Výlet z Blanes do městečka Tossa de Mar rozhodně stojí za to, neboˇv “Tosse” je vše, co v Blanes chybí, především však nádherný hrad, který při hezkém počasí vypadá jako dokonale kýčovitá turictická pohlednice…
… a bylo ráno raníčko. Snídaně – tentokrát už o osmé ráno, abychom stihli loď v 9:10 – sestávala v mém případě již tradičně (některé tradice vznikají rychle!) z pěti housek, šunky, sýra, másla a několika (asi čtyř) skleniček ledového pomerančového džusu z automatu. Docela bych chtěl vidět toho, kdo nastavil poměr vody a koncentrátu, protože tak sladký džus jsem v životě neviděl (budiž mi omluvou, že jsem toho ještě neviděl zatraceně hodně…). Ještě že ten mok bylo čím ředit. Zaryté moralisty upozorňuji, že tím ředidlem myslím vodu.
Obloha vypadala dosti nevábně – zataženo, divno. Dorazili jsme do přístavu, kde nás vyzvedla Marcela (delegátka cestovky) a po chvíli přijela loď. Na rozdíl od počasí vypadala vysloveně vábně. Čekala nás asi hodinová plavba podél pobřeží z Blanes směrem na severovýchod. Měli jsme několikrát přistát a hlavní zastávkou mělo být městečko Tossa de Mar. Během dvaceti minut se absolutně vyjasnilo a zpětně vzato byl čtvrtek 13. 7. 2000 dnem s vůbec nejhezčím počasím za celý pobyt.
Loď se houpala (ne moc) a viděli jsme hlavně vysoké skály, lodě a lodičky plující naším i opačným směrem a na skalách německé vily, či spíš malé i větší paláce. Prý tam Němci jezdí “na chatu”. Taky bych jednu tu chajdu bral! Přistáli jsme ve městě Lloret de Mar, což je největší centrum na Costa Brava, a nabrali několik dalších lidí. Lloret se mi nelíbil – ani z lodě, ani z autobusu, když jsme tudy projížděli. Ulice vypadají jako v Las Vegas (tam jsem … taky nebyl …) a pláže jako na Mácháči (jo, přesně takovej nával!). Jediné, co je v Lloret de Mar hezké, je hrad – jenže o něm se dá zjistit jedině to, jak vypadá – nikdo nic neví; možná je to jen napodobenina. Nicméně hezká.
|
| Tossa de mar – hrad |
Po další plavbě jsme konečně dorazili do Tossa de Mar, neboli – jak jsme městečko s vrozeným českým sklonem všechno skloňovat překřtili – do Tossy. Už z moře vypadala (ta Tossa, víme??) opravdu báječně. Kdybych natáčel pohádku o hradu u moře, bylo by to právě tam a nikde jinde. Tossa leží rozložena kolem malého zálivu a jednoznačnou dominantou je “hrad”. Proč uvozovky? On to totiž žádný hrad není, je to opevněné celé původní město či vesnice (místní název té čtvrti je Villa Vella) – opevnění bylo vystavěno jako obrana proti nájezdům pirátů. Já vím, že by to byl kýč jak … no prostě velký!, ale kdyby tak dole v přístavu byla nějaká ta stará plachetnice…!
|
| Pohled na zátoku |
Tossa de Mar je – podle dostupných informací – nejlépe zachovaným opevněným sídlem středověkého Katalánska, a to přesto, že byla založena už roku 1186. Proto také bylo staré město, jehož dnešní podoba je výsledkem přestavby z roku 1387, prohlášeno za státní památku. Celý komplex leží na kopci příkře spadajícím k moři a obepínají ho dokonale dochované hradby se čtyřmi velkými a třemi menšími věžemi. Velké věže sloužily jako pozorovatelny. Samozřejmě, že se postupem času původní stavby rozpadaly, ale protože se opravovaly už v 19. století a naposledy roku 1989, vypadají doslova jako nové. Na místě s nejlepším výhledem je ruina velkého kostela, kolem něhož je množství cest v parkové úpravě, lavičky, koše, cizinci a tak. To ale není všechno – unikátnost Villa Vella spočívá v tom, že kromě ruin kostela a dochovaných hradeb je uvnitř hradebního komplexu téměř 80 dalších domů, z nichž je většina dodnes obydlených. Domy nemají omítku a jsou postaveny ze stejného kamene jako celé hradby; v úzkých křivolakých uličkách je příjemný stín i v horoucím poledni. Naprosto kompletní informace od historie až po současnost lze získat na internetové stránce o Tossa de Mar.
