Uživatelský test Nikon D2X

Uživatelský test profesionální digitální zrcadlovky Nikon. Kompletní popis technických vlastností ale nečekejte…

Nikon D2X

K napsání tohoto článku mě motivovaly dvě skutečnosti: za prvé moje stávající výbava (Nikon D100) mi už delší dobu nestačí – zejména díky tomu, že nejkratší čas, při kterém lze fotit s bleskem, je 1/180s. Za druhé proto, že už více než rok čekám na nástupce D100 (na právě ohlášený Nikon D200), který by zejména tento nedostatek odstranil. Proto jsem se začal intenzivně zajímat, jaký model by mohl dosluhující D100 nahradit. Nikon D2X je jednou z možných variant.

Každý by si před nákupem čehokoliv měl udělat jasno v tom, co od daného zboží očekává. Moje očekávání (požadavky) jsou tedy následující:

• digitální zrcadlovka s výměnnými objektivy
• rozumná velikost čipu (tj. alespoň DX v případě Nikonu, APS-C v případě Canonu)
• rozlišení minimálně 8 MPix, lépe ale 10 MPix a více
• citlivost min. ISO 100-800
• solidní a středně odolné tělo s dobrým úchopem a (volitelnou) vertikální spouští
• co nejrychlejší základní synchronizace s bleskem (min. 1/250s)
• možnost vysokorychlostní synchronizace s bleskem
• ukládání v RAW + JPEG
• celková rychlost (AF, ukládání na kartu, rychlost snímání)
• CompactFlash karty
• min. 2,5″ displej
• široká nabídka objektivů příslušenství
• rozumný poměr cena/výkon
• trvanlivost/spolehlivost min. 3 roky

Nikon D2X je jedním z možných kandidátů, především díky tomu, že mám od Nikonu rozsáhlé příslušenství (zejména objektivy – konkrétně s Nikkorem 17-35mm f/2,8 bych se opravdu nerad loučil, i když bych si dovedl představit, že by se např. nový Nikkor 17-55mm f/2,8 mohl stát mým objektivem číslo jedna). Mezi další kandidáty patří zejména nový Nikon D200 nebo Canon EOS 5D, u kterého by to pro mě ale znamenalo kompletní změnu systému. V následujících odstavcích se pokusím rozebrat, co se mi na Nikon D2X líbilo a nelíbilo během mého testování. Pokud byste si chtěli přečíst recenze, kde jsou rozebrány skoro všechny technické parametry, doporučuji stránky uvedené v souvisejících odkazech.

Ergonomie a ovládání

Zadní stěna Nikon D2X

Nikon D2X je profesionální fotoaparát s integrovanou vertikální spouští. První, co mě napadlo, když jsem ho – zvyklý na D100 – vzal poprvé do ruky, bylo: “Ten je ale velký a těžký!”. Rozdíl skoro 400g (s vloženou baterií) je samozřejmě dost znát. Držení je samozřejmě parádní, ale někdy se možnost oddělení vertikální spouště může hodit (např. pro cestování, jízdu na kole, apod.). Problém samozřejmě může nastat i ve vaší brašně – pokud nemáte dostatečně dimenzovanou brašnu, může se stát, že se vám do ní nevejde a budete muset pořizovat novou. Díky velikosti těla si mohli konstruktéři dovolit umístit další displeje (celkem jsou tři – horní – opravdu hodně veliký, základní 2,5″ LCD displej a pomocný LCD, na kterém se zobrazuje zejména nastavení ISO, kvality a vyvážení bílé) a velká ovládací tlačítka. Co hodnotím opravdu velmi pozitivně, jsou zejména následující věci:

• Velikost ovládacích tlačítek (dají se pohodlně ovládat i v rukavicích)
• Velikost displeje (2,5″, 232 000 bodů) s ochrannou průhlednou krytkou
• Pomocný displej, na kterém se stále zobrazuje nastavená citlivost, kvalita i vyvážení bílé (samozřejmě i další údaje)
• Samostatná tlačítka pro rychlé nastavování citlivosti, kvality a vyvážení bílé
• Ovládání režimu AF pomocí speciálního voliče (u D100 bylo nutno nastavovat přes CSM funkci v menu)
• Tlačítko FUNC s možností nastavení jeho funkčnosti
• Velký a světlý hledáček se 100% pokrytím
• Speciální zatmívání hledáčku pro delší expozice na stativu
• Utěsnění ovládacích prvků proti prachu a vodě (nikoliv ale vodotěsné)
• Orientační senzor – detekuje snímky focené na výšku, snímky lze nechat automaticky otáčet pro zobrazení na displeji (lze nastavit v menu)
• Snadná kompenzace expozice pomocným voličem – tj. hlavním voličem nastavuji např. clonu, vedlejším kompenzaci expozice
• Režim předsklopení zrcátka je dostupný pomocí voliče, není nutno nastavovat v menu
• Indikace zaostření s tím, že je rovněž indikováno, jestli je zaostřovaný objekt před nebo za rovinou zaostření – užitečné zejména pro ruční ostření, tj. pro určení směru, kterým je třeba objektivem otáčet
• Naposledy volené funkce v menu – posledních 8 zvolených položek v menu Shooting nebo Custom settings je okamžitě přístupných ze seznamu posledních použitých funkcí
• V menu lze nastavit, jaké informace mají být dostupné pro prohlížení fotografie na displeji (data, histogram, přepálená místa, RGB histogram a použitý zaostřovací bod)
• K dispozici jsou celkem 4 možnosti individuálního nastavení fotoaparátu – dokonce zvlášť nastavení expozičních parametrů (Shooting settings) a zvlášť uživatelského nastavení (Custom settings) – tím si lze předdefinovat nastavení pro různé režimy vaší práce (např. svatba, reportáž, krajina, apod.)

