Vezmi si mašinu a jeď!

Název článku jsem si tak trochu vypůjčil od klasika sci-fi Roberta Ansona Heinleina, jehož jeden z prvních románů nesl název “Vezmi si skafandr a běž!”. Proč právě tento autor a tento název? Protože akce, kterou popisuji, měla ke sci-fi opravdu velmi blízko.

V románu hlavní hrdina získá použitý kosmický skafandr a ačkoli pro něj nemá rozumné využití, hýčká si jej a s nemalým úsilím zrenovuje do plně použitelného stavu. A sní. Sní o cestách vesmírem a o dobrodružstvích, která si s nimi spojuje, ale vše je velice vzdálené a nerealizovatelné. Ale najednou se ukáže, že se nějaké vhodné použití pro jeho skafandr přece jen najde… (a zbytek vám už neřeknu, přečtěte si to sami)

Jaká souvislost že je tu s nějakou mašinou a co to má společného s fotografováním?

Před nějakou dobou vznikla na webu www.temnakomora.cz idea několikadenního fotovýletu, který by se uskutečnil “vlakmo” po vlastech českých. Jeden z “otců myšlenky” je současně členem “Sdružení pro drážní dopravu a historii AJAX”, které se zabývá renovací kolejových vozidel (přesněji čtyřosých rychlíkových vagonů jedné konkrétní soupravy, více na www.r148.cz). A protože sdružení vlastní lokomotivu řady T212 (resp. 702 667-7), nápad asi celkem logicky zkonkretizoval ve výlet vlastním vlakem.

Už tam také vidíte to sci-fi?

Myšlenka, že si někdo “jen tak” vezme svoji soukromou lokomotivu, soukromý vagon a vyjede na dvoudenní výlet po veřejné trati, mi připadala jako naprosto neproveditelná a do značné míry šílená. Ve skutečnosti to ale možné je a organizátorům se právě toto podařilo zajistit. Mohli jsme tak opravdu vyjet “na trať”.

Někteří z nás se dostavili na místo již ve středu (já bohužel až v pátek po poledni – znáte ještě někoho, kdo je schopen bloudit hodinu a půl s mapou v ruce autem po Hradci Králové?), takže mohli přiložit i nějakou tu končetinu ke zdaru společného díla. Na mne zbyla role taxikáře, dovozce a rozvozce (ale i cca 1m2 na druhé, právě renovované T212 jsem si také natřel). Už jste někdy tankovali lokomotivu u benzínové pumpy OD Tesco? Já mohu hrdě prohlásit, že teď už ano…

Sraz a plánovaný odjezd byl v sobotu 11.7. v 10:00 na prvním nástupišti nádraží v Hradci Králové. V tuto hodinu se “náš” vlak dal skutečně do pohybu. Až nyní jsem začal věřit, že to celé opravdu vyjde.

Do vlaku byly naloženy i dva pivní sudy, honosící se stylovými jmény “Vendelínův Atomal” a “Kněžihorský Rodinal”. O vytvoření jejich (výborného!) obsahu se postarali spřátelení pivovarníci, kteří vyrobili speciální edici světlého a polotmavého kvasnicového piva, takže se “náš” vagon proměnil zčásti i na jídelní a bufetový.

K cestě a výbavě je ještě nutné poznamenat, že jelikož akci pořádala Temná komora a použitá kolejová technika byla vyrobena kolem roku 1960, bylo odsouhlaseno použití výhradně klasické filmové techniky. A protože jsme přece jen “hoši z východního bloku”, mělo se jednat o fototechniku vyrobenou v bývalém RVHP. Já například provětral letitého rodinného Zenita E, ale k vidění bylo opravdu ledacos (snad jen Mikromu a Magnolu jsem nezaznamenal). Doporučeny samozřejmě byly i dobové oděvy, které se ovšem sháněly výrazně nesnadněji.

Akce měla jediný primární cíl – bavit se. Zodpovědně mohu říci, že jsme dělali, co se dalo. Jakmile se souprava dala do pohybu, fotografovali jsme sebe navzájem, krajinu, výzbroj a výstroj soupravy (prostě, to, co relaxující fotografové obvykle dělají) a maximální rychlostí, nepřesahující 40km/h jsme se za neustálého mávání kolemj(e)doucím kolébali po trati. Kdo by neměl rád “mašinky”, pro toho by tento výlet asi postrádal své kouzlo, zde totiž zcela bezvýhradně platilo heslo “i cesta může být cíl”.

