Trocha punku v temné komoře

Co má metodická a uklidňující práce v temné komoře společného s punkem? Jak kdy a jak u koho – někdy přístup. A někdy výsledky. Tancovat pogo nad vývojnicí ovšem není potřeba, občas to jde úplně samo i bez toho.

Začínáme se scházet a já konečně s dopomocí založil první film…

Tak jsem si po pár letech zase udělal dva filmy na klasiku. Nebylo to úplně samo od sebe, může za to ZB
a já mu děkuji, byla to zajímavá zkušenost a připomínka, jak to dělat lze
a jak se to dělat nemá.

V čem byl zádrhel? Na první pohled v ničem. ZB na Fotoprůvodci (Ano, už zase funguje, běží na novém HW a kompletně novém SW – byť trochu syrovém -, a zase se rozbíhá) vyhlásil čtvercoden, já se toho chytnul, vždyť foťáků mám plnou almaru, filmů plnou lednici (no dobře,
tak jen jeden šuplík, ale ještě pětadvacet svitků se tam chladí),
Rodinal vesele černá ve sklepě a vlastně je všechno tak, jako před pár lety,
kdy jsem ještě klasiku dělal rutinně.

První zádrhel nastal, když jsem sáhnul po Flexaretě, kterou jsem vlastně
nikdy pořádně nevyvětral, jen jsem ji zachránil v nějakém bazaru před
likvidací. Flexareta ale zlenivěla, zatuhly jí klouby a závěrka tedy
chodí zhruba dvojnásobnými časy proti očekávání a stupnici. Následně jsem to zazdil
sám, protože jsem sice našel člověka, který by jí rád udělal generálku, jen
jsem nebyl schopen mu ten foťák za dva měsíce ani odeslat… Chyba číslo jedna.

Když se přiblížil správný termín (tj. asi za čtyři hodiny jsem měl vstávat,
abych vyrazil fotit), došlo mi, že druhý na ráně je můj archivní Lubitel 166B –
fotoaparát už jeden čtvercoden odfotil, je jednoduchý, nemá se na něm co
podělat, závěrka na první pohled chodila celkem správně. Hodil jsem ho do
tašky, přibalil drátěnku, pár filmů a v doprovodu dcery jsme odjeli.

Na místě jsem zjistil, že mechanickou paměť je zapotřebí udržovat v pohotovosti
cvičením, takže nabíjení filmu nebyla záležitost na dvacet vteřin jako za
mladých let, ale asi na pět minut a čtyři ruce (ještě že jsem nejel fotit sám). Nakonec se zadařilo (ono
to zase tak složité není, jen to chce být šikovnější), ale trochu to odskákal
první film, který skončil s lehce prosvícenými okraji, naštěstí mimo obrazové
pole. Druhá, naštěstí v důsledku jen marginální chyba.

Něco jsme odchodili, něco odfotili (mimochodem – to, že člověk ví, kde
bude vycházet slunce, ještě neznamená, že on sám bude na správném místě, až bude
to slunce skutečně vycházet – příště sraz nejméně o půl hodiny dříve), dva filmy
naexponované, následoval rozchod a odjezd domů.

Akce výborná, za rok si to rád zopakuji. Teď už to “jen” zpracovat.

Odpoledne nastal čas pro vyvolání filmů. Člověk, co ještě nedávno tu klasiku
dělal, přece nemůže mít problém – vezmu film, nacpu do tanku, zaleju
vývojkou, budu prokvrdlávat, pak ustalovač, praní, sušení – není co řešit,
proces je jednoduchý, mnohosetkrát opakovaný, pohoda. Podcenění rutiny
totiž byla další, v pořadí třetí chyba, ale zdaleka ta největší.

