V království barevných rampouchů a ledových trpaslíků

Tak už je to tady: zbývá mi poslední týden lehkomyslného a nezodpovědného života svobodného mládence. Jsem však smířen s osudem a za několik dní určitě řeknu to známé slůvko “ano”. Ale ještě před tím vyrazím na plánovanou polární výpravu a ve sněhových závějích budu meditovat o smysluplnosti svátosti manželské. Doufám, že se mi přitom podaří něco vyfotografovat.

Část první

Určitě si dobře pamatujete, jakou sněhovou nadílku nám meteorolog pan Zákopčaník v roce 2001 na Vánoce objednal. Všude se válely ohromné spousty sněhu a těm, kteří rádi fotografují zimní krajinu, nastaly krušné časy. Prostě nebylo možné kvůli sněhu nikam dojít – cesta, která jindy trvala několik desítek minut, se nyní protáhla na hodiny. Tehdy jsem si řekl, že je nejvyšší čas uskutečnit plánovanou výpravu za barevnými rampouchy. Poprvé jsem je viděl na pohlednici, kterou mně táta ukazoval asi před rokem a půl. Ze skal tekoucí sytě oranžové vodopády ledu v zajetí bílého sněhu, prostě nádhera. Moje fotografické srdce zaplesalo radostí a okamžitě jsem v parném létě začal přemýšlet o výpravě, která se uskutečnila týden před svatbou.

Půjčil jsem si sněžnice, navařil několik litrů čaje, do batohu sbalil vařič, čelovku, svačinu, fotografické nádobíčko a brzy ráno vyrazil ven. Asi po dvou hodinách chůze jsem byl na místě a skutečnost daleko předčila má očekávání. Ze skal visely okrově zbarvené rampouchy různých velikostí a pod jedním z převisů zamrzl asi 3 metry vysoký ledopád. Nevěděl jsem, co mám fotografovat dříve. Nakonec jsem se na tomto místě zdržel asi 4 hodiny a výsledek mé práce dnes vidíte na těchto stránkách.

Část druhá

Stejně jako se pachatel vrací na místo činu, i já jsem se následující zimu opět vrátil do skal. Sněhu bylo o poznání méně a šel jsem najisto. Na známém místě už na mě čekala standardní zimní výzdoba, která však byla posypána jemným sněhovým popraškem. O loňském třpytivě lesklém ledu jsem si mohl nechat zdát. Nezbývalo nic jiného, než rozpustit sníh v ešusu a ledopád polévat vodou, aby znovu získal ztracenou krásu. Připouštím, že je to tak trochu podfuk, ale doufám, že nad tím přivřete oči.

Už při první návštěvě této lokality mi začalo vrtat hlavou, co vlastně způsobuje okrové zbarvení ledu. Myslím si, že led je obarven humínovými kyselinami, které vznikají jako vedlejší produkt přirozeného rozkladu jehličí a listí. Pokud je to jinak, rád se nechám poučit.

V názvu tohoto příspěvku se zmiňuji o jakýchsi ledových trpaslících, ale zatím o nich nepadlo ani slovo. Víte, jak takový trpaslík vypadá? Jako malý krápník rostoucí ze země (stalagmit). Bývají různé velikosti, různého tvaru, většinou jsou průhlední a lidem, kteří je viděli, připomínají spíše robertky té největší velikosti. Narazíte na ně zejména v jeskyních. Poprvé jsem je viděl na fotografii z jeskyně Šarkania diera na internetových stránkách Súľovských skal. Naštěstí se však nevyskytují jenom na Slovensku, ale i u nás.

Možná se zeptáte, kde jsem tyto přírodní zajímavosti vyfotografoval, ve kterých skálách to bylo. Zkuste je najít sami. Jsem přesvědčen, že na vás čekají v každém skalním městě. Stačí jen pořádně se obléct, vzít si dostatečné zásoby jídla a horkého čaje a nezapomenout doma fotoaparát. Výsledek bude určitě stát za námahu a také za zveřejnění na Paladixu (jako samostatný článek nebo třeba jen formou komentáře tady pod článkem).

Dobré světlo a příjemné hledání.

Použité vybavení: Minolta Dynax 500si Super, objektivy Minolta 28 – 80 mm f/3.5-5.6, Cosina 19 – 35 mm f/3.5 – 5.6, Jupiter 135 mm f/3.5, filmy Fuji Superia 100, Fuji Sensia 100, Provia 100F, čb inverzní Fomapan R 100.