O vernisážích a jiných běsech.
Vernisáže jsou vždy poslední třešničkou na dortu každého fotografického cukráře. Je tedy nasnadě, že se dotyčný snaží, aby průběh takové akce vnitřně korespondoval s duchem celé jeho dosavadní práce, potažmo s obsahem zahajované výstavy. Proto je součástí každé vernisáže i kulturní program, který podtrhne charakteristické rysy, makeupem odstraní rušivá místa a návštěvníka odkáže patřičným směrem. Skutečný mistr pak koncipuje takové představení tak, aby se zároveň zapojil jeden každý divák.
Asi všichni tušíte, že předchozí odstavec má nenápadným způsobem poukázat na fakt, že naše redakce byla pozvána na vernisáž výstavy Jana Šibíka – Ďábel v nás. Protože vernisáž, jakož i celá výstava, probíhá ve spolupráci s Obecním domem, očekávali jsme, že doprovodné
akce dosáhnou výšin skutečně mistrovských děl a že spolu s fotografiemi, které ukazují hrůznou absurditu válek, konfliktů, převratů a katastrof, vytvoří harmonickou obsahově-formální jednotu.
Sami jsme nepoznali, kdy představení začalo, zřejmě proto, že režisér celého kusu (osobně podezřívám Jana Hřebejka, který byl také mezi přítomnými) použil metody plíživé divadelní propagandy. Dokonce jsem si chvíli myslel, že poslouchám skutečné projevy, a že slova zástupce Obecního domu: “považujeme za důležité, že jsou takové fotografie vystaveny v prostorách, které navštěvují významní politici a mohou tak zprostředkovaně sledovat důsledky svých rozhodnutí”, ukazují pouze na politické ambice vedení Obecního domu. Skutečnost,
jak již asi zřejmo, byla jiná. K zlomu až jarryovskému došlo pozvolna. Sálem (snad zpravodajskou sítí vytvořenou na zakázku Českým Telecomem – hlavním sponzorem celého podniku) začala putovat informace o tom, že po skončení výstavy budou fotografie deinstalovány z důvodu rautu lidí, kteří zřejmě nepotřebují pozorovat “důsledky svých rozhodnutí” v přímém přenosu.
Druhé dějství nastoupilo s razancí útoku Sborné. Muži v bílém naporcovali prase a v kulisách války a zmaru propukla Velká žranice. Pravé fotografické hody. Zavěrky rachotily, mastná ústa se odrážela v antireflexních vrstvách drahých objektivů a motivy v sále vytvářely s těmi po stěnách absurdní srostlice. Napětí v nás
vrcholilo. Kdy přijde konečná katarze a jakou formou na nás promluví. Přišla. Byl jsem důrazně požádán, abych
nefotografoval. Konec. Opona. Potlesk. Děkovačka. Rozebírání hlavních momentů představení v divadelním baru Limonádový Joe.
Děkuji jménem redakce Paladixu za nezapomenutelný umělecký zážitek.
