Tomáš Houda – Člověk je pro mě to největší mystérium

Rozhovor s fotografem českého původu, žijícím nyní v Bernu, je další z volného cyklu rozhovorů, které byste měli na stránkách Paladixu nacházet. Tento cyklus rozhovorů si vytkl za cíl zpovídat fotografy nebo fotografky ze současné generace umělců a pokládat jim otázky nejen všetečné, ale hlavně blízké čtenářské fotografické obci Paladixu. Někdy možná otázky osobnější, jindy techničtější, ale pokaždé doufám zajímavé. Nyní zde nacházíte rozhovor s Tomášem Houdou, s fotografem, jehož dílo málokoho nechává chladným, ať už v kladném nebo jiném slova smyslu.

Kdyby ses chtěl v jednom odstavci čtenářům Paladixu představit, co bys napsal?

Nic zajímavého mne nenapadá. Ale klidně se zeptej, jestli tě něco konkrétního zajímá.

Tak to jsi mě dostal :-)) Dobrá, zkusím tedy začít. Jsi fotograf českého původu žijící trvale v Bernu. Jsi členem tvůrčí skupiny „Někteří bernští fotografové“ a tvůrčí skupiny “4raum”. Označil by ses za profesionála nebo amatéra?

Christoph

Moje hlavní zaměstnání je práce architekta. Fotografováním sice občas peníze vydělávám, ale většinou se tak děje spíš neplánovaně a zpravidla to nepokryje ani moje náklady. Dříve jsem trochu systematičtěji za peníze fotil módu, dnes dělám v podstatě až na výjimky jenom to, co se nazývá „volnou tvorbou“. Je pravda, že některé moje projekty jsou finančně dost náročné, ale protože se na pozdější prodej nemohu dopředu spolehnout, dělám za rok těch dražších produkcí jenom několik. Pokud v takovém případě dojde k prodeji, je i cena jednotlivých printů vyšší. V zásadě se ale dá říci, že architekturou peníze vydělávám a fotografováním se jich zase zbavuju.

No ano, to zná asi každý fotograf. Jak jsi se vlastně k fotografii dostal?

K fotografii jsem se dostal už jako malý kluk. Měl jsem tehdy takový plastikový východoněmecký fotoaparát a díky jednomu fotografovi v příbuzenstvu jsem se začal zajímat o to, jestli by se s tím daly dělat podobné fotografie jako dělal on. Jednoho dne mne poslal do kina na tehdy aktuální Antonioniho film „Blowup“ (Zvětšenina, kultovní film z roku 1966, pozn. red.) a už pro mne nebylo návratu. Dnes pro mne fotografie znamená hlavně možnost dát konkrétní formu tomu, co se mi honí v hlavě.

Realizovat co se ti honí v hlavě… to zní hezky :-). Máš k těmto realizacím nějaké fotografické vzdělání?

To, co o fotografování vím, jsem se nenaučil na žádné škole. Do základů řemesla mne zasvětil zmíněný příbuzný, který mne ale nejprve donutil přečíst si dodnes nepřekonanou „vysokou školu fotografie“ od Andrease Feiningera. Později jsem „objevil“ Ansela Adamse a jeho teoretické práce (Kamera, Negativ, Positiv). Sledování odborné literatury je pro mne dodnes zdrojem informací, opírám se ale spíš o tituly určené profesionálům, protože bývají většinou méně zatížené „plíživou reklamou“ a jsou obecně neutrálnější.
Kromě toho jsem měl štěstí na lidi v mém okolí, kteří mi vždycky v pravý okamžik zpřístupnili nějakou mně dosud neznámou oblast fotografování. Asi jsem měl ale štěstí i v tom, že studium architektury obsahuje i předměty jako kreslení, modelování, kompozice a dějiny umění, které člověka vedou k trochu vědomějšímu vidění. No a v neposlední řadě je pro mne znovu a znovu zajímavé studium děl jiných autorů, jak po emotivní, tak i po řemeslné stránce.