Když tu píšu, jak jsem klasiku “ještě nedávno” rutinně dělal, začal jsem
počítat, kdy jsem vlastně vyvolal poslední film – a vyšlo mi v podstatě zanedbatelné
časové období, protože poslední film jsem vykoupal někdy na podzim v roce 2010. Skoro sedm let – no co to je, to se přece nezapomíná…

Tak jo, jde se do komory. Nebo alespoň do toho bince, ve který se mi komora
proměnila – za těch pár let jsem ji používal jako mechanickou dílnu pro hrubé mechanické práce. Všude prach, piliny, sajrajt… Uklizení by
byla práce na celý víkend (a možná ne na jeden), rozhodl jsem se tedy, že to nějak přežiju a
jedinou opravdu kritickou operaci (sušení) přenesu do obytných částí domu.

Připravuji si filmy k zatažení a při té příležitosti zjišťuji, že
mi zplesnivěla jedna plastimatka – plíseň pod tím bílým víkem, asi jsem ji
před lety nenechal dostatečně vyschnout. No nic, to se dá odmýt, sahám po
odměrném válci – kupodivu naprosto automaticky -, a nacházím jej tam, kde
vždycky byl. Stojící ve výlevce. Akorát že výlevka byla přikrytá a ve válci
před těmi sedmi lety zjevně zapomenutá voda – celý půllitrový válec je zevnitř
pokrytý vodním kamenem, který se občas odlupuje ve vrstvách i několik desetin
milimetru silných. Tuším že chyba číslo čtyři.

Když se zadaří – takhle (i hůře) vypadaly oba filmy. Dobrý základ k workshopu ~Jak nezpracovávat BW negativy~. Co by člověk pro vzdělání neudělal…

Následuje odnos válce do obývatelnějších prostor (v komoře navíc v nedávno odešel
ventilátor větrání a já výměnu odkládal “na někdy”, pro vlhkost a vedro je tam teď k padnutí) a ve
spolupráci s partnerkou probíhá chemické odmoření za kombinace několika
čisticích přípravků (kdy ten na vodní kámen na WC patřil k těm nejslabším).
Bohužel doma nemám koncentrovanou kyselinu sírovou (ba ani solnou, já ostuda), takže se čištění docela protahuje.

Když už je skrz válec vidět a já naopak ztrácím viditelné papilární linie na prstech
(ony ty sajrajty proti vodnímu kameni jsou dost žíravé, ale někdy je prý docela zdravé občerstvit vrchní vrstvy kůže), jdu konečně zatáhnout filmy do tanků (obou,
abych to časově trochu urychlil, mám naplánované ještě další činnosti). Výpadek praxe se projevuje a já po dvaceti
minutách soukání filmu do cívky (tedy chyba číslo pět) docházím k předsevzetí, že u toho druhého filmu
už ale určitě růžky zastřihnout nezapomenu. Ten pak – ostříhaný – vklouzne do cívky zhruba
za třicet vteřin naprosto hladce a bez problémů.

Jako drobnou výhodu vidím to, že se mi ve sklepě usídlila dvojice trvale běžících domácích serverů a poblikávání jejich LEDek mi zpříjemňuje dvacetiminutovku
při zakládání prvního filmu. Člověk by neřekl, kolik může být v temné komoře světla.
Chyba číslo šest – ty LEDky bývaly přelepené hliníkovou páskou, ale po mnoha
servisních zásazích už kamsi zmizela. Snad to filmy přežijí… (Ostatně – za osobní úspěch považuju už to, že jsem nezapomněl vypnout monitor.)

Tu a tam se trochu zadařilo.

Nalezen teploměr, namíchána vývojka, objeveny dvě lahve s ustalovačem –
jedna s vysráženým stříbrem uvnitř, druhá čirá s rozumnou vůní i barvou
obsahu. Nalezeny poznámky pro tento film (ADOX CHS 125, takto prý Ilford FP4+,
bůh suď), Rodinal 1+80, 17 minut. Jde se na to.

Kvrdlání proběhlo standardně, jen použitý ustalovač vylévám stejně jako
vývojku. Nevím, jestli to brát jako chybu v procesu, když si uvědomím, kolik let mu bylo.

