Úvodník 3.12.2001

O návratu ke kořenům…

Ten můj není tak nablýskaný, je na něm vidět, že už něco za sebou má, ale je přesto krásný.

Před nedávnem mě zaujal v našem bazaru příspěvek od Papuánce, že prodá jednu ze svých kamer. Byl to Linhof Technika 70 s kazetou na 6x9cm. Střední formát mě vždycky lákal, ale nikdy jsem neměl možnost to vyzkoušet. A tady byla dokonce možnost zkusit si práci s velkým formátem se vším, co k němu patří. Slovo dalo slovo a jednoho dne stál u nás Papuánec s malým batůžkem.

Nejdřív jsem nevěřil, že v tom tu kameru má, protože jsem neměl pořádnou představu o tom, jak může být velký formát “velký”. Nakonec vyndal celkem kompaktní kameru, která, nebýt průhledového hledáčku, byla jen o něco větší, než slušná profesionální zrcadlovka. Když ale vyklopil základnu, hned bylo jasno. V jeho rukách přístroj ožil a při předvádění všech možností naklápění, posouvání a vytahování jsem si jenom říkal, jestli si to všechno budu pamatovat…

Moje první zkoušení bylo o objevování základních optických principů – převrácený obraz v hledáčku (tedy pardon, na matnici – ještě nemám tu správnou terminologii v krvi 🙂 ), rovina zaostření apod. Zjistil jsem, že bez úplného pochopení a vyzkoušení všech možností nebudu schopen kameru 100% využít. Moje první experimenty byly spíše o tom, jak dostat rozumné výsledky v případě, že je kamera nastavena na naprosto normální snímky. Postupně jsem se odvážil zkoušet i další možnosti, jako např. focení makra, apod.

Dnes v noci jsem byl opět fotit (u Lorety) a dofotil svůj druhý film (za 3 týdny). Někdo si řekne, to není žádný zázrak, navíc při formátu 6x9cm se na film 120 vejde jen 8 políček, ale já jsem se při práci s Linhofem musel chtě nechtě zamyslet nad tím, jak je současná doba uspěchaná. Při mé zhruba hodinové seanci (říkám to záměrně, protože příprava Linhofky na snímek je jako malý obřad), kdy jsem vyfotil tři snímky, jsem si vzpomněl na nedávnou diskusi ohledně toho, jestli může někdo vyfotit digitálem 1000 snímků za měsíc nebo i víc. A já tam stál, nastavoval stativ, výtah objektivové standarty pro srovnání svislic, ostřil jsem lupou na matnici, abych to opravdu měl přesné, vyměňoval matnici za kazetu a prováděl další činnosti, které mi přinášely maximální uvolnění. Prošlo kolem mě i pár turistů s “něčím malým” kolem krku a uznale pokyvovali (možná si v duchu říkali, co je to za blázna, ale to se asi nikdy nedozvím). Prostě jsem si v tu chvíli připadal naprosto jedinečně a bylo mi úplně jedno, že za tu dobu, co jsem tam stál, by ostatní s digitálem nebo zrcadlovkou stačili obejít ještě Pražský hrad a možná došli až na Karlův most. Bylo mi jedno, že je zima jako v mrazáku. Měl jsem pocit, že jsem opravdu stvořil snímek. Bez automatiky, bez autofokusu, jen jsem si pomohl ručním expozimetrem, který je asi tak stejně starý, jako já. Ještě samozřejmě nevím, jako to dopadlo, ale to napjaté očekávání na výsledek je prostě nepopsatelné.

Stejně báječné je to objevování všeho, čeho jsem byl jakožto prvouživatel automatických přístrojů ušetřen. Základním pravidlem je, že co si nenastavím sám, to nemám. Proto jsem za ty dva filmy získal několik podstatných zkušeností, které jsem dřív neznal:

1. nepřetáčej film v kazetě, pokud si při předchozím snímku zapomněl vytáhnout šoupě (tj. snímek vůbec nevznikl)
2. přetoč film v kazetě hned po snímku, jinak pak budeš těžko vzpomínat, jestli jsi to udělal nebo ne
3. přesvědč se, že máš na expozimetru nastavenou stejnou citlivost filmu, jako máš v kazetě
4. před expozicí nastav clonu, na kterou sis předtím naměřil expoziční čas

Prostě je to v digitálním věku báječná příležitost, jak se vrátit ke kořenům toho všeho a zkusit si, jak se snímek opravdu tvoří. Tímto vzácným kouskem jsem také pravděpodobně uzavřel svou “technologickou” sbírku, kdy k mé klasické kinofilmové zrcadlovce a reportážnímu digitálu přibyla i klasická kamera. Každý z nich se hodí na jiný druh focení a podle toho k tomu také přistupuji. Každý z nich má své výhody i nevýhody, vhodné způsoby použití a tomu odpovídající výsledky. Prostě si podle nálady můžu zvolit, jaký z nich si vezmu.

P.S. Sháním literaturu o velkém formátu.

A co jsme vám pro tento týden připravili za články?

V pondělí se dozvíme, s jakými objektivy pro naše velkoformátové miláčky se můžete setkat. Papuánec o tom píše v článku Optika pro velký formát. Jakub Kencl připravil další pokračování seriálu o práci v temné komoře, kde se tentokrát zaměřil na multigradační papíry v článku Naše první zvětšenina na multigradačním papíru. Pro potěchu oka samozřejmě přichází další kolo v galerii Moje nejlepší světlo…

V úterý vás Zdenek Bakštein opět pozve do Itálie, tentokrát je jeho cílem Siracusa.

Středa přinese reportáž Štěpána Kováře o proběhnuvším fotosetkání v Respublice a zajímavý článek Jana Seiferta o porovnání pevného ohniska a zoomu.

Ve čtvrtek zahájí Petr Chlumský cyklus Moje nejmilejší fotografie. Také můžete shlédnout další reportáž, tentokráte z “CCD” Zdeňka Tichého z vernisáže výstavy Jakuba Kencla a jeho ženy Dany.

Pátek patří již tradičně tipům na výlet, tentokrát vás Jan Hlinák pozve na Ondřejov.

Dobré světlo.