Tvorba panoramat ve Photoshopu

Panoramata se dají dělit podle několika různých kritérií. Asi nejčastější je dělení podle zobrazovacího úhlu. Tento článek ukazuje, jak s pomocí Photoshopu vytvořit panorama s menším obrazovým úhlem, které je možno prohlížet bez speciálních pomůcek.

Pořízení fotografií

Základní pravidla jsou stejná, jako při výrobě klasických lepených panoramat – tj. přístroj na stativu a dokonale svislá osa otáčení procházející optickým středem objektivu. Používat negativní film, pokud možno málo kontrastní (např. Fuji NPH 400). Celé panorama je potřeba nasnímat co možná nejrychleji, aby byly zaručeny konstantní světelné podmínky – zakryje-li slunce během fotografování i malý mrak, bude v lepším případě postaráno o práci navíc, v horším bude panorama nepoužitelné. Při fotografování je potřeba dávat pozor na pohybující se objekty, jako například automobily a lidi. Problémy nastávají zejména tehdy, pokud se pohybující objekt nachází na rozhraní dvou částí panoramatu.

Nepoužívejte žádný automatický expoziční režim, ale exponujte s manuálním nastavením. Celou scénu si důkladně proměřte a odvoďte správnou expoziční hodnotu (průměr z naměřených hodnot). Pozor na to, že v režimu priority clony většina přístrojů nastavuje plynulé čas závěrky, ale zobrazuje jen nejbližší standardní hodnotu. Takže i když přístroj ukazuje pro všechny díly panoramatu čas třeba 1/500, skutečná hodnota může být někde mezi 1/400 a 1/700, což už bude na výsledku vidět. Nepoužívejte polarizační filtr. Pro každou část obrazu bude přístroj natočen jinak, takže jeho účinek bude značně proměnlivý a výsledné snímky pro sestavení nepoužitelné.

Na rozdíl od lepených panoramat je možno použít i objektivy s kratší ohniskovou vzdáleností. V takovém případě je ovšem nutno pořídit více snímků pro větší překrytí sousedních částí (nutnému kvůli eliminaci zkreslení obrazu). Pro objektiv 24mm se zpravidla udává minimálně 12 snímků, lépe pak 16 snímků na plné panorama (360 stupňů). Obecně se doporučuje snímat na výšku, tedy s přístrojem otočeným o 90 stupňů.

Pokud chcete k tvorbě panoramat používat nějaký profesionálnější software (třeba Apple QuickTime VR Studio), je také zpravidla nutné, aby úhel pootočení přístroje mezi jednotlivými snímky byl stejný. Stačí většinou použít stupnici na hlavě stativu. Pro opravdu profesionální použití existují i speciální stativové hlavy v cenách okolo 10 tisíc korun, ale ty jsou pro naše účely zbytečně drahé.

V nouzi úplně nejvyšší se můžete pokusit panorama “nacvakat” jen tak z ruky. V takovém případě opravdu musíte dát pozor na dostatečný překryv snímků, jinak se vám nemusí podařit takové panorama uspokojivě “slepit”. Každopádně při fotografování z ruky počítejte s náročnějším zpracováním panoramatu.
Pro fotografování z ruky nepoužívejte širokoúhlé objektivy. I malá změna v naklonění přístroje (kterému se téměř jistě nevyhnete) může způsobit různě se sbíhající svislé linie a množství práce potřebné ke zpracování takových snímků dále výrazně stoupá. Větší šanci pořídit použitelné panorama z ruky máte u přístrojů s motorovým převíjením, protože při manuálním převíjení jednak nenafotografujete panorama tak rychle (zaděláno na problémy s pohybujícími se objekty), jednak je poměrně obtížné při manuálním převíjení udržet přístroj v potřebné poloze.

Skenování

Pro skenování částí panoramat platí to samé, jako pro fotografování – neprovádět automatické nastavení expozice před skenováním každého polička. Konkrétně v aplikaci NiconScan je potřeba odznačit checkbox “Perform auto exposure”. V opačném případě nebudou mít jednotlivé snímky stejnou barevnost a sytost a výsledné panorama bude vypadat nevěrohodně (případně vyžadovat spoustu extra práce).

Slepování dílů panoramatu

Nejprve si všechny soubory s částmi panoramatu otevřete ve Photoshopu. Vytvořte nový dokument, jehož výška bude výškou jednoho dílu panoramatu plus řekněme 20 procent pro snazší manipulaci. Šířka tohoto dokumentu by měla být součtem šířek všech částí panoramatu, opět s dvacetiprocentním okrajem.

Nyní překopírujte všechny části do nového dokumentu tak, aby každá z nich tvořila jednu vrstvu. Doporučuji postupovat buďto z levé nebo z pravé strany, ale ne napřeskáčku. Vlastní zkopírování provedete nejsnadněji tak, že pomocí nástroje “Move” odtažením obsahu jednotlivých oken do okna hlavního dokumentu. S umístěním částí si prozatím nemusíte lámat hlavu.

