstí nepatří k těm, které se domnívají, že týden je na Maroko až až, vyhradili jsme si na expedici maximální (ovšem obecně přijatelné) množství času a s výjimkou návštěvy observatoře na Callar Alto na zpáteční cestě jsme zastávky cestou omezili jen na ty technicky nutné. Prohnali jsme se Evropou v našich rotelech maximální možnou rychlostí, takže můj seznam plánovaných fotek z této části cesty byl krátký.

Jednou z těch, které jsem chtěl ulovit, bylo TGV, francouzský rychlovlak. Krátký kus cesty jsem jeli podél jeho trati a já vyhlížel, zda-li se nějaký neobjeví. Skutečně se jeden objevil. Hnal si to v protisměru svojí obvyklou cestovní rychlostí, takže mi dovolil je šáhnout pro foťák s nasazenou padesátkou a cvaknout v první mezeře mezi stromy a keři, které lemovaly dálnici. Na víc nezbyl čas.

Výsledek snad ani jinak dopadnout nemohl. Sken celého políčka pořízený jen pro tento článek jsem ani neupravoval, mám dojem, že mu to smetí a dráty spíše pomáhají.

Radka – Arachnofobie, NP Big Bend, Texas, 1998/99

Tuhle tarantuli jsme potkali v národním parku Big Bend na silnici a snažili se ji zvěčnit. Pózovala relativně ochotně, takže jsme tam kolem ní poskakovali docela dlouho. Při jednom ze snímků se ale, zrovna když jsem mačkala spoušť, najednou rozeběhla přímo proti mně, já jsem se lekla a nadskočila – no a takhle to dopadlo.

Tobík – Pára v trapu, 2002

Tohle je příklad toho, jak si člověk může naletět i při pořádné přípravě.

Tu a tam se s Filípkem jezdíme dívat na parní mašiny, pokud se objeví někde poblíž. Víkendové akce s párou jsou většinou takové, že v sobotu i neděli má program stejný průběh. Tak tomu bylo i v tomto případě. V sobotu jsem tedy na cílovém nádraží jedné jízdy obhlídnul co a jak a nesmírně mě zaujalo, kterak mašina před odjezdem delší dobu intenzivně vypouštěla větší množství páry, které ji téměř úplně zahalilo.

I naklusal jsem druhý den s LinTobem připravil se na nejlepší místo (načež jsem se s tou dřevěnou bednou stal větší atrakcí než mašina sama), vyfotil první snímek (použil jsem ho ve článku Řízení expozice a kontrastu VC papírů – Všechno je jinak), otočil kazetu a čekal. Výpravčí zvedl zelenou plácačku, mašina začala vepředu vypouštět páru a já se těšil na bezva snímek. Počkal jsem asi dvě vteřinky a stiskl spoušť. Ovšem ještě dříve, než neodvolatelný nervový signál dorazil k palci držícímu drátěnku, už mi jiný dorazivší z očního nervu ukazoval, že je pozdě. Mašina se totiž dala do pohybu.

Kdo nemáte žádnou povědomost o velkém formátu, tomu prozradím, že clona 32 je tam celkem běžná. K tomu přičtěte zataženou oblohu, film focený jako padesátku, důraz na proexponování stínů a bude vám jasné, proč expoziční čas vylezl na několik vteřin. No a za tu dobu pochopitelně mašina urazila pěkný kus cesty a náležitě se rozmázla.

Teprve jsem se později jsem se dozvěděl, že prvního dne měla mašina zřejmě přetopeno a proto se delší dobu zbavovala přebytečné páry.

Radka – Výhled z pekla, Santa Elena Canyon (Rio Grande)

Santa Elena Canyon na Riu Grande (hranice s Mexikem) jsme si na jednom výletě prošli, nafotili a poté se přesunuli jinam. Načež mi došla ve foťáku baterka, tak jsem vytáhla novou, že ji vyměním – otevřu dvířka a on na mne místo prázdné baterky kouká film…

Jinak to místo je stoprocentně začarované, protože když jsem se tam pak o necelý rok později znovu vrátila, abych si to tam teda vyfotila, tak jsem tam napochodovala se stativem a komponuju, komponuju a když se chystám zmáčknout spoušť, tak najednou cvak – a zadní stěna je otevřená. Povolila packa, která ji drží zavřenou. Nekecám. Druhý den jsem v jediném obchodě široko daleko, asi 50km odtamtud, koupila izolační pásku a zbytek cesty z Texasu přes Nové Mexiko do Colorada úspěšně fotila se zadní stěnou zalepenou, ale Santa Elena Canyon uz zůstal nevyfocený.

Tobík – Mosteiro dos Jerónimos, Lisabon 2001

Mám rád hezkou architekturu, zvláště tu kamennou s množstvím detailů. Klášter u Jeronýma v Lisabonu patří bezesporu ke skvostům. Nemohl jsem ho opustit, aniž bych si pořídil fotografie klenby chrámu. Protože jsem tam nemohl začít roztahovat stativ, rozhodl jsem fotit ze země a místo elektrodrátěnky použít samospoušť. Bohužel jsem ji v šeru špatně nastavil jen na tři vteřiny, takže než jsem stačil vyklidit zorné pole sedmnáctky, stačil mě fotoaparát zvěčnit spolu s klenbou.

A pokud si snad myslíte, že jsem si fotku ihned opravil, tak nemáte tak úplně pravdu. Čas samospouště jsem pochopitelně prodloužil, ale po vyvolání se ukázalo, že do zorného pole vstoupil jiný návštěvník a zakryl okno s křížem u dolního okraje snímku. No a třetím a čtvrtým snímkem byly nepoužitelné expoziční varianty (na kterých pochopitelně nic nepřekáží).

Máte také podobné zkušenosti? Také se vám tu a tam něco takto nepovede? Pokud ano, napište nám o tom. Pošlete nám svůj příběh s fotografií (formát JPEG, rozlišení max. 800×600) na e-mail info@paladix.cz. Ty nejzajímavější samozřejmě zveřejníme.