Nejeli jsme samozřejmě celý den, tu a tam vznikla delší pauza na nádraží, tu přestávka na oběd, organizátoři domluvili exkurzi v pivovaru v Nové Pace (i když jsme dostali ochutnat přímo z tanku, nakonec zavládla všeobecná shoda v tom, že v “našem” vlaku máme lepší 🙂 a postupně jsme dojeli do Martinic v Krkonoších. Zde stálo za pozornost v podstatě celé nádraží, které bylo, jako jedno z posledních v ČR, plně osazeno výhradně mechanickými návěstidly.

Dále nás čekal pěší přesun z nádraží do Jilemnice (kde jsme plánovali povečeřet), spojený s obkroužením místní přírodní naučné stezky. V Jilemnici pak závěr výletu zpestřilo až hodinu a půl dlouhé čekání na jídlo. Po večeři a nezbytných fotografických debatách následoval přesun zpět do Martinic k ubytování, samozřejmě opět v našem cestovním vagonu, ve spacácích a na karimatkách, s rozložením po podlaze, plošinách i sedačkách – zde někteří nevydrželi a dali přednost klidnému a pohodlnému spánku na nádražních lavičkách. Bohužel večer začalo hustě pršet, takže původní záměr spát někde kolem vlaku “pod širákem” nebyl právě snadno realizovatelný.

Ráno opět vykouklo sluníčko, my rozhýbali chladem a krkolomnými spacími pozicemi ztuhlé končetiny a opět jsme se vydali na cestu. Zlatým hřebem nedělního programu byla návštěva provozů dnes již uzavřeného dolu Ida v Malých Svatoňovicích. Mé srdce zarytého industrialisty pookřálo nad troskami důlních lokomotiv i odloženým materiálem, stejně tak nad částečně rozebranými a částečně propadlými halami. Bohužel času nebylo nazbyt (na to by mi nestačil ani celý víkend) a nezbývalo, než opět nasednout do vlaku a po vlečce znovu vyjet na nádraží Malých Svatoňovic.

Po velmi krátkém obědě (cca 7 minut od objednávky do zaplacení, trochu nás tlačil jízdní řád) jsme se přesunovali po trati zpět směrem k Hradci Králové. Nikdy bych nevěřil, co s některými řidiči dokáže udělat pohled na vlak – zvláště poté, co na nás čekala stejná auta ve stejné koloně i na čtvrtém přejezdu, silnice totiž vedla souběžně s tratí… Bylo ale i vidět, jak se v průběhu naší cesty proměňují výrazy ve tvářích výpravčích a přednostů stanic, od počáteční sobotní nedůvěry a opatrnosti, až po nedělní zcela nepokrytou závist a zklamání, že opravdu nemohou jet s námi.

Z takticko-technických důvodů byla naše cesta ukončena už v Jaroměři, návrat na základnu do HK probíhal samozřejmě vlakem, ale tentokrát již v normální, “civilní” soupravě ČD. I tam ale naše skupina budila zaslouženou pozornost, ať již vybavením, oděvem, optimistickou náladou nebo odérem. (Za sebe musím říci, že po těchto třech dnech jsem “smrděl jak psí kšíry” ještě po půlhodinové maceraci ve vaně.)

Co říct závěrem? Je mi líto všech, co se nezúčastnili, protože nemohli. Je mi líto všech, co se nezúčastnili, protože o této akci nevěděli. A ze srdce to přeju všem, co se nezúčastnili kvůli své vlastní lenosti. Poděkování si zaslouží všichni organizátoři a členové “realizačního týmu”, hlavně ale vlaková četa, jelikož strojvedoucí i vlakvedoucí náš vlak celých odjetých cca 160km vedli a provázeli ve své dovolené, přičemž nesli i nemalou osobní zodpovědnost za naši bezpečnost.

Díky všem, byl to velmi příjemný výlet a já doufám, že bude příležitost si jej někdy v budoucnu zopakovat. A kdo říká, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla, ten nikdy nestál na mašině…

 

---

Fotografie byly pořízeny Zenitem E s objektivy Soligor 35/2.8 a Jupiter 85/2, použitý film Polypan 50 (push +1 až +2) a Kodak TMax 3200, vyvoláno v Rodinalu.

Nebyla by to špatná kombinace, nebýt toho, že elementálové nebyli při zpracování filmů nijak příznivě nakloněni: Jednu várku jsem razantně podvolal, následně se mi podařilo při sušení, kdy už byla emulze ve stavu značné lepivosti, filmy otřít o triko (ty malé chloupky už z toho filmu nevyperete ani s namáčením) a nakonec jsem při sušení filmy zavěsil přímo před špatně otočený výdech vzduchu v čerstvě předělané fotokomoře… O prach a další nečistoty na filmech nouze opravdu není. Den blbec.