Peru (kvrdlacím rychlopraním, samozřejmě) a odnáším filmy do obývací části
domu – v komoře by jednak schly týden (vlhkost je teď opravdu vysoká) a
vysoká prašnost prostředí by jim dobře neudělala.

Věším filmy v místnosti, kterou prakticky nepoužíváme (do koupelny se mi to vzhledem k domácímu provozu věšet nechtělo) – drobný zádrhel je,
že na zemi je koberec a výsledná prašnost (alespoň podle stavu usušených
filmů) zjevně dalece přesahuje tu ve sklepě – ne že bychom doma neluxovali,
ale koberec je z principu v podstatě nevyprášitelný. Chyba číslo sedm.

Jde se skenovat. Odstřihnu první tři políčka, vzpomenu si, jak se celý
proces vlastně obsluhuje – a zjišťuju, že na filmu jsou nejen chlupy z koberce,
jsou na něm i přilepeny jakési černé, ostré mikrokrystalky. Můj tip je,
že je to rekrystalizované stříbro z ustalovací lázně, ale nejsem chemik –

To by člověk nevěřil, kolik se na jeden film vejde fotek… Mimochodem – zde jsou dobře patrné ~obláčky~ (pravděpodobně) z pěnící vývojky, to je ten pruh na levé straně.

každopádně krystalky se na omak tváří ostře a kovově a na filmu jsou docela
nepěkně vidět. Když je odlomím, jdou i s emulzí, jsou do ní opravdu zarostlé.
Ještě pořád počítáme chyby? Vzhledem k tomu, že nevím, kde v procesu se tohle
vzalo, tak nevím, kam ji zařadit. Každopádně se počet chyb zvyšuje na osm.

Nějak se mi první proužek daří převést do digitální podoby – a následně
ztuhnu. Samozřejmě nemám, do čeho bych filmy uložil, pergameny jsem nikde
neobjevil (na kino ano, ale pro svitek ani jeden), takže filmy prozatímně
putují mezi poskládané kancelářské papíry. Chyba devátá – a snad už poslední, říkám si.

Omyl. Při prohlížení skenů zjišťuju, že desátá chyba vznikla kdesi v procesu, kdy svitky mají při jednom (pravděpodobně horním) okraji krásné “obláčky” z nestejnoměrného provolání. Když jsem vyléval vývojku z tanku, hodně pěnila, takže před vlastním vyvoláváním měla být ještě předpírka. Ano, plácám se dlaní do čela, některé filmy to dělaly a pár svitků jsem tím kdysi zdevastoval – předeprání tehdy pomohlo, ale protože v té době jsem přecházel od manuálního procesu k vyvolávacímu automatu Jobo (ten taky už kdesi zmizel), zařadil jsem to do normálního postupu pro automat, ale poznámky pro manuální volání už nikdo neaktualizoval…

Jaké z toho plyne poučení?

První možnost:

• Nespěchej.
• Ukliď si.
• Pracuj v klidu a s časovou rezervou.
• Před započetím prací si zkontroluj nástroje i suroviny pro celý proces, nezapomínej na uskladnění.
• Pokud se ti zdá, že je všechno v pořádku, něco jsi přehlédl. Dej si kafe a cigáro (nebo brokolicový fresh a ošatku pražených dýňových semínek – každý podle nátury) a zkontroluj to znovu. Ta chyba tam je, jen o ní nevíš. Murphy se nikdy neplete.
• Drž si palce a nemysli si, že to máš všechno pevně v rukou, i kdybys to dělal po pětisté.

Druhá možnost:

Jsi punker a je ti tohle všechno úplně jedno – technické chyby fotografii ozvláštňují a odlišují od těch zpropadených digitálů. OK, není problém, kašli na to – pak se ale nevztekej, když ten binec fakt nejde vyretušovat a skrz hejna bílých teček nerozpoznáváš motiv. I punk má svoje limity.

Pro obě varianty pak platí společné pravidlo:

Nebuď blbej a používej mozek – když ničíš unikátní a dnes už nenahraditelné filmy, snaž se, aby to za to taky stálo.