Malé putování předprázdninovou Prahou nás přesvědčilo o tom, že tradiční chápání fotografie je již minulostí. Výborná výstava k nedožitým 60. narozeninám Stanislava Tůmy na Staroměstské radnici právě skončila a s ní tak trochu symbolicky i stará ruční práce.
Život mezi panely
 |
| Sylva Francová, z cyklu In Panel, 2010 © Sylva Francová |
Fotografka Sylva Francová (1973), která na sebe v minulosti upozornila již několikrát, pracuje soustředěně a cílevědomě v několikaletých cyklech. I když – řečeno s nadsázkou – v dávných dobách pracovala s černou a bílou, své pole působnosti našla v barevných „panoramatických“ cyklech mapujících svět současného člověka. Své nejlepší soubory (Portréty žen a Daily Stories) vytvořila zdánlivě jednoduchým způsobem: požádala své příbuzné a známé, aby se stali aktéry jejích projektů a pak k nim docházela s fotoaparátem tak dlouho, až ji jako fotografku prostě přestali vnímat. V tu chvíli se do jejích fotografií dostala samozřejmost a přímočará intimita, o nichž nejeden dokumentarista jen sní. Ale aby nedošlo k omylu, zmáčknutím spouště práce Francová většinou jen získává materiál, který potom – někdy i složitým způsobem – dopracovává.
Jistou míru samozřejmosti a intimity obsahuje i její poslední, dosud neuzavřený projekt In Panel. Francovou v něm fascinuje lidské mraveniště Jižního města, kde sama žije. Zajímá ji, jak rozdílné životy žijí lidé v naprosto stejných, unifikovaných prostorách. I když bydlení v panelácích bývá zejména v poslední době často terčem opovržení, autorka se k tomuto fenoménu staví v podstatě neutrálně: nečekejme proto ironický ani jiný jednoznačný podtext. Francová je příliš inteligentní na to, aby snadno podléhala jednoduchým myšlenkovým schématům. A nejspíš také dobře ví, že jednoznačné vyznění by jejím fotografiím spíš ublížilo.
Tělo jako materiál
Pokud jsme Sylvu Francovou označili za cílevědomou autorku pracující i několik let na projektu s předem danou koncepcí, pak první dojem z výstavy Transgresivní utopie španělské fotografky Ouky Leele (vlastním jménem Barbara Allende) je přesně opačný. To je však příznačné pro malé, narychlo spíchnuté retrospektivy. Transgresivní utopie namátkou představuje všechny hlavní projekty, kterým se Ouka Leele od počátku 80. let věnovala: jsou tu černobílé autoportréty, surrealistická zátiší, černobílé glamour fotografie, fotografické variace s použitím vlastního těla, barevné parafráze starých mistrů, charitativní projekty i mysticky laděné skupinové scény.
 |
| Ouka Leele, Velkorysé setkání s krásou, 2007 © Ouka Leele |
Ovšem v případě Ouky Leele by bylo opravdu lepší buď počkat a uspořádat opravdu reprezentativní retrospektivu, anebo se naopak soustředit jen na jeden z jejích projektů. V menších prostorách horní výstavní síně Staroměstské radnice by se dobře vyjímal třeba soubor jejích starších, surrealismem ovlivněných černobílých fotografií nebo naopak novější cyklus parafrází starých mistrů. Ale ať už je to jakkoli, Ouka Leele se představuje jako fotografka, která neustále hledá a nalézá nové věci. Nejde ji o soudržnost a vybroušený styl, ale o postmoderní pestrost. Má radost z práce a nebojí se změny ani popření svých dřívějších východisek. Psycholog by v radostném přijímání vnějších podnětů možná našel nějakou souvislost s tím, že v mládí překonala vážnou nemoc.
V souvislosti s jejím jménem se často zmiňuje španělský režisér Pedro Almódovar. Je to však spíš novinářská berlička. Když na počátku 80. let pracovala výtvarnice Barbara Allende pro jeden z prvních Almódorových filmů Labyrint vášní (1982), byli oba na začátku své dráhy. V té době nebyla ani žádná Ouka Leele: ta se na umělecké scéně objevila až v roce 1987.
Lidské tváře v chaosu davu
Výstava nazvaná EGO portrét x fotografie představuje v podstatě bez ladu a skladu tři desítky českých autorů z posledních padesáti let. Poslední, o co kurátorům Robertu V. Novákovi a Pavlu Turkovi šlo, je objektivita a sázka na prověřené hodnoty. Z klasiků, kteří se portrétu věnovali navíc jen okrajově, jsou tu jen Václav Zykmund (1914-1984) a Vladimír Boudník (1924-1968); starší generaci portrétistů výstava zcela pomíjí, ze střední, pokud nepočítáme již nežijícího Jano Pavlíka, zmiňuje jen Pinkavu a Jiráska. Vzhledem k tomu, že většinu prostoru vyplňují autoři narození v 70. a hlavně v 80. letech, lze EGO vnímat i jako generační záležitost.
 |
| Johana Pošová, Nanečisto, 2009 © Johana Pošová |
EGO je kromě toho i hozenou rukavicí „odbornickému“ pojetí kurátorů z akademických kruhů. Výstava dobře reflektuje změnu, kterou fotografie prošla v internetovém věku; připomíná tak spíš náhodné klikání po různých internetových galeriích a osobních stránkách než soudržný výstavní projekt. Stejně jako fotografie samy o sobě je nevyrovnané i představení autorů v doprovodných textech. Zatímco u většiny jde o seriózní glosu o dosavadní tvorbě, u autora představeného přezdívkou Zein můžeme číst jen lapidární: „Nemá žádný vlastní život“. Johana Pošová, která je mimochodem jedním z největších překvapení výstavy, je představena takto: „Narodila se s černými vlasy, které po pár dnech vypadaly. V šesti letech ji ostříhali na ježka kvůli vším, po straně nechali vyholit dva pruhy, aby kadeřnice nepojala podezření. Jako čerstvá teenagerka se nechala ostříhat podle Matyldy z filmu Leon. Dredy na letním táboře v roce 1999 se jí nepovedly. Dnes nosí kratší ofinu a zbytek dlouhý, stříhá se sama před zrcadlem. Studuje Ateliér fotografie VŠUP v Praze.“ Z toho aby historikovi fotografie, který chce mít vše přesně formulované a zaškatulkované, vstávaly vlasy na hlavě.
Vedle Pošové zaslouží zvláštní zmínku dvojice Richard Loskot a Karel Prát, která pro suterénní části Langhans vytvořila instalaci s názvem Jsi tam (2010). Hravě a nápaditě, s pomocí fotografií svých přátel a jejich dalších známých, množství drátů a různých krabiček simulují fungování sociální sítě. Klobouk dolů!