Bohužel ale některé věci zůstaly nedomyšlené nebo nedotažené. Mezi ně patří především tyto:

• Nelze vybrat expoziční režim (PASM) pomocí samostatného voliče (jako např. na D100) – je nutné držet tlačítko MODE a točit otočným voličem.
• Pro smazání fotky stačí 2x za sebou stisknout tlačítko DELETE – na D100 bylo nutné stisknout DELETE a potvrdit stiskem Enter – to mi přijde z hlediska uživatele bezpečnější, zejména proto, že samotné smazání fotky chvíli trvá (řádově sekundu) a není nijak indikováno, takže jsem napoprvé myslel, že se nic neděje a mačkal tlačítko DELETE dál, přičemž jsem si smazal omylem další fotku.
• Kvůli
  utěsnění otočných voličů je na ně třeba při otáčení vyvíjet
  nezvykle velkou sílu – přední otočný volič jsem musel několikrát
  zkoušet dokonce nehtem za zoubek, protože pod ukazováčkem mi
  prokluzoval.

Otevření dvířek pro CF kartu je zbytečně komplikované.

• Otevírání krytu pro CF kartu – nevím co vedlo inženýry v Nikonu k tomu, aby to udělali nedostupné, jako kdyby šlo o spoušť nějakého odpalovacího zařízení. Na D100 stačilo stisknout tlačítko “ve směru” otevírání dvířek, takže otevření bylo otázkou desetinky vteřiny. Na D2X je potřeba odklopit kryt (odklápí se proti směru otevírání dvířek), pod ním stisknout tlačítko, které otevře dvířka. Toto tlačítko navíc není s dvířkami spojeno, takže je nutno prst nasměrovat opravdu přesně, pokud si budete dalšími prsty bránit v otevření dvířek, tak se pochopitelně neotevřou. Navíc se (na rozdíl např. od některých Canonů) dají dvířka otevřít, aniž by se fotoaparát vypnul, takže skutečně nechápu, proč je to takto komplikované. Údajně to ale je osvědčené řešení z dřívějších profesionálních těl, takže to možná pouze hodnotím zbytečně přísně z neznalosti amatérského fotografa.
• Další pikantní nedotažení je tlačítko pro kontrolu hloubky ostrosti. Při pohledu zepředu jsou na levé straně u objektivu dvě velmi podobná tlačítka – jedno je tlačítko pro kontrolu hloubky ostrosti (DOF), druhé je tlačítko FUNC – programovatelné funkční tlačítko. Pokud držíte fotoaparát vodorovně, je tlačítko pro kontrolu hloubky ostrosti pohodlně dostupné pro prostředníček pravé ruky. Pokud ale držíte fotoaparát svisle, nemáte šanci na tlačítko dosáhnout. Mohli byste ale celkem bez problémů dosáhnout na tlačítko FUNC – ale ejhle, na toto tlačítko lze naprogramovat celkem 10 funkcí, ovšem DOF mezi nimi překvapivě není! Věřím ale, že to je pouze otázkou rozšíření funkčnosti v některém upgradu firmware.

Při horizontálním držení jsou obě tlačítka pohodlně přístupná pro prostředník nebo prsteník pravé ruky.	Při držení fotoaparátu na výšku není tlačítko pro kontrolu hloubky ostrosti dosažitelné a na tlačítko FUNC nejde DOF nastavit.

• Nedotažení funkce orientačního senzoru – je samozřejmé, že můžete zapnout, aby informaci o držení fotoaparátu zaznamenával k jednotlivým snímkům. Dále můžete v menu zapnout, jestli se mají snímky na výšku automaticky otáčet na výšku i při zobrazování na displeji fotoaparátu. Jistě užitečná funkce, ale pokud např. fotíte na výšku ze stativu, tak byste očekávali, že se vám náhled po expozici zobrazí v co možná největší ploše, tj. “na šířku” – prostě aby se náhled fotek focených na výšku zobrazoval podle toho, jak zrovna držíte foťák. Zobrazení na výšku/na šířku lze v menu zapnout/vypnout, ale automaticky by to samozřejmě bylo lepší.
• Při focení na výšku s vertikální spouští rovněž nejde dosáhnout na volič zaostřovacích bodů – to ale naštěstí v Nikonu vyřešili tak, že lze stisknout palcem tlačítko AF-ON na vertikální spoušti a otočným voličem “přeskakovat” cyklicky jednotlivé ostřící body.

