Valeč v Čechách

Objevte místo neprávem opomíjené turisty i fotografy!

Valeč je obec ležící v Karlovarském kraji, na jihovýchodním okraji Doupovských hor, trochu stranou veškerého turistického ruchu. Není to žádný známý a obvyklý cíl, o němž byste se dočetli v každém průvodci. Možná nyní Valči křivdím, ale donedávna jsem o něm neměl tušení, objevil jsem ho víceméně náhodou a okamžitě na mě udělal velký dojem. Dostat se tam dá velice snadno, a to ze silnice Praha – Karlovy Vary, odbočka vpravo kousek za Lubencem (při cestě z Prahy) je značená. Parkovat se dá prakticky všude, nejlépe na náměstí a také hned u vjezdu do obce před kostelem.

Jméno Valeč vzniklo v 1. polovině 13. století ze jména Válek, nejspíše podle jakéhosi Valentina, který zde měl svůj dvůr. Osídlení místa je však díky příznivým podmínkám jistě mnohem starší, nicméně první dochovaný záznam o místě tohoto jména pochází z roku 1358. V základovém zdivu farního kostela svatého Jana Křtitele stojícího na náměstí byly objeveny doklady toho, že na tomto místě stával starší kostel, podle techniky zdiva pravděpodobně z 11. či 12. století. Po vpádu Tatarů roku 1241 byly na mnoha místech stavěny nové, odolnější a pevnější tvrze, které měly za úkol chránit strategicky významná místa (v té době panoval stav, kdy se většina sídel nacházela právě na takovýchto z různých příčin významných místech – to je důvod, proč nějaká větší či menší tvrz nebo jiná opevněná stavba stála prakticky v každé obci). Místní tvrz ovládali ve 14. století páni z Valče.

V prosinci roku 1514 udělil král Vladislav Jagellonský Valči privilegia a povýšil jej na městečko – obec tak získala významné právo týdenního trhu, výročního devítidenního trhu, právo užívat pečeť a zelený pečetní vosk. Majitel panství Jan Kyšperský z Vřesovic zemřel v bitvě u Moháče roku 1526 a jeho potomci prodávají panství Hugovi z Leisnecku. Ten však nebyl držitelem Valče dlouho – už v roce 1538 jej sňatkem získal Vilém Hasištejnský z Lobkovic a konečně v roce 1570 koupil panství Kryštof Štampach, jehož syn Václav nechal sídlo – původně gotický hrad – renesančně upravit. Václav Štampach se však účastnil stavovského povstání v roce 1618, po jeho porážce musel uprchnout ze země a roku 1622 mu byl navíc zkonfiskován majetek.

O rok později koupila zámek i panství od císařské komory zpět Barbora Štampachová z Poutnova, která se coby katolička směla vrátit. Za panování jejího vnuka Jana Kagera ze Štampachu (od roku 1694) byla zahájena velkolepá barokní přestavba zámku i zámeckého parku za účasti předních umělců tehdejší doby. Autorem barokní přestavby je italský architekt Francesco Barelli, jeho nástupcem se stal další Ital Antonio Bianno Rossa, po jehož smrti v roce 1723 pokračoval v přestavbě Jan Kryštof Tyll. Sochařská výzdoba pochází od Matyáše Bernarda Brauna. Někdejší hrad a později renesanční objekt, jehož podoba není známa, se změnil na čtyřkřídlou dvoupatrovou budovu kolem obdélníkového nádvoří. V rozích hlavního průčelí vznikly dvě hranolové věže. Roku 1797 koupil panství Jan Antonín Pergen z Pergenu a v kupní smlouvě je doslova zmíněn dluh dílně sochaře Matyáše Bernarda Brauna ve výši 810 zlatých a 54 krejcarů. Majitelé se poté poměrně často střídali a v letech 1895 – 1896 proběhla poslední, tentokrát novobarokní přestavba zámku. Posledním majitelem byl Jan Larisch-Mönnich, jemuž byl v roce 1945 na základě Benešových dekretů majetek zabaven.

Novodobá historie zámku je pohříchu civilní a takříkajíc „nevznešená“. Po válce se jako správci státního majetku vystřídaly různé instituce, např. Organizace politických vězňů či Ústřední ředitelství státních statků a lesů. Byl zde také domov pro korejské děti a od roku 1953 dětský domov. Dne 2. dubna 1976 zámek kompletně vyhořel, operativním správcem se stalo Krajské středisko památkové péče v Plzni (tehdy to byl Západočeský kraj). Ruiny byly provizorně zastřešeny, sochy odvezeny do Kladrub a dlouho se nic nedělo, až do roku 1995, kdy byl zámek nově zastřešen, a o rok později začala kompletní rekonstrukce celého objektu; ta trvá dodnes, proto je zámek stále veřejnosti nepřístupný. Oprava je však v poslední fázi, je upravován dvůr a probíhá příprava na zpřístupnění. Správcem a investorem opravy zámku je Národní památkový ústav Plzeň. Park je však možno navštívit zcela volně a návštěva jistě stojí za to.