Znalí tvého díla asi potvrdí, že jde o velmi zajímavou tvorbu ba dokonce bych se odvážil tvrzení, že architekt je ve tvých fotografiích znát. Co vlastně považuješ za svůj největší fotografický úspěch? Nebo lépe, které své dílo máš nejraději?

Wilma

Mám ke svým pracem, které prošly všemi mými selekcemi a které se rozhodnu zpracovat na fineprinty, téměř intimní vztah. Printování mi trvá dlouho, často zařazuji delší pauzy abych si ozřejmil, že zvolená cesta je správná. Kdo již ode mne někdy nějaký print dostal, ten by s politováním potvrdil, že někdy potřebuju měsíce, než jsem ochoten dát svoji práci z ruky. Často ale mám vztah k jednotlivým projektům již dlouho před tím, než zmáčknu spoušť. Příprava některých trvá občas i déle než rok, a během té doby vzniká k práci samé i k lidem, kteří se jí účastní, velice osobní vztah. V neposlední řadě jsou moje realizace často spojené s dosti neobvyklými situacemi, jednotlivé akce mají charakter happeningů a pro většinu účastníků je akce sama nejméně stejně důležitá jako výsledná fotografie. To všechno mi odpověď na Tvojí otázku téměř znemožňuje, v každém případě by se asi jednalo o více prací.

Narážíš třeba na svůj projekt Turbína?

Gianni (z cyklu Turbína)”

Nejenom na Turbínu, i když tam to chvílemi byl více happening nežli seriózní fotografická práce.
Naše skupina se tehdy v mé nepřítomnosti rozhodla udělat výstavu na téma „vlajky“. Nejdříve jsem na takhle pitomý nápad vůbec nechtěl reagovat, ale potom mi to nedalo a jako reakce vznikl „nevěstí skok“ a ta série portrétů vlasatců a vlasatic před zapnutou turbínou. Tu jsem si pronajal, měla asi stodvacet kilo a musel jsem kvůli ní nechat zesílit elektrickou instalaci. Byla umístěná kvůli hluku o dvě místnosti dál, vedli jsme ten proud vzduchu takovou asi půl metru tlustou rourou až do ateliéru. Nebylo to ale nic platné, museli jsme se přesto dorozumívat jenom posunky. Všechno v ateliéru muselo být pevně přišroubované mezi stropem a podlahou…
Chtěl jsem tehdy, aby vlály nejen vlasy, ale i tváře a vůbec všechno jako u fotek parašutistů :-). Nakonec se motalo po ateliéru i v celém baráku asi dvacet vlasatých individuí s kamarády a kamarády kamarádů, chvílemi to vypadalo tak, že najednou stála před kamerou nějaká mně neznámá polonahá osoba s dlouhýma vlasama a oznamovala mi, že je to hrozná hlína a jestli bych ji taky vyfotografoval…
Zbývá jenom dodat, že po několika měsících kolegové jednomyslně dospěli k názoru, že „vlajky“ je neuvěřitelně pitomé téma a výstavu jsme udělali tématicky neomezenou…

Co vlastně považuješ za „svůj obor“ ve fotografování?

Na své homepage jsem v obligátním varování před jejím obsahem napsal, že tématem mých fotografií je „člověčí bytí“. Člověk a to, jak jej vnímáme, je pro mne stále to největší mystérium. Zajímá mne v tomhle směru i vztah mezi zobrazenou situací a jejím divákem, divácké asociace vyvolané spatřením díla jsou pro mne v podstatě jeho variabilní součástí.
Myslím si, že neexistuje žádná stránka naší existence, kterou by nestálo za to fotograficky zpracovat. Samozřejmě se často stává, že u některých témat vyvstane kromě těch obvyklých ještě řada etických otázek. Pro mne je vždycky znova překvapivé, kolik pro člověka vlastně typických vlastností je doprovázeno jejich tabuizací. Někdy se mi ale zdá, že právě odpovědi na to, proč některé stránky našeho bytí tabuizujeme, vypovídají nejlépe i o podstatě našeho bytí jako takového.

To zní skoro filozoficky… V této souvislosti se ale zkusím zeptat konkrétně: „Jak jsi připadl na myšlenku Městského portrétu a jaké jsou reakce oslovených dívek?“

Sára (z cyklu Městský portrét)

Fotografování více či méně obnažených dívek ve veřejném prostoru není ničím novým. Já jsem se k němu dostal spíš náhodou: Při jedné “normální“ práci se mi přes veškerou snahu nedařilo u modelky dosáhnout potřebného autentického výrazu. Holka byla jednoduše mimo. I když jsem na modelky hodný, nemohlo jí ujít, že s výsledkem nejsem spokojen a když už jsem to chtěl zabalit, zeptala se mne asi spíše rétoricky, jestli bych byl spokojený kdyby se třeba svlékla do naha. Tehdy jsme zjistili, že i když taková situace trvá řádově jenom vteřiny, způsobí velice intenzivní prezenci modelky. Od té doby to občas, když se na to cítím, praktikuju. Je pravdou, že reakce dívek, které o podobné pózování na ulici žádám, jsou velmi různorodé, počínaje „OK, tak jdeme na to“ až po „jestli se ke mně přiblížíte, tak začnu ječet (…zavolám policii apod.)“. Česko (resp. Praha) se zde velmi liší od Švýcarska – poměr úspěšnosti je u obou zemí zhruba obrácený. Zatímco v Čechách mám dny, kdy mi vyhoví téměř každá dívka, kterou o to požádám, jsou Švýcarky spíše konzervativní a zpravidla se rozhodnou pro spolupráci až po delší době na rozmyšlenou, poté co měly možnost si prohlédnout moje práce. Abych byl ale spravedlivý, Bern je ve srovnání s Prahou maloměstem a situace například v Zürichu by asi byla jinačí.

Setkání v Belvederu (z cyklu Městský portrét)

Jak již to tak ale často v životě bývá, časem jsem zjistil, že prakticky identickou myšlenku praktikuje již několik let francouzský fotograf Marc Riviére, který asi před rokem své práce dokonce vydal knižně…

Inu, vše již tu jednou bylo… nicméně z toho co říkáš soudím, že aranžované práce jsou ti blízké. Můžeš našim čtenářům přiblížit jak pracuješ? Od prvotního záměru až po realizaci? Popřípadě, kdo je tvým vzorem?

V mých počátcích jsem fotografoval hlavně reportážní obrázky, ve kterých jsem se snažil zachytit nějakou reálnou situaci s několika obsahovými rovinami. Vyfotit takový snímek vyžaduje nejenom určitou pohotovost, ale i štěstí být při podobné situaci přítomen.
Během let jsem zjistil, že mám hlavu plnou obrázků, ke kterým neustále přibývají nové, a začal jsem situace sám inscenovat. Zpravidla začínám realizovat nějakou myšlenku teprve tehdy, když je obrázek v mé hlavě již celkem detailně propracovaný. To má sice své výhody, ale i nevýhody – například musím potom většinou hledat nějaký konkrétní typ modelky. Občas se ale stává, že mne inspiruje právě nějaká konkrétní dívka nebo speciální prostředí a potom je příprava o něco jednodušší. V opačném případě se hlavně hledání vhodného prostředí stává často tím rozhodujícím faktorem. Například pro obrázek „schodiště“, který se nakonec fotografoval v hale českého velvyslanectví v Bernu, jsem prohledával všechny patricijské vily v Bernu a okolí déle než rok.
Samotná realizace má pokaždé jinou dynamiku, někdy je to jenom akce mezi fotografem a modelkou, jindy je to výsledek spolupráce celého týmu lidí. Někteří, jako třeba moje vizážistka Inez, se mnou spolupracují pravidelně, jiní se účastní třeba jenom jednoho projektu. Cílem jedné takové akce bývá jeden až tři obrázky, na kterých pomocí polaroidů pilujeme maximálně tři hodiny. Po delší době je na modelech i fotografovi znát únava….
Moje vzory? Těch je asi nepočítaných, i když bych než o vzorech mluvil spíš o inspiraci… Z fotografů určitě Jeanloup Sieff, Gottfried Hellnwein, J.P. Witkin, Helmut Newton, David LaChapelle, Loretta Lux… Z malířů třeba Francis Bacon, Balthus nebo raná tvorba Járy Róny….

Polibek

Ano, Witkin, docela by mě zajímalo co se honí v hlavě speciálně jemu:-)).. ale nic, pojďme dále.
Jakou používáš techniku?

V poslední době dělám hodně na „malý“ střední formát, používám Mamiyu 645 Pro TL. Je to pro mne vhodný kompromis mezi kvalitou negativu a flexibilitou práce. Pokud bych pracoval jenom ve studiu, asi bych dělal s větším formátem. Moje „situace“ ale občas vyžadují trochu pohotovější reakce, než by třeba s RZ bylo možné. Několikrát jsem si pronajal Nikona F5 s boosterem, naposledy to bylo u fotografie „nevěstí skok“, která byla neopakovatelná a proto jsem potřeboval kameru s deseti obrázky za vteřinu.
Nearanžované, autentické věci fotím staromódně Leicou M6.

Hodně diskusi se na internetu, ale i jinde vede o tom, jak je vlastně technika důležitá. Je možné nafotit dobrou fotku levnou technikou? Nebo se bez určité kvality člověk neobejde? Jak jsem někde četl, grizzly se stopětkou fotí poměrně obtížně… Jak je vlastně podle tebe důležitá technika při fotografické tvorbě?

Technika má pro mne pouze ten význam, že mi umožní realizovat nějaký můj záměr v odpovídající kvalitě. Když je to nutné, pronajmu si potřebné vybavení pro jeden konkrétní projekt nebo je koupím a po skončení práce zase prodám.

Aha, to bylo stručné. Ovšem jako správný redaktor položím tedy otázku znovu. Co myslíš, že je hlavním předpokladem pro to udělat dobré fotografie? Technika nebo vize, tedy něco jako umělecký záměr?

Už jsem viděl hodně nádherných fotografií, které vytvořili mistři vybavení „primitivní“ technikou. Často je něco podobného vidět na fotografiích autorů z Ruska nebo z Pobaltí. Na druhou stranu, znám hodně německých amatérů vybavených profesionální technikou, jejichž práce jsou technicky perfektně vyfotografovanými nicneříkajícími banalitami.
Myslím si, že nejdůležitější je vize, pro jejíž realizaci je ale nutná určitá symbióza mezi autorem a jeho kamerou… Každá kamera se na některé práce hodí lépe a na některé hůře, člověk by neměl chtít techniku znásilnit. Také opačná situace, kdy fotograf sice vlastní hightech vybavení, ale neumí poslepu svoji techniku ovládat, není optimální.

Máš vlastní ateliér?

Ano, samozřejmě. Jenom se moje žena občas splete a nazve jej prádelnou. Dělám v něm spíše komorní věci, když potřebuju více výšky, pronajímám si ateliér jednoho kolegy.

Zpracováváš si fotografie sám?

Ovoid – pocta Man Rayovi

U černobílé fotografie jiná cesta nevede – snad pouze v případě, kdy si někdo platí vlastního laboranta. Barevnou fotografii nechávám zpracovat v profesionální laboratoři. Zpravidla nechám vyvolat filmy a udělat kontakty. Podle charakteru fotek nechám dělat zkušební printy na 24x30cm a posléze přímo finální zvětšeniny na Lambda printeru. Někdy je ale nutné negativy nechat nejprve naskenovat bubnovým skenerem a provést určité úpravy barevnosti nebo kontrastu, a teprve poté nechám data naexponovat na Lambdě. Finální printy jsou zpravidla omezené velikostí mojí mapy (50x60cm), ale když dělám na objednávku nebo pro nějaký speciální prostor, bývají i větší. U černobílých jsem vázán velikostí mojí laboratoře, ale u barevných zvládá Lambda zvětšeniny až do 1.5x15m. Zatím jsem ale nikdy nezvětšoval na více než 2.5m.
I když v podstatě fotím hlavně černobíle, na klasický „stříbrný“ film, mívám u některých situací s sebou i kazety s barevnými svitky a teprve nad výsledky se rozhodnu, která varianta je pro daný projekt ta pravá.

Můžeš blíže popsat jak zpracováváš černobílou fotografii? Filmy, chemie, papíry…

Nejčastěji pracuju na Kodak TP, který vyvolávám v Technidolu. Jinak mám v oblibě Tmax 100 v Tmax vývojce, popřípadě Tri-X 400. Do Leicy někdy strkám Deltu 3200 a exponuju ji jako 1600, vyvolávám v ředěném Xtolu. V poslední době začínám experimentovat s materiály Spur.
Papíry na zkušební printy a kontakty beru MG Ilford RC, na definitivní fineprinty baryt (Ilford MG nebo 300 gramový bavlněný Bergger).
Printuju splittingem, tedy aditivni expozicí dvěma různými gradacemi pro každou expoziční zónu.

Jak se díváš na digitální techniku?

V digitální technice je jistě budoucnost fotografie, i když doufám, že ta analogová černobílá nikdy úplně nezmizí, podobně jako je tomu u vinylových gramofonových desek. Emotivnost a smyslnost barytového fineprintu jsou a myslím že asi už navždy zůstanou digitálními metodami nedosažitelné. V současnosti používám digitální techniku pouze jako mezičlánek pro korekce barevných fotografií. Pracovat přímo digitálně v kvalitě, na kterou jsem zvyklý, je momentálně pro mne finančně nesmyslné. Hlavní výhoda digitální technologie, spočívající v její rychlosti, pro mne při mých „výrobních lhůtách“ nemá velký význam.

Jaké jsou tvé další plány?

Usmívejte se

Pracuji teď kromě jiného na jednom cyklu, který mne staví před hromadu otázek, na které musím sám teprve hledat odpovědi. Je to o vztahu člověka k materiálnu a duchovnu v sobě samém, hledání odpovědi na otázku, z jakého materiálu jsme udělaní my a z jakého naše duše. Doposud všechny práce, které jsem k tomu fotil, jsem musel dělat znovu. Nejsem si jist, jestli s tím někdy k mé spokojenosti vůbec budu hotov.
Na jaře budou „někteří bernští fotografové“ opět vystavovat a budu tam snad mít některé svoje novější práce – pokud s nimi budu do té doby spokojen. Samostatně vystavovat se v nejbližší době nechystám, ale plánuji to po ukončení mého „materiálního“ cyklu. Jinak je možné moje fotografie vidět v internetu – na mojí stránce nebo na některých jiných stránkách. Bohužel, rozdíl mezi printem a tím, co je k vidění na monitoru, zůstává pro mne trvalým zdrojem frustrace.

Apropó internet – co říkáš existenci fotografických serverů jako je fotoprůvodce nebo photopost?

Existence podobných serverů je asi logickým jevem. Každý fotograf je zvědav na reakci ostatních na své dílo, a díky internetu může okruh potenciálních diváků zmnohonásobit. Navíc se dají z databáze vědomostí ostatních účastníků často během okamžiků získat potřebné informace. Myslím si, že hlavně začínající fotografové tuhle možnost oceňují.
Pro fotografy, kteří se již nemusejí potýkat s technickými problémy, spočívá hlavní význam podobných serverů v poměrně upřímných (protože zpravidla anonymních) reakcích na své práce. I když s mnohými nemusí souhlasit, přesto jim ukáží v jakém spektru se účinek jejich práce pohybuje.
I když, upřímně, známkování jako takové, tedy jako „absolutní ohodnocení“ kvality díla, je třeba brát s nutnou rezervou. Jako jakýsi indikátor koincidence s průměrným vkusem na daném serveru může ale mechanismus známkování fungovat dobře. A navíc uspokojuje přirozenou hravost a soutěživost ve většině z nás…:-)

Děkuji za rozhovor