Třemšínské pralesy

Dnešní fotografická vycházka bude trochu delší a uděláme si z ní víkendové putování po jihozápadní části Brd.
A abyste nebyli moc unaveni dlouhým pochodem, rozdělíme si jí pěkně po dnech, na dvě části.

Předem vás musím upozornit, že se nejedná o nedělní odpolední výlet, ale o těžší výpravu na dva dny. Po cestě není možnost žádného občerstvení a ani studánek zde moc nenajdeme, takže doporučuji vzít dostatečné zásoby vody do batohu. Zvláště pokud budete mít stejně krásné a teplé počasí jako já; bylo sice fajn na putování lesem, ale vůbec nebylo vhodné na focení, což se taky projevuje na připojených fotografiích. Ale abych vás zase moc neděsil a neodradil od těchto krásných končin Brd, vězte, že tuto cestu zvládnul i můj sedmiletý syn 🙂

Mapka prvního dne putování

Vhodným autobusem se dopravíme do Rožmitálu pod Třemšínem a dále pak do zastávky Teslíny.
Teslíny jsou vesnička na západním okraji někdejšího rožmitálského panství, na cestě z Rožmitálu
do Spáleného Poříčí. Do šedesátých let tady ještě stály krásné roubené stavby hájovny a hospůdky
z 18. století. Je to i zároveň jedno z nejstarších doložených jmen jižních Brd. Původ jména je
snad dle tesliti – tesati. Z Teslínů vyrazíme po zelené turistické značce ke spálené boudě. Jde se krásnou
starou alejí a není problém ve větvích spatřit velké dravce, kteří občas přelétávají i nad cestou. Dnes už vím,že v těchto částech Brd je vhodné mít na přístroji nasazen delší objektiv a být neustále ve střehu pro případné podobné setkání.

Skalka na vrchu Na skalách (744,2 m.n.m.)

U Spálené boudy opustíme turistické značky a vydáváme se jihozápadním směrem k 744 m vysokému hřebeni a
vrcholu Na skalách. Je to krásný skalnatý hřebínek, na kterém převládá porost borůvčí. Jeho svěže zelená
barva mě fascinuje a připadá mi až neskutečně jedovatě zelená. Velkou zvláštností této části lesa je
obrovské, a za tímto slovem si stojím, množství mravenišť. Jakmile se zastavíte v borůvčí, máte lýtka
plná mravenců. Necháme mravence v jejich teritoriu v klidu žít a pokračujme dále po hřebenu k jihovýchodu,
přejdeme žlutou a vstupujeme do další části lesa, která se nazývá Getsemanka I. Jsou zde pěkné buky,
ale to nejlepší nás ještě čeká. Jdeme dál směrem na Míšovské buky.Po přechodu asfaltové cesty nás
překvapuje krásná laň, která probíhá hustým porostem a následně se ukazuje ve své plné kráse při přebíhání cesty. Míšovské buky jsou pro mě trochu zklamáním, jelikož zde vlastně ani žádné pořádné buky nenacházím. Až po chvíli narážíme na polorozpadlou cedulku s nápisem Památný strom, ale ať se rozhlížíme jak nejvíce umíme, žádný strom, kterému by patřilo toto označení, nevidím.
Až asi 30m vpravo od cesty nacházím v trávě ležet torzo tohoto velikána. Za svého života to musel být
pořádný kus. Pokračujme dále severozápadním směrem až na zelenou a po ní vystupme až na 800 m vysoký
vrchol s vyhlídkou do kraje – Nad Maráskem.