V parku lze najít mnohé zajímavosti. Hned u hlavního vjezdu do zámeckého parku stojí skleník s vysokou kopulí a podélnou lodí. V roce 1996 byla tato unikátní stavba kompletně rekonstruována. Další zajímavostí je konírna (za hlavní bránou vpravo), jejíž jedna stěna byla během terénních úprav zasypána až do úrovně patra. Na konci 19. století byla (pravděpodobně na základech staršího barokního objektu) postavena kočárovna s novorenesanční sgrafitovou výzdobou. Hlouběji v parku najdeme tzv. teatron, tedy stavbu, jež kopíruje úbočí kopce a je určena pro divadelní a hudební produkce pod širým nebem. Byl zbudován na konci 19. století a jeho stupně jsou osazeny částmi původní barokní výzdoby parku. Je zde také erb Štampachů vytesaný z červeného pískovce, který původně zdobil průčelí zámku, a rovněž socha hraběte Šporka (s ním spolupracoval M. B. Braun), jež dává tušit, že se zde podobná stavba nacházela i v době barokní podoby parku.

Park je opticky ukončen iluzivní branou (tzv. propyleje) tvořenou čtyřmi bloky s původně bohatou štukovou výzdobou; ve výklencích byly sochy, z nichž jedna je nyní zazděna v teatronu. V parku se kdysi skrývala i kaskáda, ve své době technický div a zcela jedinečný objekt s unikátní sochařskou výzdobou: voda byla přiváděna za pomoci vztlaku z asi 3 kilometry vzdáleného kopce dřevěným potrubím nad kaskádu, kde byly umělé nádrže. Voda na kaskádu byla pouštěna pouze příležitostně. Na konci 19. století byla kaskáda rozebrána a její části použity při nových úpravách parku (např. na tzv. koupadlo či teatron). Chrliče v podobě delfínů a také poslední dochovaný stupeň kaskády jsou vystaveny na kraji parku, u budovy správy zámku. Další zajímavostí členitého parku je letohrádek, původně barokní stavba s věží. V současnosti je to však nepřístupná žalostná ruina, která už od pohledu vypadá, že její dny jsou sečteny – možná by se dalo dostat dovnitř, ale rozhodně to není bezpečné ani příliš moudré. V přízemí je údajně sál se zdobeným krbem a štukový strop. V suterénu jsou klenuté sklepy, do nichž se sestupuje točitým schodištěm věže; pravděpodobně zde původně byla příruční kuchyně. V 19. století byl letohrádek novogoticky upraven a později se využíval jako hotel, o čemž svědčí i nápis na průčelí domu. Posledním monumentem parku je obelisk z červeného pískovce, pravděpodobně z doby úprav parku v 19. století; text na podstavci je poškozen erozí.

Před zámkem, na plošině u silnice, stojí barokní kostel Nejsvětější trojice. Dnes je to značně zbědovaná nepřístupná troska obehnaná dřevěným plotem, s poničenou omítkou i interiérem. Autorem stavby je architekt Antonio Bianno Rossa, který se podílel rovněž na přestavbě zámku. Valeč je pravděpodobně jediným místem v Čechách, kde se dochovaly stavby tohoto Itala, jenž právě zde roku 1732 zemřel. Oválný půdorys kostela je zastřešen velkou kopulí (v 50. letech 20. století byla tato kopule zcela nevhodně opravena) s osmibokou lucernou. Celá fasáda je členěna pilastry z červeného pískovce a zdobí ji sochy světců. Interiér kostela je značně poškozen, na čemž nesou vinu hlavně zloději a vandalové. Cenné jsou varhany, které byly roku 1994 opraveny; kostel na svou rekonstrukci nyní čeká – má údajně nastat v nejbližší době.

Před kostelem je sloup Nejsvětější trojice, jenž vznikl zároveň s kostelem v roce 1730. Na dolním soklu stojí sochy svaté Ludmily, svatého Vojtěcha a Prokopa, na horní části soklu se pak vyjímají další svatí, konkrétně Vít, Václav a Jan Nepomucký. Sochařská výzdoba je završena sochami Madony, Krista a Boha Otce. Sloup je rovněž poškozen zubem času (a snad ještě více lidskou rukou) a čeká na opravu.

Valeč podle mnohých odborníků (a pokud obec navštívíte, uvidíte to nepochybně sami) čeká v nejbližší budoucnosti velká rehabilitace, neboť jsou zde unikátně dochovány stavby, které v průběhu času užívaly všechny vrstvy obyvatel, od bezzemků přes drobné rolníky, měšťany až po šlechtu. Údajně by měla být oprava celého komplexu dokončena po roce 2014, ale rozhodně na tu dobu nečekejte a vydejte se tam hned. Určitě si nezapomeňte kromě zámku a parku projít také městečko, na nějakou tu zajímavost narazíte skoro na každém kroku…

Fotografovat samozřejmě můžete tím, čím jinde, a zcela dle vlastního vkusu či tvůrčích záměrů. Já jsem Valeč navštívil koncem srpna a odhaduji, že snad kromě zimy (i když ta – je-li sníh – může být také zajímavá) se k návštěvě hodí všechna roční období. Na podzim jsou stromy v parku zajisté krásně zbarveny. Do Valče je dobré přijet už dopoledne, kdy slunce osvětluje hlavní průčelí zámku s hranolovými věžemi. Odpoledne je zase velmi dobře prozářen park za zámkem. Mějte s sebou určitě širokoúhlý objektiv, možná se hodí i stativ a přesný expozimetr (nebo bodové TTL měření ve fotoaparátu). Já jsem volil celkem obvyklou kombinaci kinofilmové zrcadlovky a dvou zoom-objektivů 28-105mm a 19-35mm spolu s barevným negativním materiálem.

Technika: kinofilmová zrcadlovka Nikon N90s, objektivy Sigma AF 28-105mm f/2.8-4D ASP a Voigtländer AF Ultragon 19-35mm f/3.5-4.5, film Fuji Superia 200 ASA
Mapa: PJSoft InfoMapa 9.0