• Titěrné ovládání režimu autofokusu

  Na to, jak jsou všechny ovládací prvky veliké, je až neuvěřitelně titěrné a nepřesné nastavování režimu ostření objektivu (C/S/M) – na obrázku porovnejte s velikostí konektoru pro kabelovou spoušť (vpravo nahoře – ta černá krytka s bílou tečkou). I na D100 je tento volič větší a má lepší přechod mezi jednotlivými polohami. Zejména přechod mezi polohou kontinuálního ostření a režimu Single-Servo je opravdu velmi nepatrný. Ve fotografických rukavicích vyžaduje ovládání tohoto voliče opravdu trpělivost.

• Při focení do RAW s nastavenou kompresí zobrazuje špatně počet snímků, které je ještě možno uložit na kartu. Základní RAW má cca 19,5 MB, komprimovaný cca 11,5 MB (na rychlosti ukládání jsem (na rozdíl od D100) ale nepozoroval žádné zpomalení způsobené kompresí!), nicméně indikátor volného místa na kartě zobrazuje počet snímků stále pro nekomprimovaný RAW, přitom se na kartu vejde skoro dvakrát tolik dat.

Praktické fotografování

Pojďme se ale bavit o tom nejdůležitějším – o samotném focení.

Rychlost

Rychlost práce Nikon D2X je impozantní. Rychlost AF i samotného snímání je pro moje potřeby více než dostačující. Za celou dobu jsem neměl jediný problém s tím, že by něco na D2X bylo pomalé (snad jen s výjimkou toho mazání souborů, kde by to spíše mohla vyřešit lepší indikace na displeji o tom, že něco probíhá). Navíc D2X nabízí i tzv. režim High-speed Crop, kdy se používá pouze středová část o velikosti 3216 x 2136 bodů (plné pole má 4288 x 2848 bodů). V tomto režimu lze exponovat až rychlostí 8 snímků za sekundu (dle zvolené kvality a výstupního formátu se velikost vyrovnávacího bufferu pohybuje od 28 do 35 snímků). Díky tomuto výřezu dochází k dalšímu “přepočtu” ohniskové vzdálenosti, tj. pokud máme základní přepočítací koeficient 1,5x, v případě aktivace funkce High-speed Crop je to 2x. Takže např. při snímání ohniskovou vzdáleností 200mm (kinofilmovou) získáme výsledek adekvátní ohniskové vzdálenosti 400mm a rozlišení cca 6,8 MPix při rychlosti až 8 snímků za sekundu! V hledáčku je oblast pro tento režim ohraničena tenkou čarou, takže je poměrně dobře vidět. Nicméně je to otázkou zvyku – ze začátku mě ten rámeček docela mátl a komponoval jsem i při plném formátu tak, aby se mi hlavní objekt vešel právě jen do toho středu. Na displeji jsem se potom divil, proč mám kolem ještě tolik místa. V tomto režimu rovněž nelze používat dva nejkrajnější zaostřovací body, protože ty se do dané oblasti “nevejdou”. Jinak lze v tomto případě pouze smeknout – samotná rychlost je parádní a navíc je ještě spousta možností, jak si fotoaparát přizpůsobit k obrazu svému:

• možnost zvolit režim C_L pro “pomalé” snímání nebo C_H pro rychlé snímání (5 resp. 8 snímků za sekundu)
• možnost omezit rychlost “pomalého” snímání – 1-4 snímky za sekundu v plném rozlišení, 1-7 snímků za sekundu v případě High-speed Crop
• možnost omezit maximální počet snímků v rámci jedné dávky (1-35)
• možnost nastavit prodlevu cca 0,4s mezi stisknutím spouště a samotnou expozicí – pro snížení otřesu způsobeného stiskem spouště

Autofokus

Dopoledne v Radotínském údolí Nikon D2X + Nikkor AF-S 17-35mm f/2,8, ohnisko 35mm, clona 11, čas 1/20s, ISO 100, korekce -1 EV, měření se zvýhodněným středem (8mm), AWB v náhledu je zobrazen aktivní ostřící bod, 100% detail má 3,6 MB

Jak už bylo řečeno výše, rychlost AF je naprosto vynikající. Stejně tak i jeho přesnost; za celou dobu jsem neměl problém s tím, že by zaostřoval špatně, a to i v relativním šeru nebo na nekontrastním povrchu. Samozřejmě tu a tam je potřeba mu pomoci, zejména v případě hladkých jednobarevných ploch, ale to je pochopitelné. Velkým pomocníkem je indikace vzdálenosti zaostřovaného předmětu, resp. toho, jestli se nachází před nebo za rovinou zaostření – to pomáhá při ručním ostření v tom, jakým směrem je třeba otáčet zaostřovacím prstencem (výborné zejména u fotografie na krátkou vzdálenost).