Telekomunikační převaděč Na Burku

Na starších mapách můžeme také číst název U pyramidy. Co je tedy správně? Nic! Původně byl vrchol
dle lesnických map, které vytvořil František Herda v roce 1831 pojmenován Nad marastem, což znamená
“nad bahniskem” a to by i nejvíce odpovídalo skutečnosti. V polovině 19. století tady byla postavena
dřevěná pyramida, která sloužila buď jako zeměměřičská, nebo vyhlídková a ta dala vrcholu jeho druhé jméno.
Dnešní název je pouhou zkomoleninou původního Nad marastem. Po pyramidě a po marastu už tu není ani památky,
ale výhled jižním až jihozápadním směrem je krásný i dnes, a tak shoďme batohy a místo nich vemte
dalekohledy a fotoaparáty a kochejte se tou nádherou, zvláště pak dominantní Zelenou horou u Nepomuku.
Trochu protikladu nalezneme při pohledu na jihovýchod, kde z lesa vyčuhuje moderní konstrukce jakéhosi převaděče, který byl vybudován na křižovatce Na Burku. Po dostatečném pokochání odcházíme směrem k tomuto novému vysílači a trochu ve skrytu duše doufám, že by mohl být přístupný a dalo by se z něj někam
dohlédnout. Vysílač je ovšem za plotem a výsuvný přístupový žebřík je uzamčen dost vysoko nad zemí. No ale řeknu vám, že i kdyby byl vysílač přístupný, asi bych tam nelezl. Ten žebřík, vedoucí k vrcholu je bez ochranných skruží a vypadá dost děsivě. Místo výstupu na věž se dáváme do hovoru s lesáky, kteří svačí nedaleko, a dozvídáme se velice cennou informaci. Asi 300 m odtud je studánka, která není zakreslena na mapě. Pramen Pod Bůrkem. Ke studánce se dostanete poměrně snadno. Po příjezdové cestě půjdete cca 200m jihozápadním směrem. Dorazíte na rozcestí ve tvaru T, kde se dáte doprava (na severozápad). Půjdete po lesní cestě z kopce asi 100 m a tam narazíte na ceduli na stromě, která vás už zavede k prameni Pod Bůrkem. Je to na levé straně. Tady i my doplňujeme zásoby vody do těla i do lahví a po krátkém odpočinku pokračujeme opět lesem dále k jihu
na Fajmanovy skály.

Prales na Fajmanových skalách

Tady už se Třemšínské pralesy nezapřou. Opět je tu jedovatě zelené borůvčí, ve kterém se povalují staré
padlé stromy. Nad námi se tyčí mohutné smrky, borovice a hlavně nádherné a obrovské jedle. Tohle by mohli
závidět i na Boubíně. Pomalu se touláme touto nádherou a směřujeme na asfaltku, která by nás měla dovést
k Chýninským bukům . Na tu po chvíli dorážíme a jdeme po ní necelý kilometr jihovýchodním směrem až k jejímu
dalšímu pravoúhlému zlomu k jihozápadu. Tady ji opouštíme na druhou stranu než se otáčí a již před sebou
vidíme hradbu krásných buků. Ještě než do nich vkročíme, na důraznou žádost nejmladšího člena výpravy
zastavujeme a děláme malý piknik u cesty. Musím dát Matesovi za pravdu, oběma nějaký ten chleba přišel
vhod a konec konců nejsme na závodech, a tak lenošíme asi půl hodinky v trávě a připravujeme se na vstup to
té bukové nádhery.

Chýninské buky

Chýninské buky jsou nejstarší bučinou celého brdského pohoří a od roku 1903 sem má zakázaný vstup jakékoli
dřevorubecké náčiní. Označení Brdský prales zde vůbec není nadnesené. Díky své odlehlé poloze na hranici
někdejšího Prácheňského a Plzeňského kraje a také díky skutečnosti, že sem nevedla žádná cesta, která by umožňovala těžbu dřeva, byly tyto bukové lesy zachovány. Poté, co lidé cestu vybudovali, si i naštěstí uvědomili nutnost ochrany takovýchto skvostů, a tak se jimi můžeme kochat nyní i my. Stromy jsou tu kapitální a tajemné zelené příšeří dodává lesu vážnost a tajuplnost, jen občas pronikne sluneční paprsek hustými korunami a vytvoří nádherný světelný efekt. Na východní straně pralesa, kam směřujeme, je tento lemován mladým, díky tomu však velmi hustým porostem. Po krátkém váhání se pouštíme do tohoto podrostu a prodíráme se na asi půl kilometru vzdálenou asfaltku se žlutou značkou. Po chvilce pomalého postupu narážíme na světlinu, která je vyplněna malou, leč krásnou skalkou vhodnou pro nerušené přespání. O tom, že tu už někdo byl, svědčí i malý křížek s vánoční výzdobou, který asi patří někomu z neopatrných obyvatelů této skalky. Pokračujeme dále
hustníkem, až narážíme na travnatou cestu vedoucí k asfaltce. Je vyhráno, prodrali jsme se. Zastavuje nás
až můj výkřik a lehký ústup. Na cestě v trávě na mě čučí zmije. Jsem znám svojí “láskou” k hadům a po
prohlídce ji velkým obloukem obcházím, aniž bych vytáhl foťák a tento nález zvěčnil.

