Turecko – 2. díl – vnitrozemí

V tomto díle navštívíme hlavní město Ankaru, bizardní přírodní útvary v Kappadokii a pohádkové údolí v Pamukkale.

Po 1. světové válce bylo území Turecka rozděleno na okupační zóny. V boji proti řecké okupaci provázené rozsáhlou genocidou tureckých obyvatel se vyznamenal Mustafa Kemal, který r. 1923 sesadil posledního sultána Mehmeda VI. a stal se prvním prezidentem Turecké republiky. Hlavním městem se místo Istanbulu stala Ankara. Po evropském vzoru začal Mustafa Kemal budovat moderní stát – zavedl gregoriánský kalendář, zakázal mnohoženství, ženám zahalování obličeje, mužům nošení fezu a doporučil užívání evropského šatu. Islám přestal být státním náboženstvím a bylo zavedeno užívání latinky jako úředního písma. Bylo nařízeno užívání příjmení podle evropského vzoru. Popularitu si také získal Mustafa Kemal tvrdými zákroky proti Kurdům, kteří usilovali o odtržení od Turecka. Na důkaz vděčnosti získal přízvisko Atatürk (otec vlasti). Podle našich měřítek byl spíše novodobým diktátorem tvrdě potlačujícím jakýkoliv nesouhlas a systematicky pěstujícím kult osobnosti. Zemřel v roce 1938 údajně na následky alkoholické cirhózy. Dodnes je jeho kult patrný téměř na každém kroku – sochy, názvy všeho možného a zobrazení na bankovkách všech hodnot.

Od Citadely připomíná Ankara lidské mraveniště.	Chudinské čtvrti pod Citadelou v Ankaře.	Rodina obývající okolí Citadely v Ankaře.

Kult osobnosti Atatürka je nejvíce patrný v hlavním městě Turecka, ve vnitrozemské Ankaře s 3 miliony obyvatel. Významným opěrným bodem byl pahorek nad městem již za vlády Chetitů (1400-1200 př.n.l.). Území postupně ovládali Frýgové, Peršané, Alexandr Veliký, Seleukové, Římané, Byzantinci, Osmané i Mongolové. Prudký rozvoj nastal však až po vyhlášení Ankary hlavním městem Turecka v r. 1923. Ankara se skládá z historické části a moderních čtvrtí se širokými bulváry. Středem města vede hlavní, jak jinak, Atatürkův bulvár. Na pahorku nad městem stojí Citadela – Hisar s hradbami převážně ze 7. – 9. století s pozůstatky z římského období. V největší bráně je patrná pětimetrová šířka zdí. Muzeum anatolských civilizací nebo též Chetitské muzeum obsahuje sbírky od doby okolo roku 7000 př.n.l. z Catal Huyuku, přes sbírky asyrské, chetitské, frýžské, až po dobu římskou.

Atatürkovo mauzoleum.	Výjev z bitvy, ve které se proslavil Mustafa Kemal (Atatürk).	Ze sbírek Chetitského muzea v Ankaře.

V letech 1944 – 53 bylo v Ankaře vystaveno monumentální mauzoleum na počest vůdce republiky. Rozsáhlému parku zabírajícímu celý pahorek dominuje obrovská vydlážděná plocha lemovaná budovami obsahujícími muzeum: Atatürkův osobní vůz, postel, psací stůl, vosková figurína i vycpaný pes. V chodbách je množství dokumentů, fotografií a obrazů. Na způsob Maroldova panoramatu v Praze jsou v Atatürkově muzeu vyobrazeny bitevní scény, ve kterých prokazoval Mustafa Kemal své hrdinství. V čele nádvoří se tyčí vlastní mauzoleum se sarkofágem s ostatky velkého vůdce. Budovu hlídá ozbrojená stáž a vstupuje se do ní vysokými bronzovými dveřmi. K mauzoleu vede 260m dlouhá cesta, lemovaná kopiemi chetitských lvů s nápisem: „Nade vší pochybnost patří vláda lidu“.

Chodby podzemního města.	Údolí Goreme.	Jeden ze starších skalních kostelů údolí Goreme.

Před 60 miliony let byla oblast střední a východní Anatolie, ohraničená městy Kayseri na východě, Aksaray na západě a Nigde na jihu, postižena velmi silnou vulkanickou činností. Sopečný popel, bahno a horká láva vytvořily v Kappadokii vrstvy různě tvrdých hornin, místy až několik set metrů silných. V nich vodní toky prořezaly hluboká údolí. Eroze vlivem působení větrů a dešťů vytvořila z masy tufu bizardní skalní útvary s širokou paletou barev.

Měkký tuf byl jako stvořený k tomu, aby se z něj tesala obydlí. První vznikala pravděpodobně již před 5. století př.n.l. V 7. až 10. století se křesťané museli skrývat před muslimskou invazí a tak se uchylovali do podzemních měst. Byly to komplexy více než desetipatrové, propojené větracími šachtami. V horních patrech byly obvykle obytné místnosti i stáje, kaple a jednoduché kostely. Ve spodních patrech se pak nalézaly úkryty, skladiště, vinné sklepy. Z měkké horniny byly zhotoveny i skříně, stoly, lavice, postele, police. V případě nebezpečí byly vchody zavaleny obrovskými kamennými kotouči. V Derinkuyu se nachází 13 podzemních poschodí a ve 1 200 místnostech se mohlo ukrýt až 10 000 lidí.