|
| Ulice v Tossa de mar |
Do Tossy bych chtěl jet na dovolenou – v obchodním centru, které těsně přiléhá k hradbám, jsou uličky podobné jako v Praze na Malé Straně (je to ale všechno na rovině), jen mám dojem, že tam se přece jen víc a pečlivěji uklízí… Kupodivu bylo v malých krámcích levněji než v Blanes, i když Tossa je hlavně letovisko, kdežto Blanes je hlavně město a letovisko až pak. Ještě jsme se podívali do velkého chrámu. Ale ten se mi nelíbil – nesplňoval totiž mé představy o kostele: bylo tam vedro (!), skoro tma a také dosti podivné zařízení, jemuž dominovaly jakési nástěnky velikosti menšího billboardu.
|
| Hradní věž |
Pak jsme už čekali na loď a vzájemně si sdělovali dojmy. Na mé “spolupoutníky” kromě města samotného nejvíc zapůsobil fakt, že jsem stihl od rána vyfotit (byla asi 1 hodina) víc než 70 snímků. Loď přijela kupodivu přesně na čas, což průvodkyni Marcelu téměř šokovalo. Plavba příjemně ubíhala a vál chladivý větřík. Jenže ještě jsme nebyli u cíle. V Lloret de Mar (šmarjá, proč ausgerechnet tady?!) nás všechny sice slušně, leč rezolutně z lodě vyhodili s odůvodněním, že se vracejí do Tossy pro jinou (větší, a tudíž lukrativnější) skupinu. Prý nás do Blanes vezme jiná loď, která přijede asi za pět minut. Loď přijela, ovšem patřila jiné společnosti a výběrčí lístků (je na lodi průvodčí…?) si každou vstupenku pečlivě prohlížel. Ještě že nedělali osobní prohlídku a lustraci. Vzali nás (tvářili se, že to jejich společnost zruinuje) do Blanes a my mohli vyrazit do tamější botanické zahrady, kterou jsem popisoval minule.
Pak už nám zbýval jen jeden celý den, abychom se řádně vykoupali, což jsme svědomitě činili i v sobotu až do pozdního odpoledne (už ráno jsme totiž museli vyklidit pokoj a zavazadly doslova obložit recepci), takže jsme si (celý zájezd) vyzkoušeli pocit přímořských bezdomovců a mohli ocenit “vymoženost” smět si před víc než dvacetihodinovou cestou celou sprchovací hygienu odbýt pod studenou sprchou na pláži. Alespoň to bylo stylové. Stylově jsem také dočetl knihu “Účastníci zájezdu” od Michal Viewegha.
Autobus značky Renault, jímž jsme se měli přesunout v čase i prostoru směrem do české kotliny, nabízel cestujícím tak málo místa na nohy, až jsme kolektivně získali dojem, že všichni Francouzi jsou liliputáni. Za námi seděla jakási paní (dle výslovnosti a hlasitě prezentovaných názorů evidentní venkovanka), která spolu se svým asi dvanáctiletým synem pojídala nejmíň čtrnáct dní zrající ementál v kombinaci s ředkvičkami, když si ještě předtím rezolutně u řidiče vymínila vypnutí klimatizace s odůvodněním, že jí táhne na hlavu. Stýskalo se mi po staré dobré Karose s otvíracími okny a také po nějaké holi, kterou bych dotyčnou velmi ohleduplnou dámu vypráskal ven z busu.
Snímky byly pořízeny manuální zrcadlovkou Olympus OM 2000 (objektivy Zuiko 50 mm f/1,8, Zuiko 35-70 mm f/3,5-4,8 a Vivitar 70-150 mm f/3,8) a automatickou zrcadlovkou Olympus IS 100 (objektiv 28-110 mm f/4,5-5,6) na materiály Agfa HDC Plus 100 a Konica Centuria 100 a 200. Fotografie zpracovány technologií Agfa DIMAX.