Pro zaostřování je možné vybrat jeden z jedenácti zaostřovacích bodů (v případě High-speed Crop je možné volit jen z devíti bodů). K dispozici je několik režimů volby zaostřovacího bodu: ruční výběr jednoho bodu, automatický výběr jednoho bodu, automatický výběr s určením výchozího bodu a skupinová volba. Ty první tři režimy jsou poměrně známé a není třeba se o nich rozepisovat – fungují dle očekávání. Co je ale zajímavé, je právě poslední zmíněný výběr skupiny. Lze totiž vybrat skupinu bodů, které budou používány pro správné zaostření, a nechat fotoaparát, aby v rámci této skupiny vybral ten bod, který je nejlepší. Skupin je možno vybírat celkem pět – levá (používá 4 senzory nejvíce vlevo uspořádané do kříže), pravá (používá 4 senzory nejvíce vpravo uspořádané do kříže), horní (používá tři horní a střední senzor), dolní (používá tři dolní a střední senzor) nebo středová (používá středové senzory uspořádané do kříže). To je hodně užitečné v případě, kdy fotíme nějakou akci, u které víme, kde v celkové kompozici má být hlavní objekt, ale objekt se neustále rychle pohybuje.

Pro volbu zaostřovacího bodu se používá ergonomicky velmi dobře zpracovaný joystick. Jeho velikost i umístění jsou odpovídající pro focení na šířku, při focení na výšku už na něj lze dosáhnout jen velmi obtížně. Příjemné je, že stiskem tohoto joysticku lze rychle aktivovat středový bod (lze v menu nastavit, jestli se má vybrat středový bod nebo prosvítit stávající vybraný bod). Velmi užitečné je zobrazení aktivního zaostřovacího bodu při prohlížení nafocených snímků přímo na displeji. Zajímavou funkcí je rovněž možnost zobrazení zaostřovacího bodu po stažení fotky do počítače (já vím, majitelé např. Canonu 20D nebo 1D tuto funkci dávno znají). Bohužel, jak už si budeme muset u Nikonu zvyknout, tato funkce je dostupná pouze v příplatkovém SW Nikon Capture. V dodaném Nikon PictureProject si tuto informaci zobrazit nemůžete.

Pro aktivaci automatického zaostření i bez stisku spouště slouží tlačítko AF-ON. Upřímně řečeno mi tato funkce připadá poněkud zbytečná (lze dokonce vypnout, že se autofokus aktivuje částečným stiskem spouště), protože mi přijde opravdu jednodušší napůl namáčknout spoušť než mačkat nejprve tlačítko pro zaostření a pak teprve tlačítko spouště. Ale co já vím, třeba to někdo opravdu používá. Jak už bylo ale zmíněno výše, toto tlačítko je nezbytné pro volbu zaostřovacího bodu při držení fotoaparátu na výšku, kdy nedosáhnete na joystick, kterým se zaostřovací body normálně volí (držíte na vertikální spoušti AF-ON a kruhovým voličem přepínáte jednotlivé body).

Pro funkci zaostřování je k dispozici poměrně hodně ovládacích prvků a nastavení v menu:

• režim zaostřování – statické (Single-servo), dynamické (Continuous-servo) a ruční (Manual)
• režim výběru ostřícího bodu – jeden bod (Single-area AF), jeden bod s dynamickým sledováním (Dynamic-area AF), skupinová volba (Group dynamic-area AF) nebo výběr nejbližšího objektu (Dynamic-area AF with closest subject priority)
• aktivace zaostřování (AF-ON)
• výběr ostřícího bodu (joystick, vertikální AF-ON + otočný volič)
• zámek zaostření (AE-L/AF-L)
• nastavení priority při stisku spouště pro režim AF-S a AF-C – zda se má exponovat, když je stisknutá spoušť, ale není správně zaostřeno
• lze nastavit dobu, po kterou je prosvícena aktivní zaostřovací oblast

Automatická expozice

Podzimní zátiší Nikon D2X + Nikkor AF-S 17-35mm f/2,8, ohnisko 17mm, clona 16, čas 1/5s, ISO 100, korekce -1 EV, měření se zvýhodněným středem (8mm), AWB 100% detail má 5,7 MB

Nikon D2X používá pro měření expozice 1005 pixelový RGB senzor. Je možné volit klasicky mezi matricovým měřením (kde v případě D nebo G objektivů vstupuje do hry i naměřená vzdálenost zaostřeného objektu), integrálním měřením se zdůrazněným středem (kde lze volit průměr měřící oblasti mezi 6, 8, 10 nebo 13mm) a bodovým měřením (3mm s vazbou na ostřící bod). Poměrně hodně mě ale překvapila tendence k přeexpozici. Abych řekl pravdu, u takového přístroje jsem čekal, že nebudu muset skoro používat korekce (u D100 jsem ji tolikrát určitě nepoužíval), že to přece musí měřit úplně dokonale, nicméně opak je pravdou. Nevím jestli to je tím, že jsem zvyklý z D100 na tmavší fotografie, ale každopádně jsem u většiny fotek musel používat korekci. Nejčastěji asi -2/3 EV, ale poměrně často jsem musel jít i na -1 EV nebo dokonce -2 EV. Skoro bych řekl, podle toho, jak je teď prohlížím, že správné expozice byly u fotek lidí, ale tendenci k přeexpozici měl u fotek krajiny (70% fotek z výletu do Radotínského údolí bylo foceno s korekcí). Velmi příjemně jsem byl naopak překvapen v přesnosti expozice s bleskem. Zde se jednalo většinou o fotografie lidí, ale tady jsem nezaznamenal jedinou potřebu nastavovat korekce expozice. Je tedy otázkou, jestli obecně tendence k přeexpozici platí u snímků krajiny. Bohužel, tato problematika by si jistě zasloužila bližší zkoumání, z necelého tisíce snímků, který jsem stihl nafotit, se toho zase tolik zjistit nedá. Pokud se s fotoaparátem seznamujete, doporučuji používat funkci bracketing (tu lze použít dokonce třemi způsoby: expoziční, zábleskový a vyvážení bílé).