Nejkrásnější skalní kostel údolí Goreme.	Uchisar.	Tučňáci (bizardní skalní útvary vzniklé erozí hornin různé tvrdosti).

Město Uchisar bylo vystavěno kolem obrovské trojité skály, zdálky spíše připomínající ementál plný děr. Pevnost stávala ve výšce 1250 m.n.m. a sloužila už od antických dob k obranným účelům. Byzantinci zde později vytvořili obranný systém proti muslimským vpádům a ještě později sami muslimové využívali oblast k obraně. Z vrcholu skály je nádherný výhled na celou oblast.

Jednou z největších přírodních zajímavostí Turecka, dnes pod patronací UNESCO, je chráněná oblast – údolí Göreme. Během staletí se zde vyvinula svébytná křesťanská společnost. Nejstarší stavby vytesané do měkkého tufu jsou ze 7. století, většinou ale z 9. – 11. století. Vedle prostých selských příbytků se postupně objevovaly primitivní mnišské cely a poustevny. V Göremské kotlině se nalézají nejvýznamnější a nejkrásnější vytesané kapličky a celé kostely. Údajně je jich v celém údolí asi 365. Nejstarší z nich z 8. a 9. století jsou zdobeny prostými ikonografickými znaky – kříž, hrozen ryba. Po vyřešení sporu církve o zobrazování byly pak další kostely bohatě zdobeny cykly fresek z byzantské liturgie – výjevy od narození Krista až po jeho nanebevzetí. Fresky si zachovaly původní jasné barvy jednak díky nepřítomnosti denního světla a některé i proto, že byly zasypány na ochranu proti islámským útokům proti obrazům.

Obydlí vytesaná v měkkých horninách sopečného tufu v údolí Zelve.	~Vzhůru nohama~ rostoucí strom v jeskyni údolí Zelve.	Karavanseray Sultanhani.

K odpočinku a ochraně karavan obchodníků sloužily opevněné ubytovny se stájemi a sklady na zboží – karavanseray. Nejznámější a nejzachovalejší je v Turecku Karavanseray Sultanhani. Byla postavena ve 13. století jako přední ukázka seldžuckého stavitelství. Na celkové ploše 5000 m² je vnitřní dvůr lemován podloubími s malou mešitou uprostřed. Dovnitř se vstupuje bohatě zdobenou branou. Bylo zde místo pro ustájení prodávaných zvířat, lázně, sklady, kuchyně.

Konya	Hroby zakladatele a význačných představitelů řádu Tančících dervišů.	Setkání v Konyi.

Bývalý klášter Mevlana Tekkesi ve městě Konya patřil řádu tančících dervišů. Řád byl zrušen Atatürkem v r. 1927 a klášter přeměněn na muzeum. Dodnes se ale v Konyi každoročně konají slavnosti tančících dervišů. Tanečníci se nepřetržitě otáčejí, což má symbolizovat věčný pohyb planet a střídání ročních období. Pohyb derviše je zdůrazňován kónickým kloboukem a širokou bílou sukní.

Nekropole v Hierapolis.

Nad jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí Turecka, Pamukkale, se nachází zbytky antického města – Hierapolis. V jedné z největších nekropolí antického světa bylo odkryto na 1200 hrobů z různých období. Nejstarší kopulovité s kruhovými obvodovými zdmi s hrobem uprostřed pocházejí ze starořeckého období – asi ze 6. století př.n.l. Četné sarkofágové hrobky jsou typické pro římské období.

Vlastní Pamukkale znamená v překladu bavlněný hrad. Nám spíše připomíná zasněžené údolí, ale to si zdejší obyvatelé asi těžko představují. Pozůstatky vulkanické činnosti se projevují ohřevem podzemní vody, ve které se rozpouští oxid uhličitý a minerály. Ze zřídel na povrchu pak vyvěrá voda okolo 37°C teplá a obsahující více jak 2g minerálních látek v jednom litru. Na vzduchu se mění rozpustný hydrouhličitan vápenatý na nerozpustný uhličitan vápenatý. Za rok se takto vytvoří až 2000 metrů krychlových travertinu. Během 100 000 let se tak vytvořila stupňovitá, zářivě bílá terasa o délce 2500m, šířce 500m a výšce 150m. V posledních letech je však mnoho vody používáno pro zemědělské účely a dokonce pro splachovací záchody v místních hotelích. Návštěvníci, kteří měli možnost Pamukkale opakovaně navštívit, jsou zděšeni rychlým zánikem této jedinečné přírodní scenerie. Vyschlá jezírka jsou postupně pohlcována vegetací a celé svahy už jen dávají tušit bývalou krásu.

Jezírka v travertinových kaskádách Pamukkale.	Sněhobílé travertinové kaskády Pamukkale.	Nešetrné lidské zásahy umožňují vegetaci ničit nádherné dílo přírody.

V příštím a posledním díle navštívíme antické památky západního pobřeží.

Použitá fotografická technika: 2 těla Pentax MZ5N, v jednom negativní film Kodak Supra Royal 400, ve druhém diapozitivní Fuji Velvia F100, objektivy: Sigma 2,8/70-200 a Sigma 2,8-4/17-35.