Velehrad

Takových míst, jako je Velehrad, je opravdu málo. Svůj význam má nejen pro věřící, ale i pro všechny ty, kteří chtějí stanout na památných místech spojených se vznikem naší státnosti. Velehrad takovým místem je – vždyť podle mnoha historických pramenů právě zde působil a pak byl pohřben svatý Metoděj.

Velehrad je poměrně malá obec (cca 1400 obyvatel) v údolí říčky Salašky na úpatí Chřibů. Jenže právě tady o počet obyvatel nejde, protože komplex kláštera je jedním z nejvýznamnějších poutních míst v naší republice. Možná právě proto je Velehrad držitelem (neověřeného) rekordu – na jednoho místního obyvatele zde pravděpodobně připadá v průměru nejvíce parkovacích míst, protože poutníci už dávno nechodí pěšky.

Do obce se dostanete nejlépe z Uherského Hradiště, případně ze Starého Města. Můžete také zvolit cyklistickou trasu přes pohoří Chřiby, kde jsou velmi dobré silničky a automobily tam nesmějí. Autobusová doprava z Uherského Hradiště funguje rovněž, železnice do Velehradu nevede. Okolí je poměrně dobře značeno turistickými značkami, tudíž je možné si Velehrad zvolit také za cíl pěší túry.

Podle pověsti stálo právě tady sídlo velkomoravského biskupa svatého Metoděje (zemřel roku 885). Dále se však prameny rozcházejí – podle jedněch bylo ve Velehradu i hlavní město říše, jiné tvrdí, že metropole byla v dnešním Starém Městě, jehož původní jméno znělo Veligrad. Každopádně jsou obě místa od sebe co by kamenem dohodil a obě jsou spojena s počátky křesťanství u nás i naší (resp. velkomoravské) státnosti. Bratři Konstantin a Metoděj přišli roku 863 na území Velké Moravy na pozvání knížete Rastislava a jejich úkolem zde bylo šířit křesťanství a vzdělanost, tedy písmo a srozumitelný jazyk. Vytvořili proto staroslověnštinu (první spisovný slovanský jazyk) a hlaholici (písmo, jehož základem byla malá řecká abeceda). Důvod, proč se Rastislav neobrátil s žádostí o křesťanskou misii na mnohem bližší Východofranckou říši, je jednoduchý – chtěl vliv tohoto svého konkurenta a souseda co nejvíce oslabit a na církevním poli to bylo relativně jednoduché…

V roce 1205 na tomto místě založil moravský markrabě Vladislav Jindřich cisterciácký klášter a pojmenoval ho Veligrad (podle nedaleké obce, dnešního Starého Města). Hlavní dominantou románského areálu, jenž také nesl prvky rané gotiky, byl kostel Nanebevzetí Panny Marie dostavěný a vysvěcený roku 1228. Klášter dobře prosperoval a stal se také velmi výkonnou hospodářskou jednotkou. Roku 1421 se možná právě proto stal terčem útoku husitů, kteří ho zcela zničili. Mniši odešli do Uherského Hradiště, nicméně instituce kláštera nezanikla. Budovy byly částečně obnoveny, ale koncem 17. století přišla další pohroma v podobě ničivého požáru. Následovala barokní přestavba, jež trvala do roku 1735. V jejím rámci vznikla také dnešní podoba klášterní baziliky, dominanty nejen klášterního komplexu, ale vlastně celé obce.

Za vlády Josefa II. (80. léta 18. století) byl – tak jako mnoho jiných – klášter zrušen. Znovu ho obnovili členové řádu Tovaryšstva Ježíšova, tedy jezuité. Ti jsou správci i dnes. Po roce 1948 byly klášterní budovy využívány různě, především však jako ústav sociální péče, který zde má útočiště i dnes, neboť počet zdejších mnichů není rozhodně nijak závratný. Díky tomu, že se kláštera nezmocnila armáda či jiné „demoliční podniky“, nejsou škody na velehradském klášteře tak velké jako např. v klášteře Rajhrad u Brna, kde je investice do nutných oprav odhadnuta na více než 1 miliardu korun. V podzemí kláštera se nachází lapidárium s expozicí vykopávek pocházejících z období založení kláštera, některé jsou ještě starší, až z doby Velké Moravy. Kromě vykopávek jsou k vidění také obrazy a rytiny vypodobňující klášter v různých dobách – dávají tušit, jak rozsáhlý to byl komplex a o jak velké hospodářství se jednalo. Dnes se mniši starají hlavně o opravu budov (oprava průběžně probíhá) a o liturgické úkony. Jedním z nejdůležitějších návštěvníků Velehradu je papež Jan Pavel II., který sem zavítal v roce 1993. Jeho návštěvu připomíná velký kříž před kostelem. Každoročně se zde koná cyrilometodějská pouť, která sem tradičně přiláká mnohatisícové zástupy věřících (ostatně i nevěřících, kdo už to pozná…).

Velehrad je samozřejmě možné navštívit v průběhu celého roku. Kostel je volně přístupný mimo konání mší svatých, podzemní lapidárium je otevřeno sezónně a vstupné není nijak horentní. Při návštěvě si zkuste celý areál obejít, abyste získali představu, jak je velký. Vězte, že jde cca o 1/3 původního rozsahu. Celá obec je upravená a čistá. V okolí je řada dalších – pohříchu zejména letních – výletních cílů, namátkou např. hrad Buchlov, zámek Buchlovice a z těch nejbližších je to volně přístupné koupaliště v obci Salaš, kde končí silnice a za parkovištěm a zákazem vjezdu začíná chráněná krajinná oblast Chřiby. O Buchlovicích někdy příště…

Pro fotografování ve Velehradu se vybavte zejména širokoúhlým objektivem. Ideální je objektiv s úpravou perspektivy (Shift), protože kolem kláštera je sice dost místa, ale svislice se stejně sbíhají, neboť stavby jsou vysoké a člověk malý… Inu, baroko. Teleobjektiv se zase hodí na architektonické detaily. Velmi dobrá doba pro fotografování kláštera nastává při západu slunce. Dobré je vzít si stativ, ovšem v dobrém počasí se bez něj docela dobře obejdete. Snažte se zvolit si pro návštěvu dobu, kdy nebude probíhat pouť či jiná církevní akce, protože jinak budete buď mít na snímcích mnoho lidí, nebo budete dlouho čekat na kratičký okamžik, kdy „to půjde“. Protože se jedná o exteriérovou fotografii, materiál přizpůsobte počasí, žádná jiná omezení nepotkáte. Uvnitř kostela se fotografovat nesmí, ale jak jsem viděl, mnozí lidé zákazu nedbají. Já jsem se neodvážil.

Snímky byly pořízeny přístrojem Nikon F65 s objektivy Voigtländer AF Ultragon 19 – 35 mm f/3.5 – 4.5, Sigma 70 – 210 mm f/4 – 5.6 a AF-Nikkor 28 – 100 mm f/3.5 – 5.6 na materiál Fuji Superia 200 ASA a Fuji Neopan 400 ASA.