Fotografie architektury, tak, jak jsou pojaty Věroslavem Škrabánkem na právě probíhající výstavě v Muzeu hlavního města Prahy, jsou více než pouhým dokumentem, jsou emotivně působícími kompozicemi – a to přesto, že většina jich vznikla za účelem dokumentace restaurátorských prací.
Její umístění v muzeu je příznačné, vždyť právě muzea jsou určena k předávání svědectví o lidské kultuře a způsobu života, neboli památek všeho druhu v běhu staletí, tedy i k prezentaci architektury. A samozřejmě nejlépe tak, aby byly představeny věrně, důstojně, citlivě, v neposlední řadě i nápaditě, zajímavě a působivě, zejména v dnešní “internetové” době, která klasickým muzeím určitě moc nepřeje. To se podle mého názoru touto výstavou velice dobře podařilo.
Více než tři desítky fotografií (většinou rozměrů cca 40 x 50 cm) zachycují v jemně lomených, příjemně teplých barevných odstínech zejména samostatné polocelky a fragmenty architektonických objektů, často v překvapivých pohledech a kompozicích. Obrazové záznamy jednotlivých staveb a jejich prvků, restaurovaných či poznamenaných zubem času, jsou působivé ať se jedná o interiér starého hradu nebo exteriérové zákoutí kláštera, o vilu nebo továrnu. Fotografie zdiva, stěn, oken, dveří, dvorů, síní nebo nádvoří, stejně jako velkých detailů fasád a drobných ozdobných prvků působí téměř jako obrazy, jako pastely z linií a barevných ploch, zcela v souladu se slovy autora: “Fotografuji-li architekturu, vidím obrazy”. Prostor a napětí autor spojuje, snad trochu překvapivě, se zcela jinými objekty, když říká: “Fotografuji-li tanečnice, vnímám prostor. Fotografuji-li rostliny, cítím napětí”.
K tomu bych rád poznamenal, že autor vystavoval i letos v únoru, v galerii Bayer&Bayer v Řetězové ulici, soubor černobílých fotografií, na nichž zachytil tanečnici Antonii Svobodovou. Kdo jste výstavu viděl, jistě potvrdíte, že i tento dynamický žánr zvládl stejně dobře, jako nyní zcela jinou látku, statickou architekturu. Tanečnice v rozevlátém šatě, jemné světelné přechody a odstíny šedé a bílé – to vše vytvářelo pocit lehkosti tanečního pohybu. Jeho fotografie rostlin jsem sice žádné neviděl, ale po zhlédnutí těchto dvou výstav jsem přesvědčen, že i ty by mě příjemně překvapily.
Jak trefně poznamenává organizátorka právě probíhající výstavy Maria Szadkowska, “fotografování architektury je pro mnohé fotografy nemalým dilematem”. Ve fotografovi se přitom totiž často sváří pohled dokumentátora s cítěním umělce. V té souvislosti pak vnitřně bojuje a váhá, zda zvolený výřez a kompozice jsou ty pravé, nebo zda osvětlení není příliš tvrdé nebo rozptýlené, nemůže se rozhodnout, zda potlačení či zdůraznění těch či oněch detailů snímku prospěje nebo ne – jistě to znáte sami. Škrabánkovy vystavené fotografie architektury jsou bez jakýchkoliv rušivých tónů a momentů – nejsou totiž prioritně zaměřeny na přesné zachycení účelu staveb, ale na zobrazení harmonie proporcí, barev, a ve značné míře i stop, které zanechal čas, míněno v nejširším smyslu toho slova. Z technické stránky stavby rozliší laický pozorovatel především materiály, použité v stavebním objektu nebo prvku. Ale i ty vnímá především jako barevné mozaiky např. cihel nebo dlažeb, případně jako podivné mapy a skvrny na omítkách, vzniklé z nejrůznějších příčin za dobu existence budovy, jejích úprav a oprav.
Prostřednictvím fotografií si architektura mnohdy pomáhá, kromě dokumentování, také objasnit funkční a technické souvislosti stavby ve vztahu k okolí i uvnitř stavby samotné. Fotografie architektury Věroslava Škrabánka jsou ale především svébytnými uměleckými díly, a současně i dobrým dokumentem pro restaurátora nebo architekta. Prostřednictvím detailů staveb k nám promlouvá kupodivu její celek, včetně doby vzniku stavby i průběhu celého jejího života. Asi se to fotografovi daří i proto, že má přístup shodný nebo podobný jako architekt a restaurátor – totiž má nejen úctu k dílu všech předchozích stavebníků, ale i, ocituji-li Marii Szadkowskou z katalogu výstavy, “velké zaujetí, údiv a pokoru k hmotě ovládající prostor – k architektuře”.
Na výstavě je možno si zakoupit katalog (o rozsahu 24 stran a rozměrech 22×20 cm), s 15 kvalitními reprodukcemi, na němž se kromě autora podíleli Maria Szadkowska, Dušan Seidl a Miloslav Moucha.
| Věroslav Škrabánek: Fotografie architektury | |
| Kde: | Muzeum hlavního města Prahy, Na Poříčí 52, Praha 1 (stanice Florenc) |
| Kdy: | 11.9. – 27.10.2002 |
| Otevírací doba: | Út – Ne, 9 – 18 hod. |
| Vstupné: | 30,- / 15,- Kč |
| Téma: | architektura |
Věroslav Škrabánek se narodil v r. 1957 v Havlíčkově Brodě, žil v Herálci u Humpolce, po maturitě na stavební průmyslovce odešel do Prahy. Jeho otec i děd byli malíři. Fotografii se věnuje od r. 1980, od r. 1994 pracuje jako profesionální fotograf. Účastnil se šesti společných výstav, uspořádal pět samostatných výstav.