Pro práci s automatickou expozicí je opět k dispozici řada ovládacích prvků a nastavení v menu:

• ISO auto – automatická volba citlivosti (abych řekl pravdu, měl jsem pocit, že tahle funkce moc nefunguje, ale nebyl dostatek času to zkoumat)
• jemné doladění expozice – pro každou z měřících metod lze v menu nastavit automatickou korekci (v rozmezí +/- 1 EV s krokem 1/6 EV)
• volba expozičního kroku – 1/3 EV, 1/2 EV nebo 1 EV
• zámek expozičního času – zamkne naměřený expoziční čas
• zámek clony – zamkne aktuální clonu
• tlačítko AE-L/AF-L – zámek naměřených expozičních údajů
• korekce expozice lze nastavovat v rozmezí -5 EV a +5 EV
• snadná kompenzace expozice pomocným voličem – tj. hlavním voličem nastavuji např. clonu, vedlejším kompenzaci expozice
• na tlačítko FUNC lze nastavit např. rychlou změnu expozičního kroku na 1 EV nebo aktivaci jednoho z měřících režimů (matrix, středové, bodové)
• při prohlížení snímku je možno si zobrazit histogram (celkový nebo pro každý RGB kanál zvlášť), stejně tak i zobrazení “přepálených” míst (opět celkové nebo pro každý RGB kanál zvlášť)

Vyvážení bílé

Vyvážení bílé funguje u D2X výborně, ve dne nebo při focení s bleskem není potřeba nic hlídat nebo nastavovat, bohatě si vystačíme s automatickým vyvážením. Při focení za umělého osvětlení už to ale tak dokonalé není. Při použití halogenových výbojek má stále tendenci “utíkat” k teplejším tónům (do žluté/oranžové), i když má speciální čidlo pro barevnou teplotu okolního osvětlení. Ve srovnání s D100 ale dává podstatně lepší výsledky, to je nutno přiznat. Pro seriózní práci by ale bylo vhodné nastavovat za umělého osvětlení úroveň vyvážení ručně, popř. používat bracketing. Při focení do RAW ale není třeba toto moc řešit, protože to lze dodatečně opravit v počítači. Pro opakovanou práci si lze přesné vyvážení uložit do jedné z pěti pojmenovatelných pamětí a pohodlně vyvolat tu správnou. Pro práci s vyvážením bílé je opět k dispozici řada funkcí a položek v menu.

Práce s bleskem

Turisté na Staroměstském náměstí Nikon D2X + Nikkor AF-S 17-35mm f/2,8, ohnisko 25mm, clona 5,6, čas 1/350s, ISO 100, korekce 0 EV, matricové měření, AWB, blesk Nikon SB-800 v režimu Auto FP High-speed Sync 100% detail má 2,45 MB

Na tu jsem se těšil samozřejmě nejvíc, protože na rozdíl od D100 umí D2X exponovat s bleskem pro všechny časy závěrky. Budu se teď rozplývat nad funkčností, kterou majitelé Canonu považují za samozřejmou, u Nikonu bohužel funguje pouze u digitálních zrcadlovek řady D2. Jedná se o tzv. Auto FP High-speed Sync. Tu lze aktivovat při nasazení blesků Nikon SB-800 nebo SB-600 a funguje skutečně tak, jak byste čekali. Pokud je expoziční čas delší nebo roven synchronizačnímu času (1/250s), tak se odpálí klasický záblesk. Pokud je expoziční čas rychlejší, dojde k vysokorychlostní synchronizaci. To je zejména použitelné při doplňkových záblescích ve dne (reportáže, svatby, portréty, apod.), kdy vychází rychlé expoziční časy (zejména pro dosažení malé hloubky ostrosti). Aktivace této funkce je neskutečně pohodlné, stačí to zapnout v menu, nasadit jeden z uvedených blesků a už se nemusíte starat, jakým časem fotíte a jestli si to ještě můžete dovolit. Absence této možnosti na D100 mě neskutečně vytáčí a je hlavním důvodem, proč potřebuji “upgrade”.

