O válečných fotografech.
Během psaní tohoto úvodníku začala válka a my se stali, chtě nechtě, její součástí. Možná, že se s jejími důsledky přímo nesetkáme, ale je jisté, že se media od rána začnou plnit obrázky přímých i vedlejších produktů
nově otevřené továrny na smrt.
Asi je jasné, že chci psát o válečných fotografech, básnících
obrazů hrůzy a zmaru. O lidech, na jednu stranu adorovaných za odvahu, na druhou stranu obviňovaných z hyenismu nejhrubšího zrna či dokonce vražd na zakázku.
Podívejme se nejprve do počátků této těžké fotožurnalistické disciplíny. Válečné fotografii netrvalo dlouho, než se osvobodila z okovů vojenské fotografie – pitoreskní přehlídky statečnosti a slávy umírání za
vlast. Už v roce 1855 dokumentovali fotografové Roger
Fenton a James
Robertson krymskou válku stylem, zobrazující hrůzy umírání. Základy žánru byly tedy vykopány a k strašidelnému zámku válečného reportérství bylo možno přistavit další baštu.
Vojenská fotografie nevyklízela pozice nablýskaných přehlídek, ryčné hudby a bezmezné oddanosti ráda a snažila se, nejčastěji ve spojení s cenzurou, válečnou fotografii potřít. Sbírku úspěchů této dvojdohody z
doby první světové války lze nalézt zde.
Často, jako např. v případě sovětském, byla válečná fotografie mocným impulsem pro fotografy. V eseji o současné ruské fotografii Andrew Hale
píše o nudných snímcích dvou slavných sovětských válečných reportérů. Cesty inspirace jsou nevyzpytatelné. Některé sovětské válečné fotografie naleznete kupříkladu zde.
Kdo s čím zachází, tím také schází. Válka se stala osudnou milenkou mnoha fotografům. Například během korejské a vietnamské války zahynulo nebo zmizelo mnoho fotoreportérů z různých zemí. Jejich soupis se stručnou anotací a s fotografií je k dispozici zde
a zde. Najdete mezi nimi i Endre Friedmana známého pod pseudonymem Robert Capa,
který prodělal přerod z fotografa válečného na fotografa protiválečného.
V tomto čísle Paladixu se s válkou zatím nesetkáte, přesto doufáme, že vás zaujmeme. Nejprve se o to pokusí frontálním útokem za pomoci Ainuů František Štaud ve třetím pokračování putování po ostrově Hokkaidó. Pokud by selhal, bude ho z týlu krýt Papuáncuv Jemný úvod do velkoformátové techniky, podporovaný Zváštními a méně obvyklými pomůckami pro makrofotografii Josefa
Hrubého. Zbytky nespokojenců snad srovná spolu s Blesky
Nikon. Konečné vítězství s námi můžete nakonec oslavit.
