Jak velké jsou vibrace při fotografování za různých podmínek, srovnání vlivu rozložení stativových nohou nebo vytažení střední tyče.
- Chvění fotoaparátu
- Uspořádání zkoušek
- Expozice ze stativu
- 3D hlava x kulová hlava
- Další vlivy
- Závěr
- Jak je to u digitálů
Úvod
Neostrost způsobená chvěním aparátu při expozici je podle mých zkušeností nejčastější příčinou technicky nekvalitních snímků. Když foťák dostatečně stabilně nedržíte, fotky budou neostré bez ohledu na kvalitu vašeho vybavení. Poslední výdobytek techniky – optické stabilizátory – sice pomohou, ale problém zcela neodstraní. Jako odborník přes vibrace jsem se zkusil podívat, jak je to s platností pouček a pravidel, které jsou předkládány v literatuře, ve skutečnosti.
Chvění fotoaparátu
Nemálo fotografů bývá zklamáno, když zjistí, že jejich nový (a reklamou patřičně vychválený) aparát neprodukuje tak ostré snímky, jak si za vynaložené peníze představovali. Zejména vlastníci kompaktů s nepříliš světelnými zoomy o tom vědí své. Že frekventovanou příčinou neostrých fotek je roztřesení aparátu vypovídá i fakt, že na jednoduchý dotaz Google vyplivnul 227000 odkazů na toto téma.
Zkušenější jistě znají pravidlo “exponuj časem kratším než je ohnisková vzdálenost objektivu”. (Zde je nutno udělat malou odbočku pro majitele digitálů: pravidlo platí i pro ně, ale místo skutečné ohniskové vzdálenosti musí použít tzv. ekvivalentní ohniskovou vzdálenost pro kinofilm.) Další doporučují rovnou všechno fotit ze stativu. A pak tu jsou optické stabilizátory obrazu, mirror lock-up čili předsklopení zrcátka a nekonečné diskuse, jak dlouhý čas lze udržet v ruce.
Jako odborník přes vibrace jsem si řekl, že nemůže být problém tohle všechno v naší laboratoři změřit. Soustředil jsem se na několik oblastí: kolik se toho dá z ruky udržet, jaký je přínos mirror lock-up, jak se projeví vliv stativu a hlavy a konečně, jaký je rozdíl mezi vybranými fotoaparáty.
Uspořádání zkoušek
|
| Umístění vibračního čidla |
Bude popsáno velmi stručně s přihlédnutím k nechuti většiny lidí postmoderního věku k matematice a exaktním vědám vůbec. Ke zkouškám jsem použil tři fotoaparáty, podle mého soudu typické představitele různých tříd. Představitelem starších zrcadlovek, jejichž zrcátka moc tlumená nebyla, byl Zenit EM, který patřil k tomu horšímu, na co se dalo narazit. Nikon FM2n je oblíbeným představitelem velmi kvalitní mechanické zrcadlovky a přestože vznikl někdy před 25 lety, jeho modernější obdoba FM3 se vyrábí a úspěšně prodává dodnes. Zástupcem soudobých elektronických konstrukcí je Nikon F70, údajně nejlépe zatlumená zrcadlovka od Nikonů. Na obou Nikonech byl použit objektiv Nikkor 4/200 MF hlavně proto, že na rozdíl od nových zoomů se na něm nevaklá nic, co by zkreslilo měření vibrací. Při srovnávání chvění Zenitu jsem na Nikon nasadil objektiv 2,8/28, rozměrově a váhově podobný Heliosu 2/58, dodávanému se Zenitem. Použitý byl stativ Manfrotto 190B, buď s 3D hlavou Manfrotto 141RC, anebo s kulovou hlavou Manfrotto Proball 308RC.
Na objektivu byl upevněn miniaturní snímač zrychlení, jehož signál byl zesílen a převeden dvojnásobnou integrací na výchylku vibrací. Snímač byl schopen snímat vibrace s rozlišením lepším než tisícina milimetru v rozsahu od 1 do 1000 Hz. K záznamu a odečítání výsledků sloužil FFT analyzátor, vše od firmy Bruel Kjaer. K přesnému určení okamžiku stisku spouště resp. otevření závěrky byl analyzátor startován synchronizačním kontaktem blesku na aparátu.
Co považovat za ostré
Než přejdu k výsledkům zkoušek, je nutno stanovit, co budeme považovat za dostatečně ostré. Vyšel jsem z vlastní praxe. Film skenuji s rozlišením 100 bodů/mm, takže za snesitelné bych považoval rozmáznutí max. 2 pixely, čili 0,02 mm na kinofilmu. Je to dost tvrdé kriterium, ale rozmazání je obvykle pouze v jednom směru, takže je na výsledné zvětšenině mnohem zřetelněji vidět než prostá neostrost. Při vyhodnocení zkoušek byla z výchylky snímače určena hodnota úhlového pohybu optické osy a proveden přepočet na rozmazání v rovině filmu pro zvolenou ohniskovou vzdálenost objektivu.
Fotografování z ruky
Známé pravidlo říká, že čas expozice by měl být kratší než převrácená hodnota ohniskové vzdálenosti v mm. Např. když použiji objektiv f=50mm, musím nastavit čas kratší než 1/50, např. 1/60 s nebo méně. V první řadě jsem chtěl ověřit, zda toto pravidlo funguje a čím je fotografování ruky ovlivněno. Udělal jsem proto dvě série zkoušek. První spočívala v porovnání výsledků dosažených různými fotoaparáty. Zde se ukázalo, že rozhodující vliv má plynulý chod a měkkost spouště, naopak tlumení zrcátka se projevilo velmi málo. Ukázalo se, že chvění aparátu má náhodný charakter s převažující frekvencí 1 až 2 Hz. Výsledky jsou v tabulce uvedeny v procentech největší naměřené výchylky:
|
Kdysi, když jsem si koupil F70, jsem porovnával na fotkách, jak dlouhý čas z ruky udržím oproti Praktice (typ BX20). Tehdy mě překvapilo, jak dobré výsledky F70 dávala. Provedené měření toto do značné míry subjektivní zjištění potvrdilo. F70 má z hlediska hlučnosti a chvění pověst nejpovedenějšího Nikonu. Druhá série testování byla zaměřena na ověření výše uvedeného pravidla. Byla provedena již pouze s Nikony, neboť krátký objektiv Zenitu nedovoluje přesný přepočet výsledků. Srovnávací měření s jiným objektivem ukázala, že se Zenitem by výsledky byly přibližně dvakrát horší. Při zkoušce jsem porovnával různé polohy aparátu. V každé jsem se snažil dodržet doporučované zásady – ruce opřené o tělo, aparát opřený očnicí o oko.
Nejdelší čas, při němž by ještě nedošlo k máznutí snímku (objektiv f = 100 mm)
| Způsob fotografování | Nikon FM2n | Nikon F70 | Poznámka |
|---|---|---|---|
| Z ruky, ve stoje | 1/60 až 1/200 | 1/30 až 1/100 | hodnoty byly získané vždy z deseti pokusů a udávají rozpětí nejčastěji dosahovaných hodnot. Na záznamech se prakticky neprojevil ani ráz zrcadla, ani následné motorové převíjení filmu u F70 |
| Z ruky, lokty opřené o stůl | 1/20 až 1/60 | 1/10 až 1/30 | hodnoty byly získané vždy z deseti pokusů a udávají rozpětí nejčastěji dosahovaných hodnot. Na záznamech se prakticky neprojevil ani ráz zrcadla, ani následné motorové převíjení filmu u F70 |
| Z ruky, aparát opřený o fotobatoh | 1/20 | 1/10 až 1/20 | Ráz zrcadla už je významný oproti chvění fotografa |
| Aparát držený před sebou | – | 1/300 | nejčastější způsob fotografování digitálním kompaktem |
Co z těchto výsledků vyplývá? Především důležitost správného držení aparátu – pokud aparát nemá oporu alespoň o nos, budou výsledky vesměs špatné. To platí hlavně pro majitele digitálů, fotografujících podle displeje v předpažení. Také se potvrdila moje zkušenost, že uváděné pravidlo je lépe brát s rezervou a raději exponovat kratším časem, pokud to jde. Fotografování z ruky delšími časy je něco jako ruleta: buď se trefíte do okamžiku, kdy je pohyb aparátu malý, anebo máte smůlu a snímek máznete. Samozřejmě správné držení aparátu je nezbytné. Pokud už musíte použít delší čas, vyplatí se snímek párkrát opakovat. Jak ukazují záznamy ze snímače, pohyb aparátu je náhodný, ale přibližně jej lze popsat sinusovkou s frekvencí 1 až 2 periody za sekundu (asi to trochu souvisí s tepovou frekvencí). To znamená, že pohyb se dostane dvakrát až čtyřikrát za vteřinu do bodu maximální výchylky a zde je rychlost pohybu nulová. Když se do tohoto okamžiku trefíte, snímek nebude roztřesen (to platí samozřejmě pro časy kratší než řekněme 1/10 sekundy. Jako optimální se mi tedy jeví použít sériové snímání a udělat 5 obrázků po sobě rychlostí 3 – 5 obr/s. Alespoň jeden by měl být použitelný. A pokud se přitom o něco opřete sám nebo opřete přímo foťák, dosáhnete ještě mnohem lepších výsledků. To platí např. pro použití monopodu nebo “bean bag” – dobře napěchovaný batoh ho docela slušně nahradí. Zkusil jsem taky exponovat z ruky pomocí samospouště, ale výsledky byly obvykle spíše horší než při normálním způsobu.
Expozice ze stativu
Zatímco při fotografování z ruky je pohyb aparátu více či méně náhodný, při fotografování ze stativu je možno zaznamenat stále stejnou odezvu na ráz zrcátka, pohyb závěrky atd., charakteristickou pro každý aparát. Na obrázcích jsou ukázány typické záznamy získané pro oba Nikony. Rozsah svislé osy, znázorňující výchylku, je 20 mikronů (v místě snímače přirozeně), interval otevření závěrky je zvýrazněn.Na první pohled je vidět, že frekvence vibrací jsou mnohem vyšší než při držení z ruky. Typické hodnoty zjištěné pro uvedený stativ byly okolo 40 Hz. Odtud také vyplývá neúčinnost optické stabilizace obrazu při fotografování ze stativu: zatímco nízké frekvence okolo 1 Hz stabilizátor stihne kompenzovat pohybem optických členů, vysoké frekvence už nezvládne a dokonce může rozmazání zhoršit.
|
| Obr.1 – max. rozmazání v rovině filmu je 0,02 mm |
Obr. 1 ukazuje postupné tlumení vibrací, které jsou nejvyšší na počátku expozice v důsledku klapnutí zrcátka. Utlumí se po asi čtvrtině až polovině sekundy a při delších expozicích už nemají velký vliv. To potvrzuje zkušenost, že při fotografování ze stativu jsou časy mezi 1/60 a 1/8 s kritické.
Nikon FM2n, čas B, bez mirror lock-up, záznam s délkou 1 vteřina, objektiv f = 200 mm
|
| Obr.2 – max. rozmazání v rovině filmu je 0,004 mm |
Na obrázku 2 bylo exponováno se samospouští, kdy se nejprve zvedne zrcátko a teprve potom exponuje (předsklopení zrcátka čili “mirror lock-up”). Je vidět, že vibrace způsobené závěrkou jsou mnohem nižší ve srovnání s obr. 1. Následné otřesy při sklopení zrcátka už jsou při zavřené závěrce.
Nikon FM2n, s funkcí mirror lock-up, čas 1/4 vt., záznam s délkou 1/2 vteřiny, objektiv f = 200 mm, červeně je vyznačen interval otevření závěrky.
|
| Obr.3 – max. rozmazání v rovině filmu je 0,013 mm |
Na obr. 3 je ukázán záznam výchylky pro Nikon F70, který mirror lock-up nemá. Výrobce tvrdí, že mechanismus zrcátka je tak dobře tlumen, že předsklopení není nutné. Vibrace jsou skutečně podstatně nižší než u mechanické FM2, nicméně vyšší než při použití mirror lock-up. Vibrace FM2 jsou rovněž frekvenčně odlišné od F70, jak ukazují obr. 2 a 3. Souvisí to podle mého názoru s poddajnější konstrukcí F70 využívající řady plastových částí.
Nikon F70, čas 1/4 s, bez mirror lock-up, délka záznamu 0,5 s. Červeně je vyznačen interval otevření závěrky.
Pokud se přepočítají naměřené hodnoty na rozmazání v rovině filmu, ukáže se, že ani v jednom z uvedených případů by nedošlo k rozmazání snímku. To platí pro použitý objektiv 200 mm. Pro objektivy s kratším ohniskem by výsledky byly přibližně stejné, neboť jsou obvykle lehčí a kratší (strojař by řekl, že důležitá není hmotnost, ale moment setrvačnosti). Objektivy delších ohniskových vzdáleností jsou obvykle na stativ upevňovány za objektiv a jejich hmotnost je podstatně vyšší. Přesto lze říci, že tvrzení Nikonu o nepotřebnosti předsklopení zrcátka je z praktického hlediska nejspíš oprávněné. Expozice s mirror lock-up u FM2 má smysl, zejména použijete-li opravdu kvalitní objektivy (a taky při použití lehkého, nepříliš pevného stativu). Na fotkách do 13×18 rozdíl nejspíš nepoznáte.
Poznámka 1: Všechny výsledky v tomto odstavci byly získány při upevnění aparátu na stativu s kulovou hlavou, střední sloupek ve spodní poloze, nohy vysunuty na maximum.
Poznámka 2: Zenit produkuje na stativu vibrace dvakrát vyšší než FM2 a předsklopení zrcátka neumožňuje. Na větších zvětšeninách by máznutí bylo nejspíš rušivé.
3D hlava x kulová hlava
Na první pohled je 3D hlava robustnější než hlava kulová. Proto mě velmi překvapilo, že vibrace aparátu upevněné na obou typech hlavy jsou prakticky stejné (měřením se dá zjistit změna rezonační frekvence, ale výchylka vibrací je stejná). Stálo by za to porovnat i menší typy kulových hlav.
Vysunutí stativu
Ve snaze o maximální stabilitu stativu se obvykle snažím, aby středový sloupek nebyl vysunutý. Jak je to ve skutečnosti ukazuje následující tabulka.
| Poloha noh stativu | Poloha středové tyče | Úroveň vibrací | Poznámka |
|---|---|---|---|
| Max. vysunutí, základní poloha | Zcela zasunuta | 100% | Základní poloha = nohy roztažené na první doraz |
| – ” – | Napůl vysunutá (15 cm) | 115% | Použitý stativ byl vybaven krátkým středovým sloupkem (délka 25 cm) |
| – ” – | Zcela vysunutá (25 cm) | 120% | Použitý stativ byl vybaven krátkým středovým sloupkem (délka 25 cm) |
| Nohy zasunuté, základní poloha | Zcela zasunuta | 100% | Základní poloha = nohy roztažené na první doraz |
| Nohy zasunuté, střední poloha | Zcela zasunuta | 125% | Střední poloha = nohy roztažené na druhý doraz |
| Nohy zasunuté, max. roztažení | Zcela zasunuta | 150% | Max. roztažení nohou = nohy roztažené na třetí doraz |
Výsledky jsou opět docela překvapující, zejména malý vliv vysunutí středního sloupku a naopak zřetelný vliv roztažení noh. Přesto jsou rozdíly při různém nastavení stativu vcelku nepodstatné a ukazují, že je možné využívat plný rozsah nastavení bez nebezpečí rozechvění snímku.
Další vlivy
Zkoušel jsem další vlivy na stabilitu při fotografování ze stativu. V laboratoři mi vítr nefouká a tak jsem jeho účinek zkoušel simulovat velkým kancelářským větrákem, foťák se ale ani nehnul. Zkoušel jsem také vliv expozice bez drátěné spouště. Pokud se během expozice fotoaparátu dotýkáte, bezpečně jej rozechvějete. Použití drátěné spouště nebo samospouště je tedy nezbytné. Když fotím venku a trochu fouká, snažím se stativ tlumit rukou (někdo doporučuje zatížit stativ batohem za středový sloupek, který k tomuto účelu bývá vybaven háčkem). Už samotné držení stativu (nikoliv aparátu) během expozice vede k jeho rozhýbání, které dosahuje např. u F70 přibližně stejných výchylek jako vyvolá samotná závěrka. Proto myslím, že zatěžovat stativ něčím, co se ve větru bude nutně kývat, je hloupost. Pokud bude vítr silný (poznáte pohledem do hledáčku), bude lepší stativ přitlačit rukou, při slabším větru se raději nedotýkat.
Poznámka: uvedené platí pro relativně stabilní stativ, kterým použitý typ je, i když se jedná o spíše levnější a lehčí model řady Manfrotto. Použití stativů méně robustních, zejména všelijakých typů určených pro videokamery (v nabídce Hama, Fomei a pod. je jich spousta), vybavených navíc plastovými hlavami, dá s určitostí mnohem horší a především nepředvídatelné výsledky).
Závěr
Výsledky ukazují, že tradovaná pravidla mají své opodstatnění, nelze je však brát úplně doslova. Volit expozici raději kratší, než pravidlo říká, se obvykle vyplatí, účinnější je zajistit si nějakou pevnou oporu a optimální je použít stativ. Pokud chcete dosáhnout maximální ostrosti, nesmíte výkon svého objektivu znehodnotit rozmazáním. Pevný stativ, solidní hlava, drátěná spoušť a pokud možno mirror lock-up by měly být vaší mantrou. Pokud už musíte fotit z ruky, udělejte raději snímek vícekrát, v době digitálů to nic nestojí, a osvojte si správné držení foťáku.
Jak je to u digitálů?
Pro digitální zrcadlovky lze použít stejné kriterium rozmáznutí (2 pixely), a vzhledem k menší velikosti čipu jsou výsledky prakticky stejné. Je sice pravda, že např. u dvoumegapixlového aparátu je rozmazání 2 pixely významnější než u 8 MP, na druhé straně u kvalitnějšího aparátu zpravidla požadujeme vyšší kvalitu výsledku, takže přísnější kriterium je oprávněné. Pro stanovení času, který udržíme z ruky, je ovšem potřeba počítat s ekvivalentní ohniskovou vzdáleností přepočtenou pro plný kinofilmový formát (naštěstí výrobci digitálů tuto hodnotu ochotně uvádějí). Započítat je přirozeně nutno i digitální zoom. U DSLR je crop faktor (čili poměr velikosti čipu k filmovému políčku) natolik malý, že lze přepočet zanedbat.
Digitály dovolují fotografovat s nataženýma rukama. Tato poloha aparátu je naprosto nevhodná. Za jasného slunce jsou sice expoziční časy u digitálů velmi krátké, takže rozmazání moc nehrozí, na displeji však není obvykle skoro nic vidět. Je-li světla méně, displej je použitelný, ale k rozmazání dojde téměř jistě. Vhodnější jsou proto aparáty s výklopným displejem, dovolující fotografovat s aparátem opřeným o břicho. Poloha je stabilní a displej stíněn tělem.
DSLR a ohnisková vzdálenost
“Pro stanovení času, který udržíme z ruky, je ovšem potřeba počítat s ekvivalentní ohniskovou vzdáleností přepočtenou pro plný kinofilmový formát”.
A to proč?
dslr a ohnisková vzdálenost
Protoze jde o uhel, o ktery objektiv/snimac vibruje. Je potreba v podstate vychazet z porovnani uhlu zabru digitalu a klasickeho aparatu, nikoli porovnavat jejich ohniskove vzdalenosti
dslr a ohnisková vzdálenost
A co to podle Vás znamená v praxi?
dslr a ohnisková vzdálenost
Pokusim sa vysvetlit to. Prosim citajte pomaly a predstavte si to, co pisem, zaiste pochopite.
Pravidlo ze udrzim cas rovnajuci sa zlomku 1/ohniskova vzdialenost objektivu plati doslova (a aj to doslova treba brat s rezervou) iba u kinofilmovych zrkadlovkach. Dovod je ten, ze nejde iba o ohnisko objektivu, ale o ohnisko v sucinnosti s velkostou plochy, na ktoru sa premietnuty obraz zaznamenava. U kinofilmu to je 24 x 36 mm. Digitalne fotoaparaty maju casto mensiu plochu, cip ma mensie rozmery. Vezmime si objektiv o ohniskovej vzdialenosti 50 mm. Na kinofilmovej zrkadlovke sa mi cez objektiv premietne obraz na policko filmu velkosti 24 x 36 mm. Aby bol tento obrazok podla moznosti ostry, mal by som z ruky fotit najviac na 1/50 sekundy, teda v praxi by som nemal ist pod 1/60 (najblizsi bezny cas). Co sa vsak stane, ak mam mensiu plochu snimaca a pouzijem ten isty objektiv? Stane sa to, ze premietnuty obraz je orezany, mozete si to predstavit ako keby ste si kinofilmoveho policka “vystrihli” nejaku mensiu cast – alebo este jednoduchsie, z fotografie 10 x 15 si vystrihnete kvader o velkosti povedzme 7 x 9 cm (tuto hodnotu mozeme presne vyratat, ak pozname velkost snimaca). My vsak chceme rovnako veliku fotografiu ako tu povodnu, tak si nas “vyrez” ideme zvacsit. Pri zvacseni vsak zistime, ze mame sice obrazok rovnekej velkosti (t.j. 10 x 15), ale ma dve zmeny. Za 1. ma mensi uhol zaberu, ako keby sme fotili objektivom o ohniskovej vzdialenosti o cca 80 mm (aj toto sa da presne vyratat ak vieme velkost cipu). Za 2. fotografia uz nemusi byt taka ostra. Preco? V prvom rade preto, lebo ekvivalentne ohnisko je vacsie ako 50 mm a dalej si musime uvedomit, ze zvacsovanim fotografie sa znizuje ostrost – t.j. ak je mala fotka 9 x 13 ostra, 10 x 15 torsku rozmazana, tak napriklad 20 x 30 uz bude mat viditelne rozmazanie. Keby sme vsak z tych vacsich fotiek vzdy vystrihli v strede obdlznik o velkosti 9 x 13 cm (t. j. velkost povodnej fotky) – robili by sme prakticky vyrez, tak by sme vlastne produkovali fotku ekvivalentnu k fotografii, ktora by vznikla fotenim s objektivom o vacsom ohnisku. Plynie z toho fakt, ze ak robim vyrez, tak vlastne zvacsujem ohniskovu vzdialenost. A to iste robim aj pri foteni na mensie zaznamove medium ako kinofilmove policko. Cim vsak dosiahnut, aby fotka pokryvala rovnaky uhol zaberu napriek mensiemu policku pri foteni (t. j. mensiemu snimacu)? Dosiahnem to zmensenim ohniskovej vzdialenosti. Povedzme ze miesto 50 si dam 30 mm. Cize ak by to bol kinofilm, mal by som udrzat 1/30 sekundy. Napriek tomu tak nie je. Preco? Lebo sice fotim ohniskom 30 mm, ale obraz premietam na mensiu plochu, kde mi spravi akysi “vyrez” oproti obrazu, ktory by sa premietol na kinofilm. Neostrost sposobena chvenim bude rovnaka, ale kedze mam mensie policko na ktore zaznamenavam, tak pri zvacseni na rovnaky obrazok sa neostrost skor prejavi. Pri dlhych ohniskach to plati tiez. Ak fotim na kinofilm s ohniskom 200 a casom 1/250 sekundy, tak na digitale by to bolo ohnisko mozno 110 a cas 1/125 s. Ale zasa pokryjem tym ohniskom mensiu plochu, t. j. zaznemenam iba cast plochy oproti ploche kinofolmoveho policka, t. j. spravim vyrez, t. j. ak vysledny obraz zvacsim na rovnaku velkost (dajme tomu spravim zvacseniny 13 x 18), bude pohybova neostrost na digitale vacsia. Preto plati pravidlo, ze cas 1/ohnisko sa ma urcovat podla ekvivalentu kinofilmovej zrkadlovky. To preto, lebo iba pri kinfolmovej zrkadlovke toto pravidlo, aj ked velmi diskutovane, lebo Janko Hrasko mi tvrdil ze ON udrzi aj 1/8 na ohnisku 35 mm, plati a je vseobecne uznavane ako poucka. Takze ked ma digital v case fotenia skutocne ohnisko povedzme 12 mm a fotim casom 1/15 s, zaiste dosiahnem rozmazane vysledky, lebo som nepreratal tuto ohniskovu vzdialenost na ekvivalent kinofilmu. Tym myslim ze preratam ohnisko objektivu tak, aby som pokryl vacsiu plochu kinofilmu presne tym istym uhlom zaberu.
Z vyssie uvedenych dovodov treba skor porovnavat uhol vyhylky (ktory je v praxi velmi maly a bezne nemeratelny) ako ohnisko. A ked ohnisko, tak vzdy ekvivalent pre kinofilmovu zrkadlovku. A to neplati iba pre mensie cipy (digitaly), ale aj pre stredny format, kde hravo udrzim (aspon by som mal) cas 1/50 s ohniskom 80 mm. 🙂
V prispevku som sa umyslene vyhybal veciam ako vinetacia a vobec schopnostou objektivu premietnut obraz pred nim na plochu za nim, ktora je casto taka mala, ako velkost daneho snimaca/policka. 🙂
Ospravedlnuej sa vsetkym zucastnenym za dlhu prispevku, ale neviem ako by som to lepsie slovami vysvetlil.
dslr a ohnisková vzdálenost
Samozrejme poucka “z ruky udrzitelna rychlost zaverky je 1/ohniskova vzdalenost” neni neomylne, je to spis takova lidova moudrost. O co se Martin Rybak snazil, je sdelit ctenari, ze pri pouziti digitalnich fotoaparatu s jejich pidiohnisky neni tato poucka bez prepoctu pouzitelna.
Pekny clanek
Konecne nejaky seriozni clanek o vibracich pri snimani. Dekuji.
Nechtelo by se Vam jeste v nejakem pokracovani promerit vice popularnich aparatu?
pekny clanek
Souhlasím, dobré by bylo porovnání D70/100 s 300/350D
pekny clanek
Aj ja súhlasim, že je to vydarený článok. Konečne seriózne merania.
Gratuluji
Opravdu dobry a hlavne poucny prispevek.
stabilizátory
Díky za mimořádně kvalitní článek. Toto je tema, o kterém se hodně mluví, ale objektivních údajů je naprosté minimum. Pokoušel jsem se na různých forech vyprovokovat diskuzi na tema měření účinnosti stabilizátorů. Celkem pochopitelně bez rozumných výsledků. Kde kdo nyní opatřuje fotoaparáty stabilizací. Jejich účinnost je buď subjektivně odhadována, nebo je klasifikována výrobcem na úrovni “bílá ještě bělejší”. Stálo by za to , a byl bych vám určitě vděčen nejen já, kdyby ste se pokusil alespoň kvantifikovat vliv stabilizátorů ať už u klasických IS objektivů pro zrcadlovky, tak nějakých typických představitelů digitálních ultrazoomů se stabilizací. Osobně tvrdím, že pokud je fotoaparát zbaven průhledového hledáčku a nemá alespoň displej výklopný, nenahradí stabilizátor ani zdaleka možnost opření foťáku o hlavu.
Díky a budu se těšit, že se vám podaří najít na nějaké takové měření čas.
stabilizátory
Změřit účinnost stabilizátorů tímto způsobem nelze, protože stabilizátor obrazu neovlivní vibrace celé soustavy, ale pouze kompenzuje zdánlivý pohyb optického obrazu.
Pro takové měření by bylo nutno definovaným způsobem rozechvět fotoaparát na vibrační stolici a zjistit účinnost stabilizace pro různé amplitudy chvění. Ne že by to nešlo, jen mi chybí DSLR s IS objektivem :-(. Bylo by však určitě zajímavé, zejména po těch sugestivních reklamách v televizi…
Co se týká marketingu a stabilizátorů – v době, kdy Nikon ještě žádný VR objektiv nedělal, psali lidé jako Moose Peterson, že to je zbytečnost a totéž dokážou jen správnou technikou držení aparátu. Jakmile bylo VR na světe, titíž lidé podávali zprávy o jeho skvělé funkci. Pravda bude někde uprostřed.
stabilizátory
No já nejsem žádný super fotograf a IS objektiv jsem měl v ruce jen jeden a to jen asi týden. Konkrétně EF 75-300mm f/4-5.6 IS USM. A můžu prohlásit, že při stejném způsobu držení jsem s ním mohl dělat fotky 2x až 3x delším časem než s EF 75-300mm f/4-5.6 II.
stabilizátory
to mohu také potvrdit
Pěkný článek
Také děkuji za hezký a poučný článek, jehož připravení jistě zabralo spoustu času.
Pro mě asi nejdůležitější informace je o neúčinnosti/nevhodnosti použití optického stabilizátoru v kombinaci se stativem.
pěkný článek
Až na to, že tato informace je alespoň u Canonu mylná… Nebo jinak – platila pro IS první a druhé generace, dnes ho ale již máme v třetí generaci, které se může nechat zaplé i na stativu a je funkční. Konkrétně třeba 100-400IS L ještě na stativu nestabilizuje, 70-300IS DO ale již ano.
pěkný článek
Může být, přiznám se, že novinky Canonu jdou trochu mimo mě (a hlavně mimo moji peněženku). Stabilizátory prodělávají nesporně vývoj a s optikou pro menší čipy, která by mohla být kompaktnější, budou ještě účinnější.
Pekny, uzitecny clanek
Diky!
Trefa do černého
Děkuji za hezký článek. Experiment obvykle dokáže zahýbat sebelépe formulovanými pravidly a teoriemi.
Předkládám pár drobností k diskusi:
Mrzí mě pojem „tlumení zrcátka“. To je marketing nikoli fyzika. Vznik rozechvění (zrychlení) vychází ze 2 fyzikálních zákonů: zákona zachování hybnosti a principu akce a reakce, tzn. při uplatnění těchto zákonů záleží primárně na poměru hmotností systému zrcátka (zrcátka a pružiny) a systému (tj. aparát, případně aparát se stativem). U novějších typů je sytém zrcátka významně lehčí vůči celému přístroji. Nápaditým řešením je potom obejítí těchto principů např. předsklopením zrcátka (nebo pečlivým nastavením synchronizace otevření závěrky s dopadem sklápěného zrcátka . Další možností je absence zrcátka (Leica + kompakty – kde rozechvění díky systému zvedajícího se zrcátka opravdu nehrozí). Potom zrychlení obstarává pouze pohyb závěrky (zase poněkud hmotnější u starších přístrojů).
Přimlouval bych se za proměření účinnosti daného stativu, t.j. porovnání chvění přístroje volně položeného např. na stole a přístroje pevně spojeného se stativem. Mělo by se to lišit. A velmi by to vypovídalo o kvalitě použitého stativu. Porovnání s přístrojem drženým v ruce je poněkud vzdálenější.
trefa do černého
“Tlumení zrcátka” je určitě z jisté části marketing, ale u drahých modelů z velké části i fyzika. Nechce se mi procházet archívy, abych mohle uvést přesnější údaje, ale v některých aparátech prý jsou vyvažovací členy, které kompenzují moment hybnosti zrcátka (a také závěrky), a pneumatické tlumiče. Už si přesně nepamatují, jestli se to týká především středoformátu (myslím, že Rolei to dělal), nebo i kinofilmu. Nejde taky jen o rozechvění aparátu, ale hlavně hluk zrcadla a závěrky. Třeba u F70 je zvuk zcela jiný než u mechanických aparátů. Pokud je pohyb řízen elektromagneticky, dá se i mnohem jednodušeji tlumit (ale to jsou jen moje spekulace). Na druhé straně, ten Zenit vážil skoro dvakrát tolik, co FM2, takže by měl i méně vibrovat, navíc jeho zrcátko je o dost menší (hledáček pokryje tak asi 70% políčka) a má celkem pomalou plátěnou závěrku. Přesto produkoval největší rázy.
Pokud jde o měření volně položeného přístroje, tak jsem ho přirozeně provedl, patří to k dobrým zvykům při experimentech. Vibrace byly o hodně menší, než jsem čekal, ale vyhodnocení v takovém případě je složitější, v zásadě by bylo nutno měřit dvěma snímači a vyhodnotit úhlovou výchylku.
Porovnání chvění přístroje na stativu s chvěním v ruce skutečně nelze, jde o odlišné fyzikální jevy a (alespoň u kinofilmových zrcdalovek) rozdíly mezi fotoaparáty vidím spíše v jemnosti chodu spouště a ergonomii držení.
Souhlasím s Vámi, že porovnávat účinnost stativu by se měla poněkud exaktněji – nejlépe měřením odezvy vibrací na definovaný impuls. Možná zase někdy v zimě…
trefa do černého
Nějaké metody tlumení pohybu a dopadu zrcadla jsou v naprosté většině kinofilmových zrcadlovek. Jsou to různá protizávaží, pneumatické i magnetické tlumiče, setrvačníky. Chtěl bych však upozornit na dvě věci: Intenzivně vnímaný náraz vzniká obvykle při návratu zrcadla, tedy v době kdy je závěrka již uzavřená. Pohyb směrem vzhůru je mnohem lépe kontrolovaný. Dále – k podstatnému zlepšení došlo se zavedením svisle běžících závěrek, kde je reakce na pohyb zrcadla kompenzována reakcí na pohyb závěrky. To je podle mého názoru (kromě asi 30 let vývoje) důvod podstatného rozdílu mezi Zenitem a ostatními aparáty.
trefa do černého
Souhlasim s Romanem:”Intenzivně vnímaný náraz vzniká obvykle při návratu zrcadla, tedy v době kdy je závěrka již uzavřená.Pohyb směrem vzhůru je mnohem lépe kontrolovaný. “….. Napriklad u leicy R6,6,2 je zaverka docela hlucna, ale zrcadlo “pleskne” hlasite dolu az po exponovanem snimku , pohyb nahoru je perfektne zvladnuty, to plati i pro FM2 a napriklad i pro hasselblad – rana pomocne zaverky je opravdu sleha, potom nastava bezchybny proces expozice…. V kazdem pripade je zvladnuti vibraci zaverky jeden z nejdulezitejsich parametru pristroju vubec a to doklada i vyzkum japonskych tvurcu plovouci zaverky nikonu F6 /ale o tom jsem jen cetl…./,,, Jsem rad, ze se to tady napsalo a otevrelo. Nemate nekdo nejaky klik na www , kde je srovnani nekterych pristroju z hlediska mechanismu zaverky?
trefa do černého
Já plně uznávám, že konstrukčním řešením systému sklápění zrcátka, a spouště lze roztřesení při určitých „delších“ časech do značné míry ovlivnit. Mrzelo mě jenom to poněkud komerční označení. Dokonce se domnívám, že vrcholem diskusí o tomto problému byla 80. léta (alespoň pro nás fotoamatéry).
Tenkrát jsem používal přístroje z provenience NDR, které roztřesením při pomalejších časech opravdu trpěly (trpěly Pentacony six, já sám jsem trpěl s Prakticou). Nad nás vybavené tenkrát docela drahými Prakticami se úspěšně povyšovali majitelé Pentaxů, kteří nám neznalým objasňovali právě tento systém „tlumení zrcátka“, jimiž byly přístroje jejich značky vybaveny, ale také majitelé Zenitů, kteří tvrdili, že ustojí minimálně 2 x delší časy než Praktica, a to především díky vyšší hmotnosti jejich stroje. Už si to přesně nepamatuji, ale hádal bych, že se jednalo tak 1/15 versus 1/30. Rozhodně přiznávám, že Prakticy tímto neduhem trpěly. A částečně se to dalo odstranit právě použitím docela masivních stativů. (Podotýkám, že tenkrát se používal především ten stativ, který si kdo kde dokázal sehnat.) Jenže tenkrát bylo praktickým problémem sehnat i film, takže to byly vše jen takové salonní diskuse. S příchodem plastikově elektronických konstrukcí se problém významně zmenšil, s příchodem X. generace stabilizátorů obrazu asi zmizí docela.
Ale přesto děkuji za průkopnický článek, neboť dnes příliš mnoho argumentů a soudů pochází přímo od výrobců zdůrazňujících právě ony přednosti a odlišnosti své značky. Proto bych se moc přimlouval za proměření dalších kamer i stativů.
trefa do černého
protoze je Martin Rybak tusim z Havirova, a ja jsem z Ostravy. Nabizim k mereni do placu Leicu R6,2 R6,nikon F90x,,, muze -s -te zavolat na 00420737229816,ICQ 213726977. Docela jsem na to zvedavy…
trefa do černého
Pokud je tomu tak, já bydlím taky v Havířově. Jsem sběratel foto, mohu nabídnout k přeměření řadu zrcadlovek Pentax a Konica, jiné zrcadlovky s bajonetem PK, a pro srovnání populární i méně známé dálkoměrné aparáty.
trefa do černého
Sorry, mým domovem je Brno … ale ani to neni daleko.
Aparáty bez zrcátka
Domnívám se, že by bylo vhodné doplnit test o měření vibrací u fotoaparátu bez zrcátka, resp. aparátu vybaveného centrální závěrkou. Takto vzniká klamný dojem, že jediný (správný) fotoaparát je zrcadlovka, přitom život je o mnoho pestřejší. Přístroje bez zrcátka mají pochopitelně výhodu v tom, že vibraci způsobuje pouze chod závěrky. Je-li tato závěrka navíc centrální (typický případ digitálních kompaktů, ale i mnohých středo- a všech velkoformátových aparátů), jsou vibrace velmi malé a v případě držení přístroje v ruce jsou způsobeny třesem rukou, resp. “stržením” aparátu při zmáčknutí spouště, nikoliv chodem závěrky. Proto lze s digitálním kompaktem i při obligátním předpažení udržet v ruce i 1/30 – vyžaduje to ovšem určitý cvik a předpokládá se použití spíše širšího úhlu zobrazení. Podobně lze pracovat i s velmi chatrnými stativy při použití prakticky jakéhokoliv expozičního času – pojem kritický čas se zde neuplatňuje. Sám takto využívám již vyřazené velmi amatérské stativy, které se jinak rozhýbou již při pouhém pohledu – a to k naprosté spokojenosti. Taktéž při práci s velkou kamerou na film 6×9 cm se kritických časů obávat nemusím – běžně používám časy od 1/2 do 1/15 sec a žádné roztřesení snímku jsem nezjistil ani při plně vytaženém středním sloupku a občas dosti nestabilním postavení stativu ve složitém terénu. Centrální závěrka v objektivu se prostě chová jinak a hlavně zde chybí ono problematické zrcátko.
aparáty bez zrcátka
Jo, tohle je pravda, centrální závěrka je určitě klidnější. Osobně používám digikompakt jen na stativku, se kterým bych se v této společnosti styděl byť jen ukázat. Venku se ovšem přidává vítr, který může být rozhodujícím důvodem k volbě těžšího stativu. Lehký stativ bývá navíc obvykle i nízký.
Jednoduchy test chveni a ruzne stativy..
Efekt chveni je vyraznejsi, kdyz fotite teleobjektivem.
Jednoduchy test chveni si muze kazdy udelat sam doma. Staci sehnat laser pointer a pripevnit ho na teleobjektiv, kterym casto fotite. Na misto na zdi, kam dopada svetlo laseru staci pripevnit milimetrovy papir a mate testovaci system hotovy. Je dobry mit fotoaparat postaveny na stativu alespon 4 m od zdi.
A postup je jednoduchy. Pouzijete casovac, kable vetsinou nejsou dostatecne dlouhe, nebo pozadate nekoho o pomoc, pricemz postavite se ke zdi a budete sledovat vykmit svetelneho bodu na milimetrovem papiru.
Intenzita chveni je pomerne velika pri ohniskove vzdalenosti 400m bez MLU, na beznem stativu. Se stativem 8 m od zdi, treba Manfrotto 055 Pro s hlavou 029 vykazuje vykmit cca 12 mm, s Gitzo G1345 a kulovou hlavou G1575M vykmit neni pozorovatelny.
jednoduchy test chveni a ruzne stativy..
Perfektni napad!!!!!
jednoduchy test chveni a ruzne stativy..
Několik poznámek, z nichž možná vyplyne důvod, proč těmto výsledkům nelze zcela věřit:
1. Je úplně jedno, jestli připevníte laser k teleobjektivu nebo k aparátu. Nemusíte v zásadě ani používat teleobjektiv – laser přes něj přece nesvítí.
2. Pokud máte výchylky v řádu centimetrů na vzdálenost 8 metrů, něco není v pořádku – to by byl obrázek přece už pořádně rozmazaný! 400 mm musí na tuto vzdálenost zobrazovat detaily několika desetin milimetru.
3. Při mém měření byl na stativu upevněn aparát. Objektivy 400 mm obvykle mají svůj držák se stativovým závitem, který většinou není příliš tuhý.
4. Zásadní námitka je však tato: tímto způsobem jen velmi těžko odlišíte jednotlivé fáze vibrací – zvednutí zrcátka od závěrky a následné dokmitávání, které už nemá vliv na ostrost, a to zejména při držení aparátu v ruce. V tomto případě totiž ani tak nezáleží na výchylce, ale na rychlosti, s jakou se stopa laseru pohybuje. A tu neodhadnete ani náznakem…
5. Přirozeně záleží na podmínkách fotografování. Používám stativ zmíněný v článku s kulovou i 3D hlavou se Sigmou 5,6/400 a při časech okolo 1/60 s žádné zásadní problémy nepozoruji.
jednoduchy test chveni a ruzne stativy..
Nevim, jestli jsem Zsolta dobre pochopil, ale:
1. Teleobjektiv se tam dava proto, aby se zjistilo, jak jeho hmota s telem aparatu pusobi na pripojeni ke stativu. To jestli je laser upevnen na objektivu je sice jedno, ale upevneni na objektivu zjednodusuje vypocet na obycejnou trojclenku – a v tom je to kouzlo…
2. U vychylky 12 mm pri distanci 8m mi vychází rozkmit na 400/8000*12=0,6 mm na filmu – což je signal, že Manfrotto 055 Pro s hlavou 029 je zcela nepoužitelny pro tuto kombinaci (rozptylovy krouzek max 0,03mm). Tedy: nekupovat. Zatimco Gitzo G1345 a kulovou hlavou G1575M bude asi OK, jak je popsano.
4. To je pravda, ze jednotlive faze nejdou exaktne vyhodnotit. Ale myslim si, ze to je uz v podstate jedno, kdyz v bode 2 zjistim, ktery stativ drzi porad dobre ve vsech fazich a ktery ne a chveje se.
Rozhodne tento napad testu stativu je skvely, mne muze mrzet jen to, ze jsem na to davno neprisel sam… V jednoduchosti je prece sila.
jednoduchy test chveni a ruzne stativy..
Taky se přidám s troškou do mlýna.
U stativu záleží jak na nohách, tak i na hlavě, nejslabší místo je pak ve spojení hlavy a přístroje. Problémem hlavy Mk.029 je (alespoň starší verze), že je vysoká a trochu měkká. Pokud na ni nasadím takovou chmelnici jako Cambo 13×18, tak se i při lehkém doteku poslušně ohýbá. Nicméně kmity rychle ustávají, takže pokud exponuji víčkem, tak ho po sejmutí podržím vteřinu před sklem a pak je vše v klidu. S centrálkami pak nemám žádný problém. Ani na 10ti násobním zvětšení není patrné stržení. Nejdelší sklo je 360 mm.
Tuto kombinaci (055+029) používám v kinu i na 500mm zrcadlový objektiv, který je kompaktní.
Z hlediska připevnění je vlastně obvyklý způsob za spodek těla jeden z nejhorších, styčná plocha je malá a těžiště daleko. Pokud se k tomu přidají šikovně umístěné harmonické, tak še vše klepe jak ratlík. Proto je dobré uchytit rozměrné soustavy ještě za jeden bod.
Tak mě napadá, že by nebylo marné otestovat rozdíl mezi rozváženou a vyváženou soustavu.
Na druhou stranu si ale těžko dokážu vysvětlit, proč by měl být tenký dřík kulové hlavy tužší než skříňová 029.
Jinak tedy fakt super článek, takových badatelských výsledků je jak šafránu.
volně položený přístroj
“Pokud jde o měření volně položeného přístroje, … v zásadě by bylo nutno měřit dvěma snímači a vyhodnotit úhlovou výchylku.”
U aparátu na stativu předpokládáme, že se otáčí kolem bodu uchycení. U volně položeného aparátu neznáme bod otáčení – proto ta poznámka o dvou snímačích.
A CO APARÁT DRŽENÝ V RUCE? KDE TEN MÁ SVŮJ STŘED OTÁČENÍ?
pzv, amatér a laik
p.s. mám digifoťák a moc se mi líbí zvuk který při snímání vydává – napodobuje chrastění zrcátka (což je jeden z nejlibějších zvuků :-))
volně položený přístroj
Jo, přesně takhle to bylo myšleno. U aparátu drženého volně v ruce je to samozřejmě dost neurčité, při běžném držení však nějaká opora, třeba očnice, je. Nešlo zde ani tak o nějaké precisní čísla, ale porovnání v praxi.
p.s. Nemáme snad stejný digitál? Taky mám zvuk “závěrky” na maximum…
volně položený přístroj
. . . mám Olympus C50 🙂
a začínám podléhat reklamě a toužit po ultrazoomu se stabilizátorem. Když se zabýváte vibracemi nevyznáte se i v “antivybracích” ??
kdyby to jen nebylo tak drahý . . . 🙁
– pzv –
dalsi namety
Diky!
Konečne fakta a informace misto marketingoveho sumu. Tak si predstavuji odborny zurnal.
Myslim vsak, ze by bylo dobre doplnit mereni o jednoduchy test zavislosti vibraci na hmotnosti (stary trik Premysla Koblice s olovenou destickou pripevnenou stativovym sroubem).
Velmi presvedcivá jsou cisla o foceni s predpazenim (kdyz to vidim, mam chut predpazene rucicky urazit). Asi by stalo za orientacni test podrobneji proverit nektere triky pri drzeni (prislapnute lanko, napnutý reminek kolem hlavy…) a pripadne i vliv okamzite kondice (jednou v klidu, podruhe po 10-ti drepech). Takovy soubor orientacních mereni by myslim mohl ujasnit mnohé praktické problémy.
Ponekud me prekvapilo tvrzeni o nevhodnosti “stabilizovat” stativ rukou. Slo by tuto cast podrobneji rozvést?
Mam D20 s dvema stabilizovanymi objektivy (17-85, 75-300) a obcas byvam par dni v Brne. Pokud budete mit zajem, tak to mohu pujcit k dalsim testum.
dalsi namety
>>”Ponekud me prekvapilo tvrzeni o nevhodnosti “stabilizovat” stativ rukou. Slo by tuto cast podrobneji rozvést?”
Kdyz se podivam na aparát na stativu s vytaženou tyčí, mám vždy pocit velmi nestabilní soustavy a mám snahu ji nějak “vylepšit”, např. tak, že se o stativ opřu a snažím se ho držet během expozice. Zjistil jsem ale, že ať se snažím sebevíc, tímto způsobem stativ vždy jen rozklepu (není to nijak zásadní, ale měření to prokázalo zcela bezpečně). Předešlé přirozeně platí při bezvětří – pak je samotná stativ dostatečnou oporou. Pokud ovšem fučí a stativ se rozkmitává, jde o něco jiného, pak zatlumení čímkoliv pomůže.
Co se týká té kondice, jak píšete, tak jsem to taky zkusil, ale jaksi jsem se nedokázal kontrolovaně zadýchat :-). Výsledky byly přirozeně horší, ale protože tohle je velmi individuální, tak jsem to dál nepitval.
dalsi namety
Ze své praxe focení teleobjektivy v přírodě mohu potvrdit, že “zatížením” stativu rukou se soustava rozhýbe.
Používám převážně běžný stativ a kulovou hlavu Manfrotto. S běžnými objektivy je tato kombinace O.K. Ale při focení s těžšími objektivy (D70 + Pentacon 300/4, nebo Rubinar 500/5.6 soustava zavibruje se sklopením zrcátka i při použití dálkové bezdrátové spouště. Řekl bych, že je to uchycením soustavy fotoaparát+objektiv mimo jejího těžiště. Paradoxně pak dostanu méně rozhýbané snímky při focení z ruky (se stejnou kombinací), pokud držím váhu soustavy v levé ruce vyváženou. Hmotnost soustavy pak stačí utlumit kmity, protože se již nic dalšího nerozkmitává.
Mně z toho vyplývá, že utlumit vibrace takové soustavy stativem nelze jen dodržením “pouček” jako hodně těžký stativ, robustní hlava atd., ale je nutné konkrétní kombinaci odexperimentovat.
Na základě těchto zkušeností teď vyrábím hlavu typu “azimutální montáž”, kde by byl foťák upevněn tak, aby byl v těžišti “volně” pohyblivý vodorovně i svisle. Takové hlavy se prodávají pro “birding”.
J.B.
dalsi namety
Preave pri foceni s extremnimi teleobjektivy v prirode se mi vzdy zdalo, ze zatlumeni rukou vyrazne pomaha. Zejmena, kdyz na relativne lehkem stativu byl objektiv 1200mm f8 s Praktisixem, jehoz zrcadlo dost mlatilo.
Preciznim vychodiskem je “petinozka”. Tu kdysi popisoval Andreas Feininger. Slo o stativ k jehoz hlave byl prisroubovan jeden konec “montazni plosinky” (v mem pripade obracene U z 3 mm AL plechu cca 8x60cm s lemy cca 3cm). Druhy konec plosinky byl prisroubovan k vraku stativu, kteremu zbyly jen dve nahore spojene nohy. Ty byly u zeme pevne spojeny s nohama hlavniho stativu (plechove objimky sevrene sroubem).
Takto vznikla dokonale “zavetrovana”, tuha konstrukce na ktere byl pristoj pripevnen minimalne ve dvou bodech (fotak a objektiv), a problemy s vibracemi zcela zmizely. Pouziti tohoto zlepsovacku je vsak omezene jen na staticke sceny, protoze manipulace s nim je dost zdlouhava. Nejde pouzit hlavy, smerovani se dela otacenim cele konstrukce, jen ve vertikalnim smeru muzeme mirne “svenkovat” vysouvanim stredniho sloupku hlavniho stativu. Rozhodne to tedy nebude vhodne pro “birding”, ale pro dlouhodobe nakukovani do hnizda to muze byt idealni. Je zajimave, ze lze pouzit i lehke stativy, ktere jinak nejsou pouzitelne ani pro kompakt.
Jak se to měří?
Mohl bych se zeptat alespoň na princip, na jakém se podobné měření provádí?
jak se to měří?
Opravdu velmi stručně: Nejprve čím – použil jsem vybavení naší laboratoře, tj. přístrojové vybavení Bruel Kjaer – piezoelektrický akcelerometr + zesilovač + frekvenční analyzátor. Snímač snímá zrychlení v pásmu frekvencí od několika desetin Hz do několika desítek kHz. Měření je absolutní, tj. měří se kmitání v prostoru, nikoliv relativně vzhledem k nějakému pevnému bodu (snímač je “seismický”). Snímač je umístěn tak, aby se dalo vyhodnocovat natočení osy objektivu (alespoň přibližně, pro exaktní údaje jsou nutné dva símače).
Šlo mě o provedení porovnávacích měření, která by ilustrovala některé skutečnosti, pověry či “pravidla”, tradované v literatuře. Proto jsem se snažil výsledky převést na praktická kriteria typu “rozmazaný” – “nerozmazaný”.
Kdyby bylo záměrem např. objektivní porovnání několika různých stativů, měření by se provedlo poněkud jinak: měřila by se odezva stativů na přesně definovanou sílu, imitující např. vliv větru, která by se simulovala elektrickým vibrátorem. Výsledkem by byla tuhost stativu vyjádřená ve fyzikálních jednotkách a především hodnota jeho tlumení.
Porovnat účinnost IS (VR) či dalších stabilizátorů by rovněž nebylo složité: aparát by se umístil na vibrační stolici tak, aby se vybudilo jeho natáčení, a sledovalo by se rozmazání testovacího obrazce při různém rozkmitu a frekvenci buzení. Digitální přístroje by umožnily okamžité vyhodnocení výsledků.
Provést taková měření u nás by nebyl problém. Ale lepší je fotit než suplovat zkušebnu. Leda tak za dlouhých zimních večerů.