Tady si dovolím píchnout trochu do vosího hnízda. Nikon celkem třikrát vyrobil blesky, které nebyly navzájem kompatibilní s digitálními zrcadlovkami (v TTL režimu). První verze blesků pro digitální fotoaparáty SB-28DX fungovala na sérii D1. Následovalo vydání blesku SB-80DX, který fungoval na sérii D1 a D100. Zatím poslední verze SB-800 je kompatibilní už i s D70(s), protože ta začala používat režim i-TTL. Osobně jsem měl všechny uvedené blesky (SB-28DX jsem měl na F100, s nákupem D100 jsem nadával, jak to, že není kompatibilní a zakoupil SB-80DX – ten ale zase není kompatibilní s D70, takže jsem zakoupil SB-800 – ten je zatím kompatibilní se všemi). No a hádejte, s jakými blesky je kompatibilní D2X? Samozřejmě se všemi uvedenými! Takže lze používat i SB-28DX (kterou nešlo používat na D100) i SB-80DX (kterou nešlo používat na D70(s)). Tohle považuji za velmi špatný vtip a pouhé tahání peněz z kapes uživatelů Nikonu, kteří museli, aby mohli fotit s bleskem, zakoupit vždy ten nejnovější model, i když je jasně vidět, že z technického hlediska v tom nebyl žádný problém. Pokud si tedy někdo v dnešní době pořizuje Nikon z důvodů zajištěné kompatibility, tak by si tento odstavec měl vytisknout a pověsit na zeď. V době, kdy jsem já nakupoval první Nikon, tak ještě byla tato teze pravdivá. Autofokusové objektivy šly používat na mechanických tělech a naopak. Pak ale začal Nikon vyrábět objektivy bez clonového kroužku (tzv. G) a pak začaly problémy s kompatibilitou blesků. Dnes je značka Nikon často vnímána jako soupis možných kombinací těl, objektivů a blesků a rozhodně neplatí dávné tvrzení o zajištěné široké kompatibilitě.

Pro práci s bleskem je opět k dispozici řada funkcí a nastavení v menu:

• modelovací záblesk – pokud je nasazen blesk SB-800 nebo SB-600 a stisknete tlačítko pro kontrolu hloubky ostrosti, dojde k odpálení série krátkých záblesků (tzv. modelující záblesk) – tím lze např. zkontrolovat stíny, které použití blesku vyvolá
• nastavení synchronizačního času – synchronizační čas lze nastavit v rozpětí 1/60s – 1/250s s možností použít výše zmíněný automatický režim vysokorychlostní synchronizace
• nastavení času závěrky při focení s bleskem – lze nastavit nejdelší expoziční čas závěrky v režimu A nebo P (v rozpětí 1/60s až 30s) – toto se mi dost hodí, protože jsem často přecházel při focení s bleskem do manuálního režimu a nastavoval delší čas, než byl automatický (v případě D100 to byla 1/60s) – nejčastěji 1/30s; teď je možné zůstat stále v režimu předvolby clony
• zámek bleskové expozice (FV lock) – funguje ale pouze s blesky SB-600 a SB-800 (tuto funkci lze nastavit i na tlačítko FUNC)

Obrazová kvalita

CMOS čip Nikon D2X

Při nízkých citlivostech (ISO 100-400) je obrazová kvalita skutečně výborná. Vysoké rozlišení pochopitelně přináší mnohem větší možnosti následného zpracování – z pohledu větších zvětšenin, popř. výřezů. Bohužel se ale potvrdila moje obava, která mě napadla hned, když byla D2X oznámena – tou obavou je samozřejmě množství šumu při vyšších citlivostech. Na stejné ploše čipu je oproti D100 více než 2x tolik světlocitlivých buněk. Což znamená, že se musela zmenšit velikost jedné buňky (u D2X je to 5,5 x 5,5 µm, u D100 je to 7,8 x 7,8 µm) a tím pádem musí vzrůst digitální šum. Moje obavy byly zcela rozptýleny u nízkých citlivostí. Do ISO 400 je kvalita D2X vynikající. Při vyšších citlivostech je ale bohužel šum podstatně více patrný, než v případě D100 (což je prostě logické). Nikon D2X má díky tomu rozsah základních citlivostí od ISO 100 do 800 (+ navíc HI-1 a HI-2, což odpovídá ISO 1600 a 3200), přičemž zejména ISO 100 je pro majitele D100 nebo D70(s) rozhodně velmi pozitivní, nicméně vzájemné porovnání při vyšších citlivostech rozhodně vychází lépe pro Nikon D100. Nutno podotknout, že D2X má několik možností, jak šum redukovat přímo ve fotoaparátu. Kromě samotného zpracování obrazu kvalitním digitálním procesorem je možnost nastavit redukci šumu pro vysoké citlivosti (ISO 400-800) a to dokonce ve dvou režimech (Normal a High). Pro citlivosti HI-1 a HI-2 se redukce šumu aplikuje automaticky a není možné ji vypnout.

Porovnání úrovně šumu při vysokých citlivostech mezi Nikon D100 a Nikon D2X. Obrázek v plném rozlišení má 2,44 MB.