Po napojení na žlutou pokračujeme po asfaltce, což je docela otrava, na rozcestí s červenou a dále
po červené přes buk Dvoják, který jsme nějakým nedopatřením přehlédli a nemíníme se již teď k večeru k
němu vracet, a tak jdeme dál až na modrou. Po té jdeme jen kousek a když začíná stoupat vlevo na Třemšín,
pokračujeme po cestě rovně až na Salmovu cestu, za kterou by podle mapy měl být potůček. Ten je bohužel
jen na mapě a naše pátrání po něm je bezvýsledné. Nevadí, vody máme zatím dost i na večer, a tak po Salmově
cestě pokračujeme dále až ke Gangloffovu kříži.

Gangloffův kříž pod Třemšínem

Zmínil jsem zde dvě jména Salm a Gangloff. Kdo byli tito pánové, že se po nich nazývají cesty, pomníky,
památníky a podobné věci? Kníže Salm pocházel z rakouského rodu usazeného v Porýní. Rožmitál měl rád a často sem zajížděl. Miloval pořádek a krásu, a tak dal upravit cesty a i vrchol Třemšína se dočkal nebývalých úprav. Jednalo se o estetickou, takřka až parkovou úpravu vrcholu. Bohužel tyto úpravy zničily původní stav této památky. Byl zde vykácen porost, založeny nové chodníčky, skládané z kamenů, vystavěno bylo několik altánů a hradní příkop byl překlenut novým mostem. Karel Daniel Gangloff, zvaný též “český Archimédés”, byl význačným lesním hospodářem a vynálezcem 19. století a právě krajina v okolí Třemšína byla svědkem jeho nejplodnější části života. Zdokonaluje zde lesy po všech stránkách, odstraňuje následky různých přírodních kalamit, stará se o chov lovné zvěře, buduje nové cesty, obrací toky pramenů k rožmitálské kotlině, kde jejich vodu potřebují železářské podniky pod jeho vedením. Jeho vynálezecká činnost se nedá také opomenout. Největší vynálezy uskutečnil v oboru měřičském. Největší význam má vynález planimetru, ale ani Gangloffův dendrometr či Gangloffova šindelka, která je patentována roku 1855, či stroj na výrobu zápalkových dřívek nebo obuvnických floků nelze přehlédnout.

Dřevěná rozhledna na Třemšíně

Gangloffův kříž je zajímavý památník a kdo nezná souvislosti, možná ani nepostřehne, že tento kříž vyrobený
jakoby z bukových větví není ze dřeva, ale je odlit z kovu. Od tohoto kříže již stoupáme k cíli našeho
prvního dne, na vrchol krále brdských lesů, na Třemšín.
Ačkoliv není Třemšín nejvyšší horou Brd, přesto na něj lidé shlížejí s jistou úctou a pojmenovávají
po něm různé spolky či sdružení. Tuto úctu nevzbudila jen jeho dominantní poloha, ale hlavně historie místa.
Na jejím počátku je tajemný lesní hrad, který stával na temeni hory. Středověký Třemšín byl jen skromným
hradem, jelikož patřil pánům s nevelkým majetkem, kterým patřilo jen několik okolních obcí na úpatí hory.
Většina staveb na Třemšíně byla ze dřeva, jen vnitřní hradby, bašty a hlavní brána byly z kamene. V roce
1771 je tato památná hora uctěna stavbou kapličky, která stojí dodnes na někdejším předhradí. K této hoře
se váže i mnoho pověstí, bajek či strašidelných historek. Dnes na Třemšíně nalezneme již jen zmíněnou kapličku, zbytky valů, příkopů a mostu, ale také dřevěnou rozhlednu, ze které bohužel dnes již nic neuvidíte, jelikož stromy v okolí již značně povyrostly a jsou již vyšší než vyhlídková plošina rozhledny.
Pod touto rozhlednou shazujeme bágly a rozhodujeme o tom, že na tomto tajemném místě brdských lesů přečkáme
noc. To se sice moc nezdá nejmladšímu účastníkovi :-), ale po ujištění, že tu budu s ním, nakonec souhlasí a
vybaluje spacák. Rozděláváme malý ohýnek k ohřátí večeře a čaje a probíráme uplynulý den. Po setmění sledujeme nádherný měsíc těsně po novu, který je navíc okrášlen popelavým svitem světla odraženého od naší matičky Země. Na obzoru pod námi svítí Rožmitál, Věšín a i vzdálenější Příbram. Nad hlavou je nebe plné jarních souhvězdí. Tak takhle skvěle se mi ještě letos neusínalo.

Vyspěte se i vy dobře a naberte nové síly na příští náročný den, který si přiblížíme příště.