Další fází je nastavení vzájemné polohy jednotlivých vrstev. Přepněte se do nejspodnější vrstvy a pomocí

nástroje “Move” ji umístěte na požadovanou pozici. Nyní se přepněte do vrstvy sousední části, která by měla
být hned nad touto nejspodnější vrstvou. Pro snazší umístění nastavete její průhlednost na řekněme 50 (nebo i méně) procent. Opět v režimu “Move” posuňte tuto vrstvu na její místo.
Hrubý posun je možno provést pomocí myši, jemné doladění pomocí kurzorových kláves. Ve finální poloze by se měly obrazy v obou vrstvách dokonale krýt v částech, které navzájem přesahují. Jste-li spokojeni, nastavte průhlednost vrchní vrstvy opět na 100% (čili úplně neprůhlednou) a zopakujte tento postup pro všechny ostatní vrsty/části panoramatu. Výsledek bude vypadat nějak takhle:

V této fázi můžete zjistit, že části na sebe nenavazují právě přesně. Nejčastěji k tomu dochází u panoramat fotografovaných z ruky. Ve většině případů si můžete vypomoci funkcemi pro transformaci výběru či vrstvy. Tyto funkce se nacházejí v menu Edit/Transform. Asi nejčastější bude požadavek mírného natočení části obrazu (neudržení přístroje ve vodorovné/svislé poloze. Setkat se můžete i s nutností mírné změny velikosti (třeba pokud vám mezi snímky trochu “ujede” zoom, nebo pokud jsou předměty hodně blízko a vy neudržíte konstantí vzdálenost.

V ideálním případě by zde práce končila, ale v praxi je to trochu složitější. Ve většině případů je po provedení výše popsaných kroků stále viditelné rozhraní mezi jednotlivými částmi panoramatického obrázku. Důvodů může být několik, asi nejčastějším je mírná vinětace objektivu. Dalším krokem je tedy zamaskování těchto přechodů.

Začněte odmazáním krajních částí vrstev, na kterých je jasně vidět tmavá hrana snímku. To ostatně můžete provést hned na začátku, ale někdy je lepší ponechat obrázek co největší pro jednodušší lícování jednotlivých částí.

Pokud je stále ještě viditelný rozdíl mezi jednotlivými částmi obrazu, můžete ho zmenšit pomocí funkce “Selective color” (menu Image/Adjust). Při dodržení základních pravidel pro snímání se budou části jen mírně lišit svojí světlostí, takže úprava bude většinou spočívat v přidávání či ubírání černé do Whites/Neutrals/Blacks.

Nyní by již na obrázku neměly být viditelné svislé čáry v místě napojení jednotlivých částí. Pokud tomu tak stále ještě je, můžete se pokusit tyto přechody dále zamaskovat pomocí masek. Vytvořte masku na vrchní vrstvě příslušného přechodu. V místě vlastního přechodu pak černou barvou vytvořte vzorek přechodu jedné vrstvy do druhé. S úspěchem se dá použit třeba filtr “Angled strokes” z menu “Filters/Brush strokes”. Vzorek by měl být čistě černobílý, tak aby výsledkem byl buď jeden pixel spodní vrstvy nebo jeden pixel horní vrstvy. Při použití polotónů by mohlo dojít k míchání barev obou vrstev, což by přechod spíše ještě zhoršilo.

Poslední fází úpravy přechodů je úprava detailů, taktéž pomocí masek. Prohlédněte si důkladně všechny přechody. V případě, že na přechodu mezi jednotlivými díly stojí člověk a i minimálně se hýbe, bude nejspíš vypadat značně nepřirozeně. V takovém případě je potřeba zamaskovat přechod tak, aby ve výsledném panoramatu byl zachycen obraz člověka jen z jedné vrstvy a ne složenina ze dvou vrstev.

Konečným krokem je pak ořez obrazu, kterým se zbavíte zubatých horních a spodních krajů a panorama je hotovo. Na výsledný obraz ještě můžete aplikovat některé filtry na úpravu barevnosti nebo světlosti (křivky, selektivní barvy, variace).

A ještě dvě další ukázky mírně složitějších panoramat – první je vytvořeno ze čtyř, druhé ze šesti snímků. Přiznávám, že obě jsou fotografovaná z ruky.

V dalším článku se podíváme na to, jak tvořit a prohlížet “pravá” panoramata s úhlem záběru 360 stupňů.

Všechny snímky v článku byly fotografovány přístrojem Nikon FM2. Cvičné panorama s objektivem Panagor 135/2.8 na film Fuji NPH 400, ukázky z přístavu pak s Nikkorem 50/1.8 na Kodak Ektachrome 100VS.