Na následujícím příkladu je vidět vzájemné porovnání šumu obou fotoaparátů při vyšších citlivostech. V případě D2X byla vždy nastavena aktivace odstranění šumu (High ISO NR On) na režim High. Snímáno bylo pochopitelně ze stativu, do RAW formátu, použitý objektiv Nikkor AF-S 17-35mm f/2,8, ohnisková vzdálenost 35mm. Snímky z D2X byly pomocí Adobe Photoshop CS zmenšeny na stejnou velikost, jako z D100 (kde se jedná o plné výřezy) a u všech snímků byla aplikována funkce Auto Levels pro vyrovnání histogramu. Snímky nejsou doostřovány. Závěry si jistě uděláte každý sám. Za sebe bych řekl, že do citlivosti ISO 400 není co řešit, citlivost ISO 800 je na D100 ještě poměrně použitelná, nicméně na D2X už je nutno počítat s poměrně silným šumem (který jde samozřejmě dále redukovat specializovanými programy, ovšem za cenu mírné ztráty detailu). Citlivosti HI-1 a HI-2 u D2X jsou dle mého použitelné pouze v případě, kdy není jiná šance na získání snímku, jejich kvalita ale není moc rozumná. Možná tak ještě celý snímek převést do odstínů šedi a tvářit se, že se jedná o zrno velmi citlivého materiálu. 🙂

Kromě tohoto problému se šumem nevidím na D2X jiné problémy z hlediska obrazové kvality. Možná snad ještě jednu poznámku: je jistě zřejmé, že čím vyšší rozlišení na stejné ploše čipu, tím je důležitější, jaké objektivy na tělo nasadíte. V případě D2X je proto velmi důležité pro celkový výsledek používat objektivy s vysokou rozlišovací schopností a dobrým přenosem kontrastu.

Další funkce

Nikon D2X je to nejlepší, co lze v tuto chvíli od Nikonu získat (z pohledu DSLR). Tomu odpovídá i množství dalších funkcí. Je jich velká spousta, takže si dovolím je projít jen telegraficky.

• Možnost záznamu zvukových poznámek k jednotlivým snímkům. Lze dokonce aktivovat funkci automatického záznamu zvuku (s omezenou max. délkou od 5 do 60s) ihned po stisku spouště. Jen pozor na CF karty typu Microdrive – s ohledem na magnetický záznam by se neměly vyskytovat v blízkosti mikrofonu/reproduktoru, aby nedošlo ke ztrátě dat.
• Možnost záznamu textových poznámek ke snímku – tuto funkci ale asi moc lidí nevyužije, její ovládání není totiž nic moc.
• Podrobná informace o stavu baterie: zobrazuje kapacitu baterie, počet vyfocených snímků, nutnost kalibrace a stáří baterie (na pěti stupních indikuje její schopnost kvalitního nabíjení resp. nutné výměny).
• Intervalové snímání – je možné nastavit, aby automaticky exponoval v zadaném čase nebo v zadaných časových intervalech.
• Možnost překrývání nafocených snímků – dva již existující RAW soubory je možno zkombinovat do nového – a defacto takto simulovat vícenásobnou expozici. Původní soubory zůstanou ale zachovány.
• Vícenásobná expozice – je možno nastavit od 2 do 10 snímků a je možno kombinovat s intervalovým snímáním. Výsledkem je pouze jeden snímek, jednotlivé expozice nejsou ukládány samostatně.
• K fotoaparátu je možno zakoupit (za cca 3200 Kč!) síťový adaptér – ten je výhodný samozřejmě v okamžiku, kdy se s aparátem pracuje např. ve studiu. Když pominu jeho cenu, tak je nepříjemná ještě jedna vlastnost s tímto adaptérem spojená. Pokud si chcete sami vyčistit čip, tak je nutné tento adaptér zakoupit. Bez něj totiž není možno funkci čištění čipu aktivovat (a je nutno odnést fotoaparát na čištění do servisu – na jednu stranu čest našemu servisu, který pro DSLR zakoupené přes české zastoupení (tj. žádný šedý dovoz) nabízí 10 čištění zdarma, jinak stojí jedna takováto procedura 250,- Kč). Vzhledem ke skvělé indikaci stavu baterie chápu nutnost pořizování síťového adaptéru pro čištění čipu opět pouze jako trik na to, jak vytáhnout z kapes uživatelů Nikonu další peníze!
• Možnost připojit k fotoaparátu jednotku GPS – v takovém případě se pak ke snímkům zaznamenává i přesná poloha a čas jejich pořízení. Toto může být velmi zajímavá funkce pro cestovatele.
• Možnost připojení adaptéru bezdrátové sítě (WT-1/1A nebo WT-2/2A), pomocí kterého je možno snímky ihned po expozici odesílat do počítače nebo pomocí kterého je možno ovládat fotoaparát z PC (např. programem Nikon Capture).
• Možnost vyfotit referenční snímek pro SW odstranění prachu. Ve speciálním režimu nafotíte bílou plochu a pomocí Nikon Capture (opět za příplatek!) je možno softwarově nechat prach odstranit.

Software

Software si zaslouží samostatnou kapitolu. A to zejména z důvodu toho, že se jedná snad o nejslabší část celého balení. V dodávce je pouze Nikon PictureProject a pokud to myslíte se zpracováním fotek byť jen trochu vážně, tak si raději sežeňte něco jiného. Touto aplikací podle mě Nikon šlápnul hodně vedle a i starší Nikon View byl z tohoto pohledu podstatně lepší. Zde uvádím ty nejzásadnější výhrady:

