“When I lie, I am closer to the truth than documentary photography.” — Tono Stano
Tono Stano nedávno uvedl vernisáží svoji výstavu Fascinace. Na této společenské akci se Jáje podařilo s autorem zkontaktovat a požádat ho o rozhovor, který vám nyní přinášíme. Rozhovor byl oboustranně, jak alespoň doufám, příjemný a jeho jedinou újmou byla podupávající producentka z České televize, která měla deset minut po nás domluvené s autorem natáčení. Takže i když nám bylo s T. Stanem ve spikleneckém kumbálu hluboko v útrobách PHP velice mile, rozhovor jsme stihli jenom krátký. Takže snad vyjde náš pokus pozvat pana Stana na nějaké naše fotosetkání, abychom se stihli zeptat na vše, na co již nebyl čas.
Vzpomínáte si na určitý okamžik, kdy jste si řekl, že fotografie bude tou cestou, po které se vydáte?
Asi to nebyl úplně jednoznačný okamžik. Já jsem se k fotografii dostal úplnou náhodou. Přihlásil jsem se na střední školu obor grafika (na malířství bylo plno). Ale hned v úvodu studia mě nadchl svým projevem profesor z oboru fotografie, a tak jsem na tento obor přešel.
Navíc mi grafika i fotografie přijde hodně podobná. Vždyť jde jen o projev touhy se vyjadřovat.
Jak přesvědčujete své modely aby kvůli záběrům podstupovali takové nestandardní situace? Při pohledu na nahé modelky na sněhu musím nejdřív myslet na to, jak je to muselo studit…
Mně se většinou daří modely pro danou věc nadchnout, takže jsem s nimi zatím žádné problémy neměl. Samozřejmě je nikdy nenutím k něčemu, co sami nechtějí.
Kupříkladu vámi zmiňovaná fotografie aktu na sněhu vznikala v úplné pohodě. Blízko byla sauna vytopená na 90 stupňů, takže model bral chvíli focení na sněhu jako vysvobození.
Máte záběry promyšlené dopředu nebo spíše využíváte aktuální situace a nápadů, které Vám v konkrétní okamžik přinese konkrétní prostředí?
Velmi jednoduše. Připravím si jednoduchou kresbu či koláž. To je především nutné pro model, aby mohl můj záměr pochopit a abych ho dokázal pro danou fotografii nadchnout. A aby pochopil její smysl. Navíc, čím lépe se mi podaří modelovi svůj záměr vysvětlit, tím lépe se nám spolupracuje.
Při vlastním fotografování pak i hodně improvizuji. Kupříkladu jedeme někam fotit a když vidím někde krajinu, která mě zaujme – tak hned zastavíme. Dřív, než to, co mne zaujalo, zmizí.
Na co nejčastěji fotíte? Máte oblíbený film? Jaké aparáty používáte?
Pro práci používám tři fotoaparáty. Linhofku 4×5 palců, Mamiyu RZ a prastarý dvouoký Rolleiflex z šedesátých let. Celou tuto výstavu jsem fotografoval na materiál Kodak, který tuto výstavu sponzoroval.
Kinofilm vůbec nepoužíváte?
Pro práci vůbec ne. Jen na snímky rodiny apod.
Zvětšeniny si děláte sám nebo se raději soustředíte jen na vlastní focení a zvětšování přenecháváte někomu jinému?
Zvětšeniny jsem dělal sám (tedy přesněji řečeno s pomocníky) klasickým způsobem pod zvětšovákem.
V galerii Nod jsme mohli vidět fotografie na plátně tištěné digitálně?
To ano. Ale byl jen takový experiment, jež vznikl za spolupráce studia Amos. Chtěl jsem zkusit co se dá s digitálním způsobem vytvořit. Takže některé fotografie byly skenované z barevného materiálu a digitálně převedeny do černobílé škály apod.
Já se digitálním technologiím nebráním, ale zatím jsem velkým zastáncem „klasické“ fotografie.
Vaše dílo často zobrazuje nahá těla. Nesetkáváte se s tím, že si diváci ve Vašich fotografiích všímají především erotických momentů?
Já si myslím, že lidi, kteří mají jistou úroveň, umělecký akt pobouřit nemůže. A ti jednoduší? Tam už je to možná jen záležitost „folklóru“ kritizovat fotografii pro zobrazení nahého těla. Anebo si nejsou z té fotografie schopni si nic víc odnést.
Já si myslím, že v aktu by měl být erotický náboj. Ale ta fotografie nesmí být jen o erotice. Její smysl by měl být jinde. Pro mě je „jen“ erotika ve fotografii málo.
Kupříkladu jsem spolupracoval s Krausem na projektu Přesčas. A ten to do té „jen“ erotické polohy hodně tlačil. Je to samozřejmě komerčnější. Ale jak jsem řekl, pro mě je to málo.
Za krátký rozhovor děkují a na další shledání se těší…