• Před samotným prohlížením snímků je nutné je do aplikace naimportovat. Automaticky to může fungovat v případě, kdy připojujete fotoaparát přímo do počítače přes USB kabel – v takovém případě se import provede automaticky s tím, jak se snímky kopírují na disk. Ale pokud už je na disku máte (třeba proto, že používáte externí čtečku karet nebo dokonce databanku), tak je musíte naimportovat, abyste si je mohli byť jen zobrazit. Ke cti slouží autorům to, že v případě, kdy už data na disku jsou, tak je znovu nekopíruje, ale pouze z existujících souborů vytvoří jakýsi “katalog”. Bohužel obrovským problémem je rychlost takového importu. Na počítači Intel Pentium 4 2,8 GHz s 1,5 GB paměti a Windows XP trvá import jedné fotografie v RAW formátu 7 sekund (a to prosím BEZ kopírování)!!! Pokud budete mít nafoceno v adresáři 100 fotek, tak budete čekat víc než 11 minut na to, abyste si mohli obsah adresáře alespoň prohlédnout! Což tento program degraduje natolik, že jej prakticky nelze používat.
• Před jakoukoliv editací se provádí funkce Autofit, která zmenší snímek tak, aby se vešel do okna editoru. Bohužel, tato operace trvá cca 1 minutu. Takže opět čekáte, až budete moci vůbec dál pracovat.
• Pokud otevřete v editoru jednu jedinou fotografii v RAW formátu, tak program zabere v paměti skoro 450 MB!!! Takže pokud nemáte minimálně 1 GB paměti, tak ani nezkoušejte s programem pracovat.
• Lze exportovat do JPEGu, ale nelze např. do 16ti bitového TIFFu (což v Nikon View šlo).
• Nelze zobrazit veškeré EXIF informace (např. nastavení redukce šumu – Normal / High), nezobrazuje bod, na který bylo zaostřeno, apod. Pochybuji rovněž o zobrazení GPS informací, i když to jsem neměl možnost vyzkoušet.
• Nelze mít na jednom počítači nainstalován zároveň Nikon View a Nikon PictureProject.
• Nelze např. do fotoaparátu uložit údaje o autorovi a majiteli (tak, aby se automaticky dával do všech EXIF informací) – majitelé Canonů mají tuto možnost už v základní výbavě.

K dispozici je (pochopitelně za příplatek cca 4000 Kč) program Nikon Capture 4, který toho umí podstatně více. Je rychlejší, i když co se týče paměťových nároků, tak tam jsou zhruba srovnatelné – i jeho editor si řekne o takové množství paměti. Na druhou stranu poskytuje podstatně lepší funkce a hlavně i lepší ovládání.

Přiznávám, že k tomu přistupuji hodně kriticky, ale to zejména proto, že tento fotoaparát je určen především profesionálům. A můj názor na PictureProject je ten, že to je software vhodný pro amatérské digitály a pro uživatele, kteří neočekávají nějaké pokročilé funkce. Dle mého názoru měl být součástí balení Nikon Capture, protože jeho kvality odpovídají kvalitám D2X. PictureProject je pro takové tělo podle mého ponižující.

Kompatibilita příslušenství

Z hlediska kompatibility se starším příslušenstvím je na tom Nikon D2X až překvapivě dobře. Jak už jsem psal v kapitole o blescích, lze používat v i-TTL režimu blesky SB-600 a SB-800, v D-TTL režimu potom blesky SB-80XD, SB-28DX a SB-50DX.

Dále lze používat i objektivy bez CPU. V takovém případě se při nasazení takového objektivu v menu vyplní jeho ohnisková vzdálenost a maximální clona (volitelně). Měření při použití objektivů bez CPU funguje v režimu bodového nebo se zvýhodněným středem.

K dispozici je i řada příslušenství připojitelná k 10ti pinovému konektoru (kabelová spoušť MC-30, adaptér k GPS MC-35, apod.).

V dodávce je zároveň jasná matnice bez ohraničení oblasti pro High-speed Crop, dokoupit lze (opět za peníze) matnici se čtvercovým rastrem (hodí se např. pro fotografii architektury). Opět nic proti, ale už i Nikon D100 uměl na matnici promítnout čtvercový rastr, který dokonce červeně prosvítal. Dále lze k hledáčku dokoupit řadu dalšího příslušenství, např. úhlový hledáček, očnici, zvětšovací lupu, apod.

Celkové shrnutí

Celkově lze říci, že Nikon D2X je bezesporu tím nejlepším, co v současné době Nikon na poli digitálních zrcadlovek nabízí. Nicméně se nemůžu zcela ztotožnit se závěry některých jiných recenzí, které na něm nevidí žádná slabá místa. Doporučená prodejní cena za samotné tělo je k dnešnímu dni 137 990 Kč. Za tuto cenu bych si minimálně představoval podstatně lepší softwarové vybavení (min. Nikon Capture 4 nebo PictureProject v nějaké profesionální edici) a jistě by se daly i některé další výše zmiňované nedostatky odstranit (např. možnost naprogramování DOF na tlačítko FUNC, automatické otáčení náhledu fotky podle orientace fotoaparátu, přesnější počítání místa na kartě u komprimovaného NEFu, lepší indikace mazání, apod. – doufejme, že např. v příští verzi firmwaru). Co se týče splnění mých úvodních požadavků, tak je plní beze zbytku všechny. Nutno ovšem podotknout, že s uvedením nového Nikonu D200 získává zejména v poměru cena/výkon velmi silného